ECLI:CZ:US:2004:3.US.260.04
sp. zn. III. ÚS 260/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K. W. právně zastoupeného Mgr. L. V. advokátkou proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 5 As 37/2003-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 4. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 5 As 37/2003-52, a to pro porušení čl. 14 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 odst. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Policie ČR, služby cizinecké a pohraniční policie, Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha, Oddělení cizinecké policie Praha ze dne 17. 7. 2002, č. j. SCPP-14-177/PH-XIII-c-2002, byla podle ust. §60 odst. 6 s odkazem na ust. §56 odst. 1 písm. f) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění zák. č. 140/2001 Sb., zamítnuta žádost cizince L. K. W. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. Rozhodnutím Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze ze dne 10. 9. 2002, č. j. SCPP-3898/C-246-2002, bylo zamítnuto odvolání cizince a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí správního orgánu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003, č. j. 38 Ca 698/2002-22, bylo zastaveno řízení o přiznání odkladného účinku k žalobě (výrok I. rozsudku) a dále byla odmítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal přezkoumání výše uvedeného rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 10. 9. 2002 (výrok II. rozsudku). Rozsudkem ze dne 18. 3. 2004, č. j. 5 As 37/2003-52, Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2003.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že při projednávání předmětné věci u správního orgánu došlo k porušení zásady správního řízení, a to - vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Není podle názoru stěžovatele možné pouze konstatovat, že byly splněny podmínky pro neprodloužení víza proto, že dalším pobytem žadatele by mohlo dojít k narušení veřejného pořádku, narušení bezpečnosti státu, či je zde obava z maření výkonu soudních či správních rozhodnutí. K tomu je podle stěžovatele zapotřebí úmyslného jednání. Správní orgán podle stěžovatele má každý konkrétní případ posuzovat individuálně a mj. jako důkazní prostředek použít i skutečnosti, které jsou správnímu orgánu známy z jeho úřední činnosti. Stěžovatel poukazuje na to, že správní orgán v průběhu roku 2002 zahájil několik stovek správních řízení, kdy podstatou těchto správních řízení je vždy skutečnost, že v roce 1999 předložil účastník ke své žádosti o dlouhodobý pobyt podle tehdy platného zákona o pobytu cizinců výpis z rejstříku trestů, opatřený superlegalizační doložkou, která byla dle zjištění správního orgánu padělána. Stěžovatel je toho názoru, že ve správním řízení měl správní orgán postupovat individuálně, a nikoliv hromadně rozhodovat tak, že se vízum nad 90 dnů neprodlužuje. Stěžovatel namítá porušení svobody pohybu a pobytu. Stěžovatel poukazuje na to, že hromadným vyhoštěním ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě jsou všechna opatření donucující cizince jakožto skupinu, aby opustili zemi, kromě případů, kdy je takové opatření přijato v důsledku a na základě přiměřeného a objektivního posouzení jednotlivé situace každého z cizinců, kteří tuto skupinu tvoří. Správní orgán měl podle stěžovatele pro svůj postup použít institut obnovy řízení. Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že na prodloužení víza není právní nárok; právě pro prodloužení víza je nutné, aby již jednou bylo vízum uděleno. Pokud právní nárok na prodloužení víza nad 90 dnů pro cizince existuje, nemůže podle stěžovatele být neprodloužení víza důvodem k vyloučení ze soudního přezkumu. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem Nejvyššího správního soudu, že řízení se odlišují v drobných rozdílech. Stížnost má pouze obecný charakter a neobsahuje konkrétní námitky stěžovatele ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí shodně s Městským soudem v Praze poukázal na ust. §51 odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle kterého na udělení víza není právní nárok. Výkladem ust. §56 a ust. §60 odst. 6 cit. zák. (ust. §56 cit. zák. upravuje důvody neudělení víza, ust. §60 odst. 6 cit. zák. stanoví, že důvody pro neprodloužení doby pobytu na území na vízum nebo pro neprodloužení doby platnosti víza jsou obdobné jako důvody pro neudělení víza), lze dovodit, že pokud není právní nárok na udělení víza, nemůže být dán právní nárok ani na jeho prodloužení. Pod pojem rozhodnutí o neudělení víza (resp. rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení víza) je třeba zahrnout i rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti víza (rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti víza), neboť dle názoru Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti víza určitým "podtypem" rozhodnutí o neudělení víza. S ohledem na uvedené poukázal Nejvyšší správní soud na ust. §171 písm. a) cit. zák., dle kterého jsou taková rozhodnutí vyloučena ze soudního přezkumu, a přihlédnutím k ust. §68 písm. e) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") je žaloba proti uvedeným rozhodnutím nepřípustná. Městský soud v Praze tedy postupoval správně, když podanou žalobu proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým bylo zamítnuto odvolání cizince a potvrzeno rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, jímž byla zamítnuta žádost cizince o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů, podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., usnesením odmítl pro její nepřípustnost.
V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §§17 a násl. s. ř. s.). Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01 a další). Vyjádřeno jinými slovy, není tak nikterak vyvázán z imperativu soudní ochrany základních práv a svobod, plynoucího z čl. 4 Ústavy.
Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn tento výklad, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo možné kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 747/2000, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, IV. ÚS 239/03 a další). K takovému závěru Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.
Dle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Zákonem, který stanoví konkrétní způsob poskytování právní ochrany ve správním soudnictví, je soudní řád správní. Ten v ust. §68 písm. e) stanoví, že žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. Takovým zvláštním zákonem v projednávané věci je zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů.
Dle čl. 36 odst. 2 Listiny, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, se může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je tedy možné v případě, že tak stanoví zákon. Není to však možné v případě, že se jedná o rozhodnutí, která se týkají Listinou garantovaných základních práv a svobod.
Ustanovení věty druhé odst. 2 čl. 36 Listiny navazuje na ustanovení věty první odst. 2 čl. 36 Listiny. Z porovnání obou vět tohoto odstavce lze usuzovat, že druhá věta čl. 36 odst. 2 Listiny má na mysli jiná základní práva a svobody (podle Listiny) než základní právo na soudní ochranu; jinak by totiž bylo vyloučení práva na soudní ochranu vždy v rozporu s Listinou a dovětek první věty odst. 2 čl. 36 ("nestanoví-li zákon jinak") by smysl neměl (k obdobné věci viz též rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 8/99).
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně poukázal na to, že na stěžovatele se sice vztahuje dikce čl. 42 odst. 2 Listiny, nicméně toto ustanovení garantuje "doplňkové" právo, jež de facto není právem samým o sobě, ale má normativní význam pouze ve spojitosti s jinými ústavně zaručenými právy. V této souvislosti správně připomněl, že žádné z práv v Listině uvedených nezakládá nárok stěžovatele na pobyt na území České republiky, když takové právo je dáno pouze občanům ČR (čl. 14 odst. 4).
Ustanovení čl. 14 Listiny sice v prvním odstavci zaručuje svobodu pohybu a pobytu, v odstavci třetím uvedeného článku se však uvádí, že tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. Takovýmto zákonem je v daném případě zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, který upravuje podmínky pro vstup a pobyt cizinců na území ČR.
Subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území ČR neexistuje, když je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Na udělení víza není dle výslovného znění zákona právní nárok (§51 odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb.). Obdobně koncipované závěry učinil Ústavní soud ve svých rozhodnutích sp. zn. IV. ÚS 85/04, sp. zn. III. ÚS 99/04.
Ústavní soud se v minulosti jednoznačně vyjádřil k tomu, že Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které účastníku právní řád garantuje. Soud se musí návrhem zabývat a nemá právo ho odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat (sp. zn. Pl. ÚS 36/93). Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud se správní žalobou v souladu s kautelou zakotvenou v čl. 36 odst. 2 Listiny řádně zabývaly, a samotným jejím odmítnutím právo na spravedlivý proces, jež pochopitelně nelze vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení, stěžovateli upřeno nebylo.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelem konkrétně namítané porušení čl. 14 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 42 odst. 2 Listiny nebo čl. 4 odst. 4 Protokolu č. 4 k Úmluvě.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu