ECLI:CZ:US:2004:3.US.657.04
sp. zn. III. ÚS 657/04
Usnesení
III. ÚS 657/04
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele J. K. zastoupeného JUDr. J. K. advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. srpna 2003 č. j. 15 Co 490/2003-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal kasace v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k vykročení z mezí kautel vyjádřených v čl. 1 Ústavy ČR. Domnívá se, že odvolací soud v jeho právní věci nesprávně aplikoval Úmluvu o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikovanou pod č. 11/1975 Sb. Aniž by v odůvodnění svého návrhu předložil jakoukoliv bližší ústavněprávní argumentaci, tvrdil, že byl (v řízení před obecnými soudy) žalobci, tj. vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem, přiznán promlčený nárok, ačkoliv dle čl. 32 odst. 4 citované úmluvy nelze promlčené nároky uplatňovat.
K takto obsahově konstruované ústavní stížnosti považuje Ústavní soud, co do esenciálních náležitostí návrhu ve vztahu ke způsobilosti jeho projednání, za potřebné uvést následující:
Jakkoli opakovaně ve své dosavadní judikatuře výslovně zdůraznil, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř. sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, II. ÚS 242/98, II. ÚS 305/99, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03 a další), z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení. Brojí-li totiž navrhovatel proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí či (procesnímu) postupu orgánů veřejné moci, je nezbytné přesně označit nejen napadené rozhodnutí (postup), nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena. V opačném případě obsah jeho návrhu nereflektuje směrnici uvedenou v §34 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. (s odkazem na §72 odst. 2 téhož zákona).
Odhlédnuto od toho, že je stěžovatel ve shodě s požadavkem zákona zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem (§30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), od něhož lze právem nejen očekávat, nýbrž především i požadovat hájení zájmů (práv) zastoupeného lege artis, tj. ve shodě s povinnostmi ze zákona, jakož i etických pravidel s výkonem advokacie spojených, plynoucích (§16, §17 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), a tedy i od toho, že v (na půl strany koncipované) ústavní stížnosti Ústavnímu soudu předložené přinejmenším nezbytná argumentace na podporu vývodů o porušení ústavních kautel naprosto chybí, posoudil Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí návrh jako zjevně neopodstatněný.
Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno z pohledu ústavních kautel akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03, I. ÚS 733/01, II. ÚS 644/02, IV. ÚS 239/03 a další). O naznačený případ aplikace jednoduchého práva se v dané věci evidentně nejedná.
Rozhodné pro posouzení stěžovatelem vznesené námitky promlčení v řízení před odvolacím soudem bylo (stručně vyjádřeno) zjištění, že stěžovatel byl společníkem obchodní společnosti F.A.C., v. o. s., které vznikl dluh vůči žalobci. Hlavní dlužník, tj. právní nástupce původního dlužníka, obchodní společnost F.A.C. spol. s r. o., dluh nesplnil (a to ani v rámci exekučního řízení), nicméně závazek vůči žalobci písemně uznal (sluší se zdůraznit, ač to není z hlediska právních následků rozhodné, prostřednictvím svého jednatele, jímž byl právě stěžovatel), pročež ohledně předmětného závazku začala běžet nová promlčecí lhůta ve smyslu §407 odst. 1 obch. zák., a to v návaznosti na stěžovatelem adekvátně nezohledněný čl. 32 odst. 3 shora označené úmluvy. Námitka promlčení, s ohledem na další konkrétně v odůvodnění napadeného rozsudku blíže popsané skutkové okolnosti, tak nemohla být v intencích na předmětnou věc dopadající relevantní právní úpravy (srov. zejména §293, §306 odst. 1, §307 odst. 1, §310, §311 odst. 2, §312, §407 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do novelizace provedené zák. č. 142/1996 Sb.; §511 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a čl. 32 odst. 3 cit. úmluvy) úspěšně uplatněna.
V záhlaví označený rozsudek krajského soudu je založen na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě, konformním s právním řádem (jeho relevantními ustanoveními ve vzájemné spojitosti) jako významovým celkem a na rozhodovací důvody předmětného rozsudku, s nimiž se Ústavní soud v daném ohledu ztotožňuje, postačí pro stručnost v dalším odkázat.
Vycházeje z uvedeného, bylo následně mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak se z výroku tohoto usnesení podává [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 16. prosince 2004