ECLI:CZ:US:2004:1.US.464.03
sp. zn. I. ÚS 464/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. J. E., a Mgr. A. T., zastoupených Mgr. V. V., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 10 C 187/99, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003 č.j. 17 Co 247/2003-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 10 C 187/99, rozhodl v právní věci žalobce Ministerstva financí ČR (dále jen "žalobce") proti žalovaným Ing. J. E. a Mgr. A. T. (dále jen "stěžovatelé") o zaplacení částky 1.520.134,- Kč s příslušenstvím tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 1.363.241,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1998 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroková část I.), co do zaplacení částky 156.893,- Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výroková část II.), žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část III.) a stěžovatelé jsou povinni zaplatit českému státu na nákladech řízení - znalečném částku 3.713,-Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výroková část IV.). Žalobce se žalobou domáhal proti stěžovatelům zaplacení výše uvedené částky s odůvodněním, že podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 403/1991 Sb.") byly stěžovatelům dle dohody o vydání věci ze dne 26. 11. 1991 vydány 2/3 nemovitosti a podle dohody o vydání věci ze dne 5. 3. 1993 nemovitosti zapsané na pro k.ú. Přelouč. V dohodách se stěžovatelé zavázali uhradit žalobci podstatné zhodnocení objektu. Žalobce dopisem ze dne 1. 10. 1997 vyzval stěžovatele k zaplacení částky 1.520.134,- Kč za podstatné zhodnocení stavby, a to do 31. 12. 1997. Stěžovatelé navrhli zamítnutí žaloby s ohledem na námitku promlčení, neboť žalobce prý svůj nárok neuplatnil v tříleté promlčecí lhůtě. Obvodní soud původním rozsudkem ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 10 C 187/99, žalobě vyhověl s tím, že dle §19a odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. lhůtu pro zaplacení a její výši stanoví žalobce. Splatnost dluhu nastala na základě dopisu žalobce ze dne 1. 10. 1997, žaloba byla soudu podána dne 12. 10. 1999, tedy před uplynutím tříleté promlčecí lhůty. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11 2000, sp. zn. 17 Co 576/2000, rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu ohledně námitky promlčení; uložil mu však zaměřit se na výši zhodnocení a vypořádat se s námitkami stěžovatelů a za tím účelem je vyzvat, aby své námitky zcela konkrétně specifikovali. Obvodní soud následně (poznámka: po uplatnění specifikovaných námitek stěžovateli a po proběhlém řízení) v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí k námitce promlčení uvedl, že tato již byla řešena jeho rozsudkem ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 10 C 187/99, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 17 Co 576/2000. Obvodní soud současně poukázal na skutečnost, že v případě, kdy splatnost závazku uhradit zhodnocení restituovaného majetku vyplývajícího ze zákona nebyla stanovena dohodou, právním předpisem a ani rozhodnutím státního orgánů, je třeba vycházet z ustanovení §563 o.z. a dopis žalobce považovat za výzvu dle výše citovaného ustanovení, takže se od něho odvíjí běh promlčecí lhůty, který počal nejdříve dnem 2. 10. 1997. Žaloba byla podána dne 12. 10. 1999, tedy před uplynutím tříleté promlčecí doby (§101 o.z.). Obvodní soud dále poukázal na to, že dle §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., jde-li o stavbu, která byla podstatně zhodnocena tak, že její cena určená ke dni uzavření dohody a stanovená postupem uvedeným v §19a citovaného zákona převyšuje náhradu podle §14 odst. 1 citovaného zákona, je na vůli oprávněné osoby, zda se rozhodne pro tuto náhradu, nebo zda vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti a uhradí příslušnému Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci [poznámka: podle ustanovení čl. I. odst. 2 zákona č. 135/1996 Sb. přešla působnost Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci (MSNMP ČR) na Ministerstvo financí ČR; dále jen "MF ČR"] rozdíl mezi takto stanovenou cenou a náhradou podle §14 odst. 1 citovaného zákona. Řízením bylo prokázáno, že žalobce na základě znaleckého posudku vypracovaného znalcem ing. M. vyčíslil peněžitou částku, kterou požadoval za zhodnocení ve výši 1.485.634,25,- Kč. Stěžovatelé však s oceněním položek za některé části nemovitostí nesouhlasili a proto obvodní soud pro ocenění těchto položek ustanovil soudního znalce, který při vypracování znaleckého posudku postupoval dle vyhlášky č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 73/1964 Sb."), a dle metodického pokynu MSNMP ČR tak, jak je uvedeno v ustanovení §19a odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Obvodní soud má za to, že při oceňování nemovitostí nelze použít jiné právní předpisy než ty, které jsou stanoveny přímo v zákoně; stěžovatelům byl prý při podpisu dohody jistě znám předpis, na základě kterého jim byly nemovitosti vydány, případně měli možnost se s tímto předpisem seznámit a v případě, že by nesouhlasili s výše uvedeným způsobem oceňování, měli možnost odmítnout podepsání dohody o vydání nemovitosti. Z výpovědi znalce ing. M. bylo prokázáno, že metodika nepočítá s náklady na demolici. Obvodní soud proto žalobě ve výše uvedeném rozsudku vyhověl a zamítl ji jako bezdůvodnou co do částky 156.893,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2003 č.j. 17 Co 24/2003-122, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým a právním hodnocením věci tak, jak je provedl soud I. stupně. Poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelům byly dohodou ze dne 26. 11. 1991 vydány 2/3 nemovitosti č.p. 84 se stavebními parcelami č. 30/1, 1095, 1096 a 1097 v k.ú. Přelouč a že dohodou ze dne 5. 3. 1993 byly stěžovatelům následně vydány celé nemovitosti č. 1098, 2110, 30/2, 215/1, 215/2, 215/3, 215/4, 2111/1 a 2109/2 vše v k.ú. Přelouč. V rámci obou dohod bylo jasně stanoveno, že stěžovatelé jsou si vědomi závazku zaplatit úhradu za zhodnocení vydaných nemovitostí, resp., že se k jejímu zaplacení zavazují. Dále bylo prokázáno, že stěžovatelé byli dopisem žalobce ze dne 1. 10. 1997 vyzvání ve smyslu ustanovení §10 odst. 3 a §19a zákona č. 403/1990 Sb. k zaplacení částky 1.520.384,- Kč z titulu náhrady za zhodnocení vydaných (shora uvedených) nemovitostí a o zaplacení částky 1.520.134,- Kč byli pak urgováni přípisem ze dne 29. 5. 1998. Stěžovatelé však doposud žalobci nezaplatili nic. Stěžovatelé sice v průběhu řízení tvrdili, že při jednání dne 13. 10. 1994 žalobci nabízeli částečné plnění, jeho výši však nebyli schopni specifikovat a jakýkoli reálný pokus o poskytnutí byť částečného plnění neprokázali. Městský soud v této souvislosti poukázal i na sdělení stěžovatele při ústním jednání dne 21. 5. 2002, z něhož vyšlo najevo, že dne 13. 10. 1994 stěžovatelé neznali žádnou konkrétní výši požadované náhrady za zhodnocení, neobdrželi žádnou výzvu a při uvedeném jednání nedospěli k žádné konkrétní částce. Za této procesní situace, "kdy zde nebylo ani hodnověrné tvrzení žalovaných (stěžovatelů)", soud I. stupně zcela správně posoudil provedení důkazů svědeckými výpověďmi svědkyň, které se měly vyjádřit k nabídce údajného částečného plnění, jako nadbytečné. Také odvolací soud - po provedené argumentaci - konstatoval nedůvodnost stěžovateli vznesené námitky promlčení a uzavřel s tím, že k promlčení žalovaného nároku nedošlo. Městský soud se konečně zabýval otázkou výše náhrady za zhodnocení vydaných nemovitostí. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že stěžovatelé vznesli po předchozích blíže nespecifikovaných námitkách (po zrušení předchozího meritorního rozhodnutí odvolacím soudem) třináct konkrétních věcných námitek k závěrům znalce ing. M. Podle názoru odvolacího soudu soud I. stupně proto postupoval zcela správně, jestliže pro opětovné zhodnocení namítaných položek ustanovil nezávislého znalce ing. M. Městský soud dále jako nedůvodnou hodnotil námitku stěžovatelů, že znalec měl v rámci hodnocení cen nemovitostí, resp. výše jejich zhodnocení postupovat dle aktuálně platných předpisů, a zdůraznil, že takový postup není možný; poukázal na ustanovení §19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., které výslovně uvádí, že na oceňování všech staveb se pro účely tohoto zákona (tedy i na oceňování zhodnocení vydaných nemovitostí) použije vyhláška č. 73/1964 Sb. Použití jiných předpisů by proto bylo v rozporu se zákonem. Soud navíc poukázal na to, že použití aktuálních předpisů by pravděpodobně znamenalo značné zvýšení jejich ceny, což by "samozřejmě znevýhodňovalo žalované" (poznámka: stěžovatele). Městský soud dále uvedl, že znalecké stanovení nulového zhodnocení ceny u těch staveb, u nichž nebylo zaznamenáno žádné zhodnocení, bylo v souladu s výše uvedenými předpisy a navíc ani nebylo možné, aby se znalec v rámci zadaného znaleckého posudku zabýval potenciálními výdaji, které budou muset v budoucnu vynaložit stěžovatelé na restituované nemovitosti. Celkového stavu nemovitostí a nutnosti určitých budoucích nákladů, jakož i povinnosti zaplatit žalobci za fyzické zhodnocení objektů, si stěžovatelé museli být vědomi v době, kdy se domáhali vydání uvedených nemovitosti, resp. v době před uzavřením dohod, kdy měli možnost volby ve smyslu ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. Odvolací soud proto v této souvislosti uzavřel s poukazem na to, že pokud stěžovatelé zvolili vydání nemovitostí, je na nich, aby nyní dostáli svým finančním povinnostem.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 10 C 187/99, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003 č.j. 17 Co 247/2003-122, napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž nejprve zrekapitulovali dosavadní průběh řízení a námitky uvedené v odvolaní proti prvému z výše rozsudků. Stěžovatelé především uvedli, že se "s ohledem na vztah k nemovitosti a jejímu předchozímu držiteli rozhodli požadovat vydání věci", a to i když si prý byli vědomi problematického zhodnocení areálu v řadě položek. Stěžovatelé konstatovali, že podle ustanovení §19a zákona č. 403/1990 Sb. se pro oceňování staveb pro účely citovaného zákona užije části I. hlavy 1. vyhlášky č. 73/1964 Sb. Současně však poukázali na skutečnost, že znalec ing. M. (dle vlastního vyjádření) vycházel z metodického pokynu MSNMP ČR ze dne 15. 4. 1991 Sb., na který odkazovalo ustanovení §19a odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Stěžovatelé v této souvislosti uvedli, že v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 při jednání dne 19. 5. 2002 znalec připustil, že v dané věci má řada staveb nejen nulovou hodnotu, ale že závazky s nimi spojené tvoří ve svém souhrnu hodnotu zápornou. Navíc uvedený metodický pokyn není obecně závazným právním předpisem ani jiným pramenem práva, který může soudu sloužit k rozhodování o výši cen určených dle odborného (znaleckého) posudku. Stěžovatelé neměli v zásadě námitky proti užití oceňovacího předpisu, avšak domnívají se, že v případech, se kterými vyhláška č. 73/1964 Sb. nepočítá (tj. kdy není schopna akceptovat cenu zápornou), je nutno se uchýlit k novějším a platným právním předpisům z této oblasti. Tato úvaha prý nabývá na významu i s ohledem na aplikaci čl. V. dohody o vydání věci ze dne 26. 11. 1991, podle něhož o eventuální náhradě za zhodnocení nebo znehodnocení vydávaných nemovitosti bude rozhodnuto MSNMP ČR na základě znaleckého posudku (a možnost zápočtu znehodnocení proto není vyloučena). Stěžovatelé konečně uvedli, že "nemožnost přihlédnout ke skutečnostem tvrzeným stěžovateli znalec dovozoval až z citovaného metodického pokynu. Stěžovatelům byla tedy ... uložena povinnost, jejíž přesné vymezení vychází z pouhého interního normativního aktu. Za předpokladu platnosti dohody o vydání věci ze dne 26. 11. 1991 ... je zřejmé, že rozsudky ... byla stěžovatelům uložena povinnost poskytnout plnění nad rámec, k němuž se zavázali v citované dohodě o vydání věci, respektive došlo ke změně sjednaných podmínek v neprospěch stěžovatelů na základě normativního aktu, který není obecně závazným předpisem".
Stěžovatelé se proto domnívají, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich právo zaručené čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, v daném případě práva stěžovatelů na majetek, ochranu dobré víry a smluvní svobody. V souzené věci lze dle názoru stěžovatelů dosáhnout nápravy pouze zrušením obou rozhodnutí a novým rozhodnutím ve věci. Proto stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 10 C 187/99, a Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, č.j. 17 Co 247/2003-122, zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346).
Z těchto zásad vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají porušení práva zaručeného čl. 4 odst. 1 Listiny, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod což v daném případě se dotýká práva stěžovatelů na majetek, ochranu dobré víry a smluvní svobody.
Tuto argumentaci akceptovat nelze.
Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je jasně patrný vztah mezi ustanovením §19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a částí I., hlavy první vyhlášky č. 73/1964 Sb. Ústavní soud (ve shodě s odůvodněním v obou ústavní stížností napadených rozsudcích) konstatuje, že ustanovení §19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. kogentně stanoví použití uvedené části citované vyhlášky "pro oceňování všech staveb pro účely tohoto zákona". Obecné soudy se proto při posuzovaní věci od znění příslušného zákona neodchýlily. Stejně tak nelze akceptovat ani stěžovateli zpochybňovaný způsob ocenění dotčených nemovitost, tj. za použití (příslušné části) citované vyhlášky. Ustanovení §19a odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. odkazuje v jednotlivých případech na stanovení způsobu ocenění (za použití uvedené vyhlášky) příslušným ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Ministerstvu proto zákonem ani není dáno na výběr, zda bude postupovat při způsobu ocenění za použití (citované) vyhlášky, nebo jinak. Nic na tom nemůže změnit ani (subjektivní) názor stěžovatelů, že "je nutno se uchýlit k novějším a platným právním předpisům alespoň v těch oblastech, které se sporné otázky týkají a nejsou s použitou oceňovací vyhláškou v rozporu". Zákonodárce ostatně v zákoně č. 403/1990 Sb. se zmírněním následků některých majetkových křivd nespojoval toliko jediné nutné řešení, tj. vydání nemovitosti a uhrazení rozdílu mezi cenou stanovenou výše připomenutým (kogentním) způsobem ocenění staveb a náhradou podle §14 odst. 1 citovaného zákona, neboť v ustanovení §10 odst. 3 ponechal na vůli oprávněné osoby (v souzené věci stěžovatelů), aby se rozhodly pro řešení druhé, tj. pro náhradu podle §14 odst. 1 citovaného zákona. Za tohoto stavu věci proto nelze akceptovat námitku stěžovatelů, že došlo k porušení ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť MSNMP ČR, resp. MF ČR nezbývalo nic jiného, než podle platného zákona postupovat. V tomto postupu Ústavní soud porušení ústavnosti neshledal.
Ústavní soud současně připomíná, že v souzené věci byla vedle stěžovatelem uváděné dohody o vydání věci ze dne 26. 11. 1991 uzavřena také dohoda o vydání nemovitosti ze dne 5. 3. 1993, v jejímž čl. 4 stěžovatelé (oprávnění) "výslovně uznávají, že tyto nemovitosti byly stavebně zhodnoceny přístavbou ... O náhradě za toto zhodnocení bude rozhodnuto ministerstvem ...na základě znaleckého posudku ... Oprávnění se zavazují, že tuto náhradu zaplatí ve lhůtě stanovené zmíněným ministerstvem". Ústavní soud pak v rozsudcích ani jednoho z obou obecných soudů neshledal, že by výrokem některého z nich došlo k uložení plnění nad rámec obou dohod, které obě strany spolu uzavřely.
Ústavní soud - za výše popsaného a ustanovením §10 odst. 3 a §19a zákona č. 403/1990 Sb. odpovídajícího postupu MF ČR a především následného řízení před obecnými soudy - neshledal porušení ústavních procesních principů zakotvených v hlavě páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a tedy ani žádný důvod pro přezkoumání správnosti hodnocení důkazů obecnými soudy. Sama napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá a obecné soudy v nich zřetelně vyložily důvody, o něž tato rozhodnutí opřely. Z obsahu spisu nelze dovozovat, že by byly obecné soudy jednaly svévolně, že by existoval - ve smyslu uznávané judikatury - tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a mezi skutkovými a právními závěry z něho vyvozenými na straně druhé. Konstantní judikatura Ústavního soudu - jež za tohoto ústavně konformního stavu (v řízení před obecnými soudy) vylučuje z jejího přezkumu přehodnocování důkazů provedené obecnými soudy - je ostatně dostatečně známá (např. I. ÚS 143/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 69). Za těchto okolností jsou proto rozhodnutí obou soudů věcí jejich posouzení a jejich argumenty (uváděné v odůvodněních rozsudků) nelze z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
Ústavní soud se proto dále nezabýval ani stěžovateli (spíše jen) zmíněným, avšak nijak nekonkretizovaným a neodůvodněným důsledkem plynoucím z tvrzení o souvislosti mezi ukládáním povinností toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny) a právem stěžovatelů na majetek, ochranu dobré víry a smluvní svobody.
Ústavní soud proto dovozuje, že napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu