ECLI:CZ:US:2004:2.US.302.03
sp. zn. II. ÚS 302/03
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 23. září 2004 sp. zn. II. ÚS 302/03 ve věci ústavní stížnosti MUDr. I. P. a M. P. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 2. 2003 sp. zn. 28 Cdo 361/2002, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí odvolání stěžovatelů proti rozsudku nalézacího soudu, jímž bylo ve sporu o dědictví stěžovatelům uloženo vydat žalobcům (v řízení před Ústavním soudem vedlejším účastníkům) část nemovitostí.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 č. j. 28 Cdo 361/2002-242 se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svým včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadají shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu a domáhají se jeho zrušení s odůvodněním, že postupem obecných soudů jim bylo upřeno právo na nestranný a spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně se domnívají, že došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Podle názoru stěžovatelů byl zmíněný zásah způsoben tím, že byl nesprávně a jednostranně aplikován institut důkazního břemene, v důsledku čehož byli stěžovatelé povinni prokázat, že závěť, jež byla v řízení před obecnými soudy posuzována, byla podepsána v den, který je na ní uveden, aniž to byli oni, kdo se její neplatnosti dovolávali. Stěžovatelé rovněž namítají, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědkyně, jehož provedení navrhovali, přesto, jak uvádějí, v odůvodnění svého rozhodnutí tento důkaz byl zhodnocen, jako by byl proveden.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 11 C 67/91, z jehož obsahu zjistil následující:
Proti matce stěžovatelů byla u Okresního soudu v Hradci Králové podána žaloba na určení, že závěť sepsaná zemřelým V. K. dne 20. 9. 1968 je neplatná. Okresní soud v Hradci Králové rozhodl o posléze změněném žalobním návrhu, aby matce stěžovatelů byla uložena povinnost uzavřít písemnou dohodu o vydání časti nemovitosti, svým rozsudkem ze dne 15. 5. 1992 č. j. 11 C 67/91-61 tak, že žalobu zamítl.
Uvedený rozsudek byl napaden odvoláním vedlejších účastníků (žalobců). Během odvolacího řízení namísto své zesnulé matky do řízení vstoupili jako dědicové oba stěžovatelé. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 3. 1998 č. j. 9 Co 425/92-101 o podaném odvolání rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení s tím, že rozsudek soudu prvního stupně není přezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů [§221 odst. 1 psím. c) občanského soudního řádu, v tehdy účinném znění].
Proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelé podali dovolání, jež bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 1999 č. j. 23 Cdo 690/99-125 jako nepřípustné.
Okresní soud v Hradci Králové poté pokračoval v řízení o žalobě na prvním stupni. Prejudiciální otázkou, jež byla v tomto řízení řešena, bylo, zda závěť zůstavitele V. K. datovaná dnem 20. 9. 1968 je platná. Tu vyřešil soud po provedeném dokazování tak, že se jedná o závěť neplatnou, neboť její obsah vylučuje, aby byla podepsána dne, kterým je datována, s tím, že se v řízení stěžovatelům nepodařilo prokázat, že by k dohodě mezi V. K. a matkou stěžovatelů, o níž je v posuzované závěti zmínka, došlo jiného dne než 2. 10. 1968, jímž je uvedená dohoda datována. Na základě tohoto řešení předběžné otázky soud vyhověl žalobcům a rozsudkem ze dne 3. 8. 2000 č. j. 11 C 671/91-153 uložil stěžovatelům povinnost písemnou dohodou vydat každému ze žalobců část nemovitostí, vlastnické právo k nimž bylo předmětem sporu.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 10. 2001 č. j. 25 Co 252/2001-214, kterým v meritu věci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve správném znění výroku. Podle názoru odvolacího soudu se nepodařilo žalovaným v řízení prokázat, že dohoda, o níž je v závěti zmínka, byla napsána už 2. 9. 1968, ale je jen opatřena nesprávným datem 2. 10. 1968.
Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelé napadli dovoláním, v němž požadovali zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal rozsudek odvolacího soudu správným, proto dovolání rozsudkem ze dne 25. 2. 2003 č. j. 28 Cdo 361/2002-242 zamítl.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníka řízení, Nejvyšší soud, a V. K., M. K. a Ing. J. K., vedlejší účastníky v řízení před Ústavním soudem (žalobce v řízení před obecnými soudy), aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Z obsahu vyjádření předsedy senátu 28 Cdo Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004 vyplývá, že důkazní břemeno bylo v řízení rozděleno správně a že právě žalobci v řízení před obecnými soudy své důkazní břemeno unesli, když věrohodně zpochybnili, že závěť byla podepsána v den, který je na ní uveden. Proto rovněž navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Z vedlejších účastníků se k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyjádřil pouze Ing. J. K., zastoupen advokátem JUDr. M. J. Ostatní vedlejší účastníci, ač byli k vyjádření řádně vyzváni, své vyjádření k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nepodali. Ing. J. K. navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl, přičemž svůj návrh odůvodnil tím, že stěžovatelé v podstatě v řízení o ústavní stížnosti uplatnili shodnou argumentaci jako doposud před obecnými soudy. Vedlejší účastník má dále za to, že i jen důvodné pochybnosti o správnosti a přesnosti všech závětních úkonů vedou k závěru o jeho neplatnosti, přičemž odkazuje pro podporu svého názoru na analogickou aplikaci stanovisek k formálním náležitostem závěti (např. rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. R 51/1994). Z vyjádření rovněž vyplývá závěr vedlejšího účastníka, podle nějž ani prokázání chybného data na dohodě datované dnem 2. 10. 1968 nedokazuje, kdy byla sepsána v řízení posuzovaná závěť. Vedlejší účastník se také domnívá, že za dané procesní situace nepřenesli vedlejší účastníci (žalobci) důkazní břemeno na stěžovatele (žalované) a že za této situace je rovněž jejich odkaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 167/96 nepřípadný. Pokud jde o odmítnutí svědectví svědkyně P., domnívá se vedlejší účastník, že soudy jednaly plně při zachování zásady rovného postavení stran, pokud toto svědectví s řádným odůvodněním odmítly, neboť navrhovaný důkaz nebyl s to prokázat skutečnosti potřebné pro objasnění stavu věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neočekával od ústního jednání nové okolnosti při objasnění věci, upustil se souhlasem účastníků řízení od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisovým materiálem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ve svých rozhodnutích Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že je vázán petitem ústavní stížnosti, není však vázán jejím odůvodněním (k tomu viz např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 172, str. 224). S ohledem na procesní situaci, jež byla navozena podáním posuzované ústavní stížnosti (napadeno bylo pouze poslední rozhodnutí Nejvyššího soudu), se proto zabýval průběhem dovolacího řízení a obsahem rozhodnutí, jímž bylo toto řízení završeno, a předchozí průběh řízení před obecnými soudy hodnotí do té míry, která podmiňuje výsledek dovolacího řízení.
Jak již bylo v úvodu zmíněno, spočívá podle názoru stěžovatelů zásah do jejich ústavně zaručených práv v tom, že na ně bylo jednak přeneseno důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že závěť jejich děda byla uzavřena dne, který je v ní uveden, a dále že obecné soudy (Krajský soud v Hradci Králové) neprovedly k jejich návrhu důkaz výslechem svědkyně.
Je třeba zdůraznit, že řízení, v němž bylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelů, je klasickým civilním sporným procesem, přičemž základní zásada pro dokazování, jež vyjadřuje rovněž vztah mezi břemenem tvrzení a břemenem důkazním, je vyjádřena v ustanovení §120 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle něj každá ze stran civilního sporu nese důkazní břemeno o svých tvrzeních; výjimku z této zásady může stanovit pouze zákon. Z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že žalobci v řízeních tvrdili neplatnost závěti datované dnem 20. 9. 1968, v jejímž textu se hovoří v minulém čase o tom, že zůstavitel již za svého života učinil s matkou stěžovatelů "dohodu, podle které se stala vlastnicí věcí uvedených v prohlášení ze dne 2./10. 1968"; předmětem tvrzení žalobců je konstatování jazykového a logického nesouladu dvou dat v jedné listině, které způsobuje jejich neplatnost, přičemž důkaz, který k obhajobě svého tvrzení nabízejí, je listina samotná. Obhajoba stěžovatelů v řízeních před obecnými soudy spočívá v tom, že uvedený nesoulad popírají a tvrdí, že listina (dohoda mezi zůstavitelem a matkou stěžovatelů sepsaná v Advokátní poradně Hradec Králové a datovaná dnem 2. 10. 1968), která je v závěti zmíněna, byla ve skutečnosti sepsána dřívějšího data. Z premisy, jež byla zmíněna ohledně vztahu břemene tvrzení a břemene důkazního, vyplývá, že to byli (jsou) právě stěžovatelé, kdo jako žalovaní nesou břemeno důkazní o tomto svém tvrzení, neboť právě v něm spočívá jejich procesní obrana. Nesoulad obsahu obou zmíněných dat je objektivní a právě stěžovatelům svědčí podle hmotného práva prokázat, že se skutkové okolnosti, vedoucí k posouzení platnosti či neplatnosti závěti, udály způsobem a v čase, jenž nevede k závěru o neplatnosti posuzovaného právního úkonu. Opačný přístup by vedl k tomu, že by důkazním břemenem ke tvrzením stěžovatelů (žalovaných) byl zatížen žalobce, což je v jednoznačném rozporu s ustanovením §120 odst. 1 občanského soudního řádu.
Z tohoto pohledu se jeví proto nepatřičný odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996 ve věci sp. zn. IV. ÚS 167/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 93, str. 183 a násl.), který vycházel ze zcela odlišného stavu, v němž byla žalobci popírána nepravost podpisu na alografní závěti, přičemž soudy důkazním břemenem o této skutečnosti zatížili stranu žalovanou. V případě stěžovatelů (žalovaných) tedy nenastalo jednostranné zatížení důkazním břemenem, na něž dopadá právní věta zmíněného nálezu.
Lze se také, jak se Ústavní soud domnívá, ztotožnit se závěrem obecných soudů, že pro posouzení platnosti závěti není podstatné, kdy došlo k událostem, o nichž je v dohodě datované dnem 2. 10. 1968 zmínka, nýbrž to, kdy byla tato listina vyhotovena. Logický rozpor v časových okolnostech existence závěti je dán již samotným faktem, že závěť je datována dnem 20. 9. 1968 a její text pracuje v souvislostech minulého slovesného času s datem budoucím (pozdějším). Závěr, že důkazní břemeno o neplatnosti posuzované závěti nesou žalovaní, stěžovatelé opakovaně (v ústavní stížnosti i ve svém dovolání) podporují argumentem, že z právních předpisů nevyplývá, že závěť musí být sepsána v jednom kalendářním dni, nebo že již do sepsané závěti nemůže zůstavitel vlastnoručně dodatečně text dopisovat, neboť podstatné je jen to, aby závěť byla podepsána toho dne, kterým je datována, čímž interpretují ustanovení §476 odst. 2 občanského zákoníku. Z textu tohoto ustanovení vyplývá požadavek na obsah závěti, podle nějž v ní musí být pod sankcí neplatnosti uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána. Projev vůle zůstavitele obsažený v závěti by měl být okamžikem podpisu úplný, byť by vznikal postupně (zůstavitel jej utvářel po delší časové období). Nelze proto akceptovat závěr, že ze zákona vyplývá možnost dodatečného dopisování závěti. Pozdější doplňování závěti by bylo způsobilé měnit vůli zůstavitele, mohlo by proto dojít ke změnám, jejichž časové okolnosti by nebyly prokazatelné, nadto datum závěti například stabilizuje časový okamžik, ke kterému se posuzuje pořizovací způsobilost zůstavitele, proto by v případě pozdějšího doplnění bylo možno (v rozporu se striktními požadavky na právní úkon závěti) jen těžko zjistit, zda byl zůstavitel k právnímu jednání v něm uvedenému způsobilý či nikoliv (viz k tomu např. Mikeš, J. - Muzikář, L.: Dědické právo. 1. vydání. Praha: Linde, 2003, str. 88 a násl.).
Ústavní soud již dříve judikoval, že zásadám spravedlivého procesu vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 občanského soudního řádu). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (tak viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 663/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 57, str. 19 a násl.).
Z uvedeného chápání spravedlivého procesu mimo jiné vyplývá, že soudy nemají obecnou povinnost provést všechny důkazy, jež jsou stranami navrhovány, z hlediska ústavněprávních garancí spravedlivého procesu však vyplývají v prvé řadě požadavky na odůvodnění, jež soud k neprovedení důkazů vedlo. Dokazování by mělo odpovídat mezi jinými především zásadě rovnosti stran v řízení, respektive rovnosti šancí v řízení, a také zásadě volného hodnocení důkazů.
Podstatnou okolností pro obsah dokazování v řízeních před obecnými soudy v projednávané věci bylo, že při prvním odvolacím řízení Krajský soud v Hradci Králové v usnesení ze dne 30. 3. 1998 č. j. 9 Co 425/92-101 vyjádřil, že důležitou okolností, na kterou je třeba při dokazování zaměřit náležitou pozornost, je prokázání, zda k uzavření dohody datované dnem 2. 10. 1968 nedošlo dříve, přitom dokonce upozornil soud prvního stupně při vrácení věci k novému projednání na možnost vyšetřovacího důkazu v této věci (§120 odst. 3 občanského soudního řádu). Mělo-li budoucí rozhodnutí soudu dostát zásadě materiální pravdy (§153 odst. 1 občanského soudního řádu), bylo třeba se patřičně vypořádat se skutkovými zjištěními právě ve vztahu k dohodě datované dnem 2. 10. 1968.
Z tohoto pohledu je třeba se zabývat námitkami stěžovatelů ohledně uskutečněného dokazování a jejich významu pro napadené dovolací řízení. Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že se Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2001 č. j. 25 Co 252/2001-214 vyjádřil k obsahu výpovědi svědka JUDr. L. H., advokáta advokátní poradny, v níž byla uvedená dohoda sepsána. Z jeho výslechu, jenž byl proveden před Okresním soudem v Hradci Králové, odvolací soud dovozuje závěry, které však z obsahu provedeného výslechu nevyplývají (tak viz protokol z ústního jednání u Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2000); například z výpovědi svědka, jak je zaznamenána, mimo jiné vyplývá, že si na jednání s dědem stěžovatelů či jejich matkou v roce 1968 nevzpomíná a nevylučuje, že dohodu mezi nimi uzavřenou koncipoval, přesto je v rozsudku odvolacího soudu zmínka o "dohodě zkoncipované JUDr. H.". Obdobně pokud jde o návrh stěžovatelů (žalovaných) na provedení důkazu výslechem svědkyně P. (manželky prvního stěžovatele), odvolací soud v odůvodnění, proč tento důkaz neprovedl, spekuluje se závěry o tom, co by tento důkaz přinesl. Obzvláště za situace, kdy právě osvědčení okolností vzniku a sepsání dohody datované dnem 2. 10. 1968 představovalo pro výsledek řízení elementární skutkovou okolnost případu, vykazuje popsaný postup odvolacího soudu rozpor se zásadami spravedlivého procesu, jak byly shora zmíněny. Podle názoru Ústavního soudu závěry učiněné v řízení před obecnými soudy vykazují závažné nedostatky z hlediska zjišťování skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí věci.
Stěžovateli podané dovolání Nejvyšší soud posuzoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (viz přechodné ustanovení obsažené v bodu 17 hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.). Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jako dovolací důvody uplatňovali (byť s odkazem na text ustanovení občanského soudního řádu ve znění nerelevantním pro posouzení věci), že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V čem spatřují naplnění těchto dovolacích důvodů, stěžovatelé rozvedli v námitkách, jež se týkaly především postupu odvolacího soudu a jsou z velké části shodné s námitkami, jež jsou obsaženy i v ústavní stížnosti.
Z obsahu odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 č. j. 28 Cdo 361/2002-242 vyplývá, že se ve svém odůvodnění zabýval prvními dvěma uplatněnými dovolacími důvody [§241 odst. 3 písm. b) a d) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000], nevyplývá z něj však, že se věcně zabýval posledním uplatněným dovolacím důvodem [§241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000].
Konkrétně Ústavní soud shledal, že se Nejvyšší soud s uplatněným dovolacím důvodem, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000], vypořádal pouze obecným odkazem na některé právní věty rozhodnutí č. 8/1994 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Dle názoru Ústavního soudu nereagoval na podstatu uplatněných námitek stěžovatelů. V odůvodnění svého rozhodnutí zaujímá dovolací soud interpretační stanovisko k obsahu právní normy, jež obsahuje úpravu dovolacího důvodu s tím, že tento důvod nemohly naplňovat vady ani omyly při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu. Z obsahu námitek stěžovatelů však nelze dovodit, že vady a omyly hodnocení důkazů namítali. Podle mínění Ústavního soudu bylo třeba se vypořádat spíše s tím, že stěžovatelé namítali, že soud nezjišťoval okolnosti podstatné pro právní posouzení věci, přestože byly tvrzeny. Pokud jde o dovolací důvod, podle nějž rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000], absentuje - jak bylo již výše uvedeno - v napadeném rozhodnutí zcela hodnocení, zda byl tento dovolací důvod naplněn či nikoliv. Ústavní soud tak postrádá v odůvodnění Nejvyššího soudu například vypořádání se s námitkami, jež se týkají skutečnosti, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedeného dokazování nevyplynuly (výše zmíněné hodnocení výslechu JUDr. H.).
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu je proto napadené rozhodnutí dovolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť nelze dovodit, jakými úvahami byl Nejvyšší soud veden, když rozhodl ve věci tak, jak rozhodl. Absence vypořádání se s některým z uplatněných dovolacích důvodů sama o sobě zakládá zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť toto pochybení existenciálně ovlivňuje výsledek dovolacího řízení. To platí obzvláště za situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje shora popsané nedostatky, které se týkají skutkových závěrů neplynoucích z provedeného dokazování a jež rovněž podmiňují právní hodnocení posuzovaného skutku.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že konstatuje-li v posuzovaném případě zásah do práva na spravedlivý proces, hodnotí tím proces zjišťování práva, nikoliv výsledek hmotněprávního posouzení, neboť to přísluší v zásadě obecným soudům. V případě, že by Ústavní soud hodnotil "dopředu" hodnocení důkazů, které mají obecné soudy provést, stavěl by se do role další přezkumné instance, která mu nenáleží. Výrazem ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) je rovněž zásada volného hodnocení důkazů; pokud obecné soudy respektují zásady dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nepřísluší Ústavnímu soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41 a násl.). I pro oblast hodnocení důkazů tak platí, že Ústavní soud je oprávněn k zásahu do činnosti obecných soudů jen za situace, kdy je výsledek provedeného dokazování ústavněprávně neakceptovatelný (k obsahu zásady volného hodnocení důkazů a zejména k řešení rozporu důkazů srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49, str. 87 a násl.).
Z výše uvedených důvodů považuje proto Ústavní soud ústavní stížnost za důvodnou, neboť stěžovateli napadené rozhodnutí se nevypořádalo se všemi dovolacími důvody, v důsledku čehož stranou projednání zůstaly námitky, jež se týkají způsobu zjišťování skutkového stavu v řízení zejména před odvolacím soudem. Tím bylo zatíženo soudní řízení vážnou vadou, která zakládá rozpor s povinnostmi, které vyplývají pro soud z čl. 95 odst. 1 Ústavy, a došlo tak k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].