ECLI:CZ:US:2004:3.US.584.04
sp. zn. III. ÚS 584/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., právně zastoupené JUDr. P. J., advokátem proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 3. 2003, č. j. 16 C 49/2002-164, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 12. 2003, č. j. 40 Co 936/2003-191, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, č. j. 22 Cdo 1537/2004 - 205, za účasti 1) Okresního soudu v Šumperku, 2) Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a Z. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 10. 2004, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 26. 10. 2004, a dne 26. 11. 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 3. 2003, č. j. 16 C 49/2002-164, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 12. 2003, č. j. 40 Co 936/2003-191, a dále rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, č. j. 22 Cdo 1537/2004 - 205, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 18. 3. 2003, č. j. 16 C 49/2002-164, Okresní soud v Šumperku ve výroku pod bodem I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků - žalobce Z. P. a žalované M. V. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") k nemovitostem zapsaným u Katastrálního úřadu v Šumperku na LV č. 397 pro kat. území Nový Malín, a to rekreační chatě ev. č. 9, postavené na pozemku parc. č. 2852, pozemku parc. č. 2852 o výměře 28 m2 zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parc. č. 2853 o výměře 353 m2 ostatní plocha, a uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil, aby zaplatil žalované na vyrovnání jejího podílu 70 000,- Kč (výrok II. rozsudku). Ve výroku pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalované rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č. j. 40 Co 936/2003-191, potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně s tím, že ve výroku pod bodem II. specifikoval nemovitosti přikázané žalobci a uložil žalobci, aby žalované zaplatil přiměřenou náhradu ve výši 70 000,- Kč. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci napadla žalovaná dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 8. 2004, č. j. 22 Cdo 1537/2004 - 205, tak, že dovolání žalované podle ust. §243b odst. 5 za použití ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výše označené soudy všech stupňů v předmětné právní věci nehodnotily všechny okolnosti, které jsou zásadní a rozhodující pro podmínky zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dle ust. §142 a násl. obč. zák. Stěžovatelka poukazuje na povinnost soudu při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlédnout k velikosti podílů a k účelnému využití věci. V této souvislosti měly podle stěžovatelky soudy zjistit a objektivizovat vzájemné vztahy mezi spoluvlastníky, které vedly k podání žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Navrhovaný důkaz vyžádáním zprávy Policie ČR Šumperk o šetření fyzického napadení stěžovatelky ze strany účastníka a jeho matky žádný soud neprovedl. Soudy také podle stěžovatelky jí navrhované výpovědi svědků hodnotily jako výpovědi účelově zkreslené a nevěrohodné a vycházely pouze z výpovědí svědků navržených protistranou. Objasnění této nevěrohodnosti výpovědi svědků, příbuzných účastníka, soudy neučinily. Stěžovatelka uzavírá, že soudy nedostatečně a neúplně vyhodnotily provedené důkazy, neprovedly navržené důkazy, zejména nevyžádaly znalecký posudek ke zjištění ocenění investic do nemovitostí a zprávy Policie ČR.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká především nesprávné hodnocení provedených důkazů, resp. nedostatečné zjištění skutkového stavu věci.
Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v ust. §132 o. s. ř., jakož i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (ust. §120 o. s. ř.).
V souladu s ust. §132 o. s. ř., hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Podle zásady volného hodnocení důkazů zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam a váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96).
Obecný soud je povinen rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu (§153 odst. 1 o. s. ř.) a při této činnosti je vázán pravidly obsaženými v ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba vzhledem k navrhovanému žádání (petitu) provést, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Jen obecnému soudu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli (§120 odst. l o. s. ř. ). Jestliže je soud povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny a ust. §18 o. s. ř. dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka, pouze případně dbát o to, aby důkazy provedené z jejich podnětu byly v určitém (úměrném) poměru. Nelze proto spatřovat porušení zásad vyjádřených v ust. §18 o. s. ř., a v ustanovení čl. 36 Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, pokud z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit (viz nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 127/96, nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Ústavnímu soudu nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy a nepřísluší mu ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že soudy neustanovily znalce k vyhotovení znaleckého posudku za účelem zjištění a ocenění investic do nemovitostí, odkazuje Ústavní soud na str. 6 rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 3. 2003, č. j. 16 C 49/2002-164, kde se uvádí následující: "Protože účastníci proti ceně zjištěné znalcem neměli námitek, a oba souhlasili s tím, že pokud bude nemovitost přikázána do jejich vlastnictví, vyplatí druhému 70 000,- Kč, soud vycházel z tohoto souhlasného prohlášení a dalšího znalce ke zjištění aktuální tržní ceny nemovitostí nepřibral."
Přibrání znalce je upraveno v ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř., které blíže charakterizuje, za jakých podmínek a v jaké situaci je rozhodující soud povinen ustanovit znalce ke zhodnocení odborných problémů.
K námitce stěžovatelky, že obecné soudy neprovedly důkaz zprávami Policie ČR, odkazuje Ústavní soud na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu s tím, že skutečnost, že mezi účastníky docházelo od roku 2000 k neshodám, byla - jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího - prokázána zprávami Městského úřadu v Šumperku.
V odůvodnění svého rozsudku ze dne 10. 12. 2003, č. j. 40 Co 936/2003-191, odvolací soud konstatoval, že "po přezkoumání obsahu spisu dospěl krajský soud k závěru, že okresní soud provedl řádně důkazy, které účastníci za účelem prokázání svých tvrzení označili a při hodnocení provedených důkazů respektoval zásady dané ustanovením §132 o. s. ř., neboť vzal v úvahu všechny skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly či jinak vyšly v řízení najevo. Ve způsobu, jakým okresní soud zhodnotil jednotlivé důkazy i všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a jejich věrohodnosti, neshledal odvolací soud rozpor", (str. 4 rozsudku).
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, a že rozhodnutí těchto soudů splňují i jinak požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v ust. §157 o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu