ECLI:CZ:US:2004:1.US.438.02
sp. zn. I. ÚS 438/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001, čj. 15 Cm 50/2000 - 48, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2001, čj. 7 Cmo 399/2001 - 58, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2002, čj. 29 Odo 655/2001 - 77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Uvedl, že bylo dotčeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel tvrdí, že ačkoli obecné soudy zjistily, že Restituční investiční fond České republiky, a. s. (dále jen "investiční fond"), se vymazává ke dni 14. 10. 2000, zastavily řízení, zahájené návrhem stěžovatele dne 28. 2. 2000, aniž by zjišťovaly, zda existují konkrétní osoby (procesní nástupci), které mají vstoupit do práv a povinností investičního fondu, neboť nedošlo ani k jeho likvidaci ani k jinému vypořádaní jeho jmění. Naopak došlo k právní sukcesi, kdy majetek a závazky přešly na jeho akcionáře. Za absurdní označil stěžovatel závěr Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), že se ve sporu jedná o společenstevní nemajetková práva a povinnosti. Stěžovatel je, podle svých slov, nuceným právním nástupcem, který se svým nástupnictvím nesouhlasí zejména proto, že na něj mají přejít kromě majetku i nevypořádané závazky, a tomuto nástupnictví se soudní cestou nemohl bránit. Podílník otevřeného podílového fondu, vzniklého přeměnou investičního fondu nabytím účasti na otevřeném podílovém fondu, odpovídá za případné závazky původního investičního fondu. Nemůže se odpovědnosti žádným způsobem zprostit, což je, podle stěžovatele, v rozporu jak s obecnými právními principy, tak především s čl. 2 odst. 3 Listiny, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.
Podle stěžovatele Nejvyšší soud ČR, aniž by své rozhodnutí blíže odůvodnil, zamítl jako subjektivně nepřípustné jeho dovolání proti výroku o vrácení soudního poplatku bývalému právnímu zástupci investičního fondu s tím, že stěžovatel je sice účastníkem řízení ve věci samé, ale není již účastníkem řízení o soudním poplatku, který sám nezaplatil. Obecné soudy rozhodly o vrácení soudního poplatku právnímu zástupci, i když na něj žádná práva nepřecházejí. Stěžovateli, jako jednomu z právních nástupců investičního fondu, údajně náleží plnění, které obecné soudy bez odůvodnění přiznaly neoprávněnému subjektu. Tímto postupem měl být stěžovatel zkrácen na svém vlastnickém právu garantovaném čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel dále tvrdí, že mu byla nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem. Proto mělo být jeho dovolání uznáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ (ve znění do 31. 12. 2000). K tomu měl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti podle §242 odst. 3 OSŘ. Dovolací soud tak nepostupoval a stěžovateli tím odepřel právo na spravedlivý proces. Podle názoru stěžovatele měly obecné soudy pokračovat v řízení s právními nástupci investičního fondu (zjistitelnými z výpisu Střediska cenných papírů). Došlo tak k porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Po přezkoumání návrhu a napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o přeměně investičního fondu na otevřený podílový fond. Městský soud usnesením řízení zastavil podle §107 OSŘ, protože investiční fond byl vymazán z obchodního rejstříku a ztratil tak způsobilost být účastníkem řízení.
K odvolání stěžovatele vrchní soud potvrdil usnesení městského soudu a ve zbytku odvolání zamítl. V odůvodnění mj. uvedl, že vzhledem k povaze sporu o neplatnost přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond, v němž jde o společenstevní, nemajetková práva a povinnosti, které zanikly se zánikem společnosti, nebyly dány důvody pro přerušení řízení ani pro pokračování v něm.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud odkazuje na svá usnesení ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. II. ÚS 390/01; ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 211/02; ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 396/01; ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 468/01; ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 641/02; ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 602/01; a ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 138/02; kde rozhodoval v podstatě o skutkově a právně shodných věcech téhož stěžovatele. V těchto řízeních stěžovatel vznášel obdobné námitky, Ústavní soud se s nimi již několikrát zevrubně zabýval, je proto nadbytečné zde opakovat argumentaci, se kterou se stěžovatel již seznámil. Ústavní soud proto pro stručnost odkazuje na výše uvedená usnesení.
Nad rámec uvedené argumentace Ústavní soud dodává, že stěžovatel spatřoval porušení svých práv zejména v tom, že se nemohl bránit tomu, aby na něj, jako údajného právního nástupce, přešly závazky zaniklého investičního fondu. S tímto problémem se vyrovnaly obecné soudy interpretací právních předpisů tohoto případu se týkajících. Tuto interpretaci pak v podstatě potvrdil později i zákonodárce zákonem č. 39/2004 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů. Podle §35l odst. 3 tohoto zákona neručí podílníci otevřeného podílového fondu za závazky zaniklého investičního fondu, který byl vytvořen nebo založen před účinností zákona č. 248/1992 Sb. (Restituční investiční fond České republiky, a. s., vznikl dne 15. 2. 1992, tedy více než tři měsíce před účinností zákona č. 248/1992 Sb.). Zákon č. 248/1992 Sb. byl sice zrušen zákonem č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, ale ustanovení, které upravuje ručení podílníků za případné závazky investičního fondu, je obsaženo i v novém právním předpise, a to v §136 odst. 13 zákona č. 189/2004 Sb.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítal, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv nebo svobod, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu