ECLI:CZ:US:2004:2.US.529.03
sp. zn. II. ÚS 529/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. Z., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti mezitimnímu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2003, čj. 5 Cmo 440/2002-175, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 11. 2003 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze, a to v části, jíž bylo potvrzeno zastavení řízení o odvolání žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2001, čj. 50 Cm 9/2000-85. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí v napadené části zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 50 Cm 9/2000, z něhož zjistil následující:
Krajský obchodní soud v Praze vydal dne 29. 11. 1999, pod sp. zn. Sm 904/99, směnečný platební rozkaz, jímž stěžovateli (v platebním rozkaze označenému jako první žalovaný) a dalším dvěma žalovaným A. Z. a Ing. J. Z. uložil povinnost, aby do tří dnů od doručení platebního rozkazu zaplatili žalobci Č., a. s., společně a nerozdílně částku 126 274 220,26 Kč se 6% úrokem ode dne 2. 4. 1999 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 000,-Kč, nebo aby v téže lhůtě podali proti platebnímu rozkazu námitky. Ke včas podaným námitkám všech žalovaných nařídil Městský soud v Praze jednání. Rozsudkem ze dne 4. 4. 2001 rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti v plném rozsahu. K odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku mu byl usnesením ze dne 6. 6. 2001, čj. 50 Cm 9/2000-142, vyměřen soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 000,-Kč. Stěžovatel poté požádal o osvobození od soudního poplatku. Jeho návrh byl zamítnut usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2001, čj. 50 Cm 9/2000-142, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2002, čj. 5 Cmo 489/2001-151. Stěžovatel požádal i o odložení splatnosti tohoto soudního poplatku nebo o jeho zaplacení ve splátkách, ale ani za tento úkon nezaplatil ve stanovené lhůtě soudní poplatek. Usnesením ze dne 27. 9. 2002, čj. 50 Cm 9/2000-162, proto Městský soud v Praze řízení o odvolání stěžovatele zastavil pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání. O odvolání stěžovatele rozhodoval Vrchní soud v Praze, který mezitimním usnesením ze dne 10. 9. 2003, čj. 5 Cmo 440/2002-175, usnesení v napadené části, jíž bylo zastaveno řízení o odvolání, potvrdil.
Stěžovatel napadl posledně citované mezitimní usnesení Vrchního soudu v Praze projednávanou ústavní stížností. Má za to, že soud postupoval v rozporu s ústavním pořádkem, když výzvy k zaplacení soudních poplatků za odvolání i za návrh na odložení splatnosti poplatku, popř. jeho zaplacení ve splátkách, osobně nedoručil stěžovateli jako účastníku řízení, ale pouze jeho právnímu zástupci. Poukázal přitom na znění ustanovení §49 věta druhá občanského soudního řádu účinného ke dni 31. 12. 2002. Připomněl i nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 715/02, týkající se obdobné věci, tj. nesprávného doručování výzvy k úhradě soudního poplatku.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze, aby se coby účastník řízení vyjádřil k projednávané ústavní stížnosti.
Vrchní soud v Praze setrval na stanovisku, že doručení výzvy pouze právnímu zástupci stěžovatele bylo zcela správné. Má za to, že stěžovatel tím nebyl nijak zkrácen na svých ústavních právech. Nelze totiž pochybovat o tom, že soudní poplatek může za účastníka zaplatit i jeho procesní zástupce či jiné osoby. Nejde tudíž o věc, kterou by musel vykonat účastník osobně ve smyslu druhé věty ustanovení §49 odst. 1 občanského soudního řádu. Doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku jen právnímu zástupci je proto dle jeho názoru správné. Upozornil i na to, že stěžovatelem uváděný nález Ústavního soudu se vztahuje na správní soudnictví podle části páté občanského soudního řádu, nikoli na obecné soudnictví.
Vedlejší účastníci, ač doloženě vyzváni, se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
V dané věci je třeba nejprve připomenout meze, v nichž Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím došlo k porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s interpretací a aplikací ustanovení §49 odst. 1 občanského soudního řádu soudem prvního stupně. Udávané porušení uvedeného ustanovení stěžovatel považuje současně za zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny. Taková interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. např. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, nález č. 66, IV. ÚS 22/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, usnesení č. 7). Ústavní soud se proto primárně zaměřil na zjištění, zda výklad ustanovení §49 odst. 1 občanského soudního řádu, provedený soudem, byl způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Z obsahu napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i z připojeného spisového materiálu je zřejmé, že obecné soudy hodnotily otázku zastupitelného jednání při úhradě soudního poplatku v souladu se soudní judikaturou i judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel se mýlí, domnívá-li se, že se v jeho případě - z ústavněprávního hlediska - jedná o totožnou situaci, jakou řešil Ústavní soud ve zmíněném nálezu III. ÚS 715/02 ze dne 29. 5. 2003 (ale i v dalších nálezech, např. I.ÚS 234/99, IV.ÚS 238/99, I.ÚS 558/99, II.ÚS 177/2000, II. ÚS 217/2000, II.ÚS 318/2000, IV.ÚS 292/01 a IV.ÚS 647/02). Ve všech těchto nálezech Ústavní soud vyslovil, že výzvu k zaplacení soudního poplatku je nutno doručit nejen právnímu zástupci poplatníka, ale i poplatníkovi samotnému. Nosným důvodem těchto rozhodnutí však nebyl názor, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by ho mohl vykonat jen účastník osobně. Důvodem všech vyhovujících nálezů byla okolnost, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které je důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek. Vzhledem ke krátkým lhůtám k podání správní žaloby mělo zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku zpravidla za následek definitivní ztrátu možnosti bránit se proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy. Z pohledu ústavního je tedy významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Jednoinstanční řízení, konkrétně řízení o správní žalobě, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté občanského soudního řádu, nedávalo totiž obecným soudům možnost vzít tuto skutečnost v úvahu. Ústavní soud na rozdíly mezi tehdejší úpravou správního a obecného soudnictví opakovaně poukazoval, když konstatoval, že "podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení (srov. nález IV. ÚS 292/01 ze dne 22. 10. 2001).
Ústavní soud, vycházeje z výše uvedeného rozboru svých nálezů, týkajících se správního soudnictví, nesdílí názor stěžovatele, že jeho věc je totožná. V řízení o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydaného v civilním soudnictví, jímž bylo zastaveno odvolací řízení, totiž mohlo být za určitých zákonem upravených podmínek, vázaných na lhůtu pro odvolání, pokračováno, zatímco ve správním soudnictví, jehož se uvedené nálezy týkaly, nebyl takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoli opravného prostředku. Právě s poukazem na tuto argumentaci Ústavní soud v minulosti opakovaně odmítl ústavní stížnosti, v nichž bylo obecným soudům vytýkáno, že v civilním řízení nedoručily výzvu k zaplacení soudního poplatku osobně poplatníkovi (srov. nepubl. usnesení I. ÚS 590/02 ze dne 11. 2. 2003, II. ÚS 671/02 ze dne 28. 1. 2004). Zastavil-li tedy v projednávané věci obecný soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku, přičemž tomuto rozhodnutí předcházela řádná výzva k zaplacení poplatku doručená právnímu zástupci stěžovatele, lze takový postup považovat za ústavně konformní. Soudem užitý způsob interpretace a aplikace norem jednoduchého práva tak nebyl způsobilý zasáhnout do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces či jiných jeho základních práv a svobod.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud důvod, pro nějž by vyhověl návrhu stěžovatele na náhradu jeho nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu