ECLI:CZ:US:2004:3.US.232.04
sp. zn. III. ÚS 232/04
Usnesení
III. ÚS 232/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. J. M. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 14 Cmo 283/2003, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. března 2003, sp. zn. 13 Cm 470/2002, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. srpna 2002, sp. zn. 13 Cm 470/2002, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou v intencích zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu, napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2003 (14 Cmo 283/2003-48), usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. března 2003 (13 Cm 470/2002-41) a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. srpna 2002 (13 Cm 470/2002-28) a tvrdil, že při projednání jeho věci byl porušen čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K projednání ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 470/2002, z nějž zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. srpna 2002 (13 Cm 470/2002-28) bylo uloženo stěžovateli (vystupoval v procesním postavení žalovaného před obecnými soudy), aby zaplatil žalobkyni (JUDr. V. Z., správkyni konkursní podstaty úpadce I. Družstevní záložny) částku 4.000,- Kč. Řízení bylo prováděno podle části třetí občanského soudního řádu. Stěžovatel prostřednictvím právního zástupce napadl tento rozsudek blanketním odvoláním, byl proto usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 2002 (13 Cm 470/2002-35) vyzván k jeho doplnění podle §43 odst. 1 a §205 o. s. ř. a současně v něm byl poučen, že pokud nebude do deseti dnů doplněno, soud k němu nebude přihlížet (§43 odst. 2 o. s. ř.). Dalším usnesením ze dne 20. listopadu 2002
(13 Cm 470/2002-37) byla stěžovateli k doplnění odvolání stanovena další lhůta v trvání sedmi dnů. Rovněž v něm byl poučen o tom, že v opačném případě bude podání stěžovatele (blanketní odvolání) odmítnuto a řízení tím ukončeno. Současně byl stěžovatel usnesením ze dne 20. listopadu 2002 (13 Cm 470/2002-38) vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání ve výši 600,- Kč. Všechna tři usnesení krajský soud doručoval pouze právnímu zástupci stěžovatele - advokátu s plnou mocí pro celé řízení. Ve stanovené lhůtě poplatek z odvolání stěžovatelem zaplacen nebyl. Krajský soud v Brně proto napadeným usnesením ze dne 5. března 2003 (13 Cm 470/2002-41) odvolací řízení proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. srpna 2002 (13 Cm 470/2002-28) zastavil. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, svým (dalším napadeným) usnesením ze dne 18. prosince 2003 (14 Cmo 283/2003-48) posledně uvedené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích potvrdil. Vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, nabyl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. srpna 2002 (13 Cm 470/2002-28) právní moci dne 8. října 2002 (stěžovatel jej dle doručenky převzal dne 20. září 2002).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Českých Budějovicích nesplnil svoji poučovací povinnost, neboť v předvolání ze dne 19. července 2002
(13 Cm 470/2002-22) neposkytl tehdy nezastoupenému stěžovateli poučení, že nedostaví-li se k jednání, bude soud pokládat skutková tvrzení uvedená v žalobě za nesporná. V souvislosti se zastavením řízení poukazuje na to, že usnesení, kterým byl vyzván k zaplacení soudního poplatku, bylo doručeno pouze právnímu zástupci a nikoliv stěžovateli samotnému. Nebyl proto dán zákonný důvod k zastavení odvolacího řízení a lhůta k zaplacení soudního poplatku z tohoto důvodu ještě neuplynula. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 272/96, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (R 19/68) a výklad Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. října 1982 (Cpj 240/82). Dále stěžovatel zmiňuje další nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 238/99, IV. ÚS 162/99, II. ÚS 473/97, I. ÚS 167/98. Zastavením řízení před uplynutím stanovené lhůty bylo podle názoru stěžovatele porušeno ust. §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudních poplatcích), a dále pak §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, neboť stěžovatele o následcích nezaplacení soudního poplatku soud nepoučil. Stěžovatel v tomto směru rozvinul svoji argumentaci a závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti plně vyhověl, zrušil napadená usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jak jsou vpředu označeny, a současně žádal o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud prostudoval spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 470/2002 a s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná, zčásti nepřípustná.
Podstatou ústavní stížnosti je skutečnost, že usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku z odvolání v "klasickém" občanskoprávním řízení, bylo doručeno jen jeho právnímu zástupci, a nikoliv stěžovateli samotnému. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek nebyl uhrazen ve stanovené lhůtě, soud I. stupně řízení zastavil. Odvolací soud toto usnesení potvrdil.
Podle názoru Ústavního soudu nelze takovému postupu obecných soudů ve stěžovatelově věci z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), které výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nic vytknout. Odůvodnění napadených usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze jsou v tomto směru přiléhavá a ústavně konformní (§167 odst. 2, §157 odst. 2 o. s. ř.). Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustálenou soudní praxí (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/2001), dle které "usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení; nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat".
Lze tedy konstatovat, že mezi úkony, které má účastník osobně v řízení vykonat a nelze jej zastoupit, zaplacení soudního poplatku nepatří. Možnost zastoupení při zaplacení soudního poplatku plyne z ust. §13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, které řadí mezi hotové výdaje advokáta v souvislosti s poskytováním právních služeb i částky vynaložené na soudní poplatky. Tento právní předpis tedy se zastoupením poplatníka a platbou prostřednictvím advokáta počítá a nejde o úkon, který by musel stěžovatel v takovém případě vykonat osobně. Ústavní soud při posuzování, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, přihlédl i k tomu, že stěžovatel mohl do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení soudní poplatek z odvolání zaplatit (§9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích), což však v dané věci neučinil. V souvislosti s projednávanou problematikou lze ostatně odkázat i na již ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (shodně např. usnesení ze dne 11. února 2003 ve věci sp. zn. I. ÚS 590/02, usnesení ze dne 28. ledna 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 671/02 a usnesení ze dne 28. ledna 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 147/04).
Ústavní soud se totiž v těchto usneseních zabýval i rozdílem v doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku v řízení vedeným podle dříve platné úpravy správního soudnictví dle části páté občanského soudního řádu (účinné do 31. prosince 2002) a v "klasickém" občanskoprávním řízení podle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu. Konstatoval zde, že výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo nutno doručit nejen právnímu zástupci, ale i žalobci samému, pokud šlo o režim tehdy platné úpravy správního soudnictví. Tento názor byl přijat zejména proto, že ve správním soudnictví, upraveném v části páté hlavě druhé občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2002, neměl správní soud možnost jakkoli zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku a v řízení pokračovat. Na rozdílnost obou řízení ostatně již poukázal Ústavní soud např. v nálezu ze dne 22. října 2001 ve věci sp. zn. IV. ÚS 292/01 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 24., č. 155, Praha 2002), kde konstatoval, že "podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku".
Odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu, rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu ČR, jak jsou označena v ústavní stížnosti, je pak nepřípadný, neboť byly přijaty na základě jiných skutkových okolností a odkaz na ně nemohl přivodit jiný výsledek rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Z takto rozvedených důvodů se podává, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesením Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jak jsou vpředu označena, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou stížnostních důvodů, tak ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Jak již bylo uvedeno, vzhledem k tomu, že odvolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. srpna 2002 (13 Cm 470/2002-28), tedy nebylo možné v důsledku procesního postupu stěžovatele přezkoumat a jím podaným odvoláním se věcně zabývat. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích proto nabyl právní moci dne 8. října 2002 (stěžovatel jej dle doručenky převzal dne 20. září 2002).
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Za stavu, kdy v důsledku popsaného (vadného) procesního postupu stěžovatele (nezaplacení soudního poplatku) nemohl být označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích věcně přezkoumán a tento vadný procesní postup lze připsat k tíži stěžovatele, je jeho ústavní stížnost v části směřující proti vpředu označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích nepřípustná. Stěžovatel totiž vlastní vinou nevyčerpal všechny procesní prostředky, který mu zákon k ochraně práva poskytuje, v daném případě odvolání.
Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl [§43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Odmítavý výrok ústavní stížnosti [§43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro vyhovění návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. září 2004