ECLI:CZ:US:2004:2.US.56.04
sp. zn. II. ÚS 56/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky G., a.s., zastoupené advokátem JUDr. D. V., o ústavní stížnosti proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. Rsp 176/02, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Projednávaným podáním se navrhovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že napadeným rozhodčím nálezem bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a aby uvedený rozhodčí nález zrušil. Napadeným rozhodčím nálezem Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky zamítl její žalobu na zaplacení částky 2.978,751,- Kč, ohledně částky 52.315,40 Kč řízení zastavil a rozhodl o poplatku za rozhodčí řízení a o nákladech právního zastoupení. Žádost o doplnění a opravu mezitímního rozhodčího nálezu zamítl.
Ústavní soud musel nejprve posoudit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.
Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je podle tohoto ustanovení oprávněn posoudit v řízení o ústavní stížnosti jen pravomocné rozhodnutí či jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve zde posuzované věci odkazuje na svá dřívější rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/02, sp. zn. IV. ÚS 511/03, I. ÚS 263/02 či III. ÚS 145/03). Vycházel v nich z toho, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud.
Ústavní soud se z toho důvodu nemohl návrhem dále zabývat, neboť by přezkoumával rozhodnutí jiného subjektu než orgánu veřejné moci, čímž by překročil meze stanovené čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Nezbylo mu proto, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i kdyby hypoteticky dospěl k opačnému závěru o povaze rozhodčího nálezu, tedy, že rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, byl by nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, pro nevyčerpání prostředků ve smyslu §75 odst. 1 cit. zákona. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na názor vyplývající z usnesení sp. zn. III. ÚS 460/01, sp. zn. II. ÚS 574/01 a sp. zn. II. ÚS 455/01, která odmítnutí postavila pouze na samotném zjištění, že stěžovatelé nevyčerpali veškeré procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť na základě vlastního svobodného rozhodnutí nahradili pořad práva dohodou o respektování rozhodčího nálezu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 16. března 2004 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj