ECLI:CZ:US:2004:1.US.520.03
sp. zn. I. ÚS 520/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného JUDr. F. S., advokátem, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 7. 2003, čj. KZv 168/2003 - 130, a proti usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 10. 7. 2003, ČTS: PSP-103/OOK-6-2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se R. R. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, SKPV (dále jen "Policie"), pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 12 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 3 písm. c), čl. 8 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 1, 3 písm. d) a čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
V záhlaví uvedeným usnesením státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení Policie o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 7. 2003, ČTS: PSP-103/OOK-6-2003. Tímto usnesením policejní orgán, podle §160 odst. 1, 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájil trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Stíhaného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v přesně nezjištěné době do 20. 5. 2003 přechovával ve svém bytě psychotropní látku -metamfetamin (pervitin) - v celkovém množství 10,5227 g.
V ústavní stížnosti stěžovatel zejména napadá provedení tzv. opakované domovní prohlídky. Podle jeho názoru je třeba příkaz k domovní prohlídce vykládat restriktivně, tj. nevyplývá-li z příkazu k domovní prohlídce opak, lze mít za to, že byl vydán pouze k jediné domovní prohlídce. Opatření soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 43 Nt 2529/2003, kterým byla nařízena domovní prohlídka, vytýká nedostatečné odůvodnění. Na základě tohoto opatření byla dne 19. 5. 2003 ve 22.00 hod. provedena domovní prohlídka v bytě na ulici Přístavní 33, Praha 7. Při tzv. opakované domovní prohlídce, ke které došlo dne 20. 5. 2003 ve 3.20 hod., při níž byl vydán bílý plastový kelímek, jehož obsahem měl být metamfetamin, byla znemožněna účast obhájci stěžovatele a nebyl proveden předchozí výslech, aniž by byl uveden důvod, proč k výslechu nedošlo. Tím, že nebyl před provedením domovní prohlídky vyslechnut, došlo k flagrantnímu porušení ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost obydlí, resp. práva na domovní svobodu. Policejní orgán porušil jeho ústavně zaručené právo na obhajobu také tím, že neumožnil jeho obhájci účast při vyšetřovacím úkonu (opakované domovní prohlídce). Samotnému usnesení o zahájení trestního stíhání vytýká, že neobsahuje subjektivní stránku stíhaného trestného činu. V popisu skutku chybí forma zavinění. Na podporu svých tvrzení cituje stěžovatel příslušná ustanovení trestního řádu a nálezy Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 287/96, sp. zn. III. ÚS 486/98, sp. zn. III. ÚS 464/2000, sp. zn. I. ÚS 43/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99). Vzhledem k tomu, že usnesení policejního orgánu a státního zástupce se opírají o výsledek tzv. opakované domovní prohlídky, která byla provedena, podle jeho názoru, v rozporu s trestním řádem a ústavními předpisy, vykazují tyto nedostatky i napadená usnesení.
K výzvě Ústavního soudu Městské státní zastupitelství v Praze sdělilo, že k pobytu stěžovatele na policejní stanici se nelze vyjádřit, neboť spisový materiál neobsahuje informace, které by potvrzovaly či vyvracely jeho tvrzení. Obhájce stěžovatele se účastnil domovní prohlídky a následně i výslechu stěžovatele. Z tohoto důvodu nebyl shledán rozpor s ustanovením §76 odst. 6 TrŘ. Domovní prohlídka ze dne 19. 5. 2003 byla provedena na základě opatření soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 43 Nt 2529/2003, za přítomnosti M. P., obhájce stěžovatele a nezúčastněné osoby. Při opakované domovní prohlídce M. P. dobrovolně vydala bílý plastový kelímek, obsahující drogu - pervitin. Trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, podle §187a odst. 1, 2 TrZ, bylo zahájeno v souladu s ustanovením §160 odst. 1 TrŘ a dostatečně odůvodněno protokolem o vydání věci M. P., protokolem o podání vysvětlení spoluobviněného L. Š. a protokolem o podání vysvětlení M. P.
Policie ve svém vyjádření uvedla výčet podkladových materiálů pro usnesení o zahájení trestního stíhání obsažených ve spise s tím, že předmětný spis byl podle místní a věcné příslušnosti předán z Policie ČR, SKPV Praha 1, právě na Policii ČR, Správu hl. města Prahy, SKPV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že tzv. opakovaná domovní prohlídka dne 20. 5. 2003 nebyla provedena v souladu s trestním řádem a ústavními předpisy. V tomto směru je nutno konstatovat, pokud se stěžovatel domníval, že domovní prohlídka byla provedena v rozporu s ústavními předpisy a porušila jeho ústavně zaručená práva, že nic stěžovateli nebránilo, aby tento procesní úkon trestního řízení ve stanovené lhůtě napadl ústavní stížností, což však neučinil. Bylo tedy na stěžovateli, aby chránil svá práva ve smyslu obecné právní povinnosti "vigilantibus iura". Stěžovatel provedení tzv. opakované domovní prohlídky napadl až v odůvodnění nyní projednávané ústavní stížnosti, v jejímž petitu požaduje zrušení usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti proti usnesení policejního orgánu. V této souvislosti je vhodné doplnit, že Ústavní soud je vázán petitem, nikoliv odůvodněním ústavní stížnosti. Stěžovatel se tímto způsobem snaží o navrácení lhůty ve vztahu k domovní prohlídce a z toho plynoucí možnosti přezkumu jejího provedení Ústavním soudem, neboť v době podání ústavní stížnosti, pokud by její přezkoumání požadoval v petitu ústavní stížnosti, jednalo by se o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, protože domovní prohlídka měla být provedena dne 20. 5. 2003, stěžovatel se o ní dozvěděl nejpozději dne 24. 7. 2003, kdy byl k věci vyslechnut a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 2. 10. 2003. Je také nutno poukázat na důležitou skutečnost, že domovní prohlídka, jak vyplývá z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, nebyla podkladem pro zahájení trestního stíhání stěžovatele.
K tvrzení stěžovatele, týkajícímu se usnesení o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud v obecné rovině již mnohokrát konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud v dané věci připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 TrŘ, připuštěna stížnost (např. sp. zn. IV. ÚS 535/02, sp. zn. II. ÚS 364/03).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi, s ohledem na uvedené, rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
Tento postup byl sice korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, nález č. 105, str. 471, ovšem jednalo se o zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucího porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Citovaný nález však nelze interpretovat nepřiměřeně extenzivním výkladem. Ústavní soud se ani po tomto nálezu nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce usnesení o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 TrŘ) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil Ústavní soud svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání.
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky, směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčily o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Současně je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možno dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jako je tomu např. u obžaloby. Navíc závěr, že byl daný skutek spáchán obviněným, není konečný.
S poukazem na shora uvedené Ústavní soud konstatuje, že v dané věci napadené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§160 odst. 1 TrŘ). Ve výroku usnesení je dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsán skutek, pro který je stěžovatel stíhán, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Usnesení policejního orgánu obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. Z odůvodnění je dostatečně patrno, o jaké skutečnosti (vytěžení M. P., L. Š., zajištěný materiál a odborná chemická expertíza, nikoli domovní prohlídka, jak tvrdí stěžovatel) policejní orgán opírá své podezření, tzn. skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, což umožňuje stěžovateli, jeho obhájci i státnímu zástupci kontrolovat důvodnost obvinění. Proto nelze než konstatovat, že obsah napadeného usnesení nesvědčí o libovůli policejního orgánu, neboť z něho vyplývá, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit, z jakého trestného činu byl obviněn a jaké skutečnosti vedly k těmto závěrům.
Také napadené usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze vyhovuje zákonným požadavkům stanoveným v ustanovení §134 odst. 2 TrŘ a nelze ho považovat za projev libovůle. Státní zástupce se dostatečným způsobem vypořádal s podstatnými námitkami, uplatněnými stěžovatelem ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu, z napadeného usnesení je patrno, v jakém rozsahu usnesení policejního orgánu přezkoumával a jaké skutečnosti měl za podstatné vzhledem k odůvodněnosti zahájení trestního stíhání.
Ústavní soud nehodlá po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Tvrzení stěžovatele a zjištěné skutečnosti budou předmětem dokazování v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva a Ústavní soud nemůže výsledky trestního řízení předjímat.
V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, usnesení policejního orgánu a státního zástupce mají zákonný podklad a byla vydána příslušným orgánem. Napadená usnesení nevykazují znaky libovůle, či dokonce svévole, orgánů činných v trestním řízení, jsou dostatečným způsobem odůvodněna, přezkoumatelná (§134 TrŘ) a neporušují právo na spravedlivý proces.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu