ECLI:CZ:US:2004:4.US.229.03
sp. zn. IV. ÚS 229/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., právně zastoupené JUDr. I. B., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. 21 Cdo 939/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 4. 2003, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. 21 Cdo 939/2002, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 15. 1. 2003 sp. zn. 21 Cdo 939/2002, Nejvyšší soud ČR podle ust. §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "o. s. ř.") odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho opožděnost.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 4. 7. 2001 v souladu s ustanovením bodu 15, části dvanácté, hlavy I., zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony po řízení provedeném podle "dosavadních právních předpisů" (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000), když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 14. 12. 2000, a proto je třeba dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podané i v současné době projednat a rozhodnout podle "dosavadních právních předpisů", tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava I., bod 17 zák. č. 30/2000 Sb.). Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Podle ust. §240 odst. 1 věty první o. s. ř., účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ust. §240 odst. 2 o. s. ř., zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. V posuzované věci Nejvyšší soud ČR zjistil, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) řízení dne 4. 9. 2001 a že dovolání stěžovatelky bylo dne 29. 10. 2001 podáno u soudu prvního stupně. Z uvedeného Nejvyšší soud ČR dovodil, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 4. 9. 2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ust. §243a §57 odst. 1 a 2 o. s. ř., dnem 4. 10. 2001. Protože dovolání bylo u soudu prvního stupně podáno dne 29. 10. 2001, bylo podáno opožděně.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že přestože postup odvolacího soudu z hlediska hmotně právního byl v souladu s částí dvanáctou, hlavou I., bodem 15 zák. č. 30/2000 Sb., vlastní rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího postrádá poučení o přípustnosti dovolání, když byl tento rozsudek vydán dne 4. 7. 2001 a po formální stránce náležitosti takovéhoto rozhodnutí musely odpovídat již platné právní úpravě. Protože rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo vůbec poučení o odvolání, pak má stěžovatelka za to, že je nutno aplikovat ust. §240 odst. 3 o. s. ř., totiž, že v tomto případě lze podat dovolání do čtyř měsíců ode dne doručení a že odkaz na část dvanáctou, hlavu I., bod 17 zák. č 30/2000 Sb., v tomto případě nelze aplikovat.
Stěžovatelka tvrdí, že v tomto případě bylo povinností Městského soudu v Praze postupovat podle novely, a že v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2001 zcela chybí poučení o přípustnosti dovolání a na tuto vadu je nutno hledět jako na vadu, která je v rozporu se zákonem. Zákon řeší takového případné pochybení tím, že zajišťuje právo na ochranu tehdy, pokud poučení o dovolání úplně chybí či jde o vadné poučení. Přesto, že stěžovatelce bylo toto právo upřeno, má za to, že ze zákona vyplývá její právní ochrana tak, jak má na mysli Listina v čl. 36 odst. 1.
Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že z usnesení Nejvyššího soudu ČR zveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001 pod č. 70 je evidentní, že se již Nejvyšší soud ČR touto věcí zabýval a řešil tak otázku, která se týká řízení ve věci dovolání, které přísluší k rozhodnutí právě tomuto soudu a vyplývá z něho takový závěr, že citace části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., se týká nejen hmotně právního stavu, ale též procesně právního stavu a zvlášť se k této otázce vyjadřuje Nejvyšší soud ČR tak, že i pro běh lhůt platí toto ustanovení. Oproti tomuto právnímu názoru se stěžovatelka domnívá, že tomu tak není, a že zákonodárce měl na mysli upravit běh lhůt v závěrečném ustanovení části osmé přechodná ustanovení §355 a násl. o. s. ř., ze kterého vyplývá, že není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon (zák. č. 30/20000 Sb.) i pro řízení zahájená před jeho účinností. Podle ust. §356 cit. zák., pak podle stěžovatelky pro lhůty, které v den, kdy tento zákon nabyl účinnosti, ještě neskončily, platí ustanovení tohoto zákona, ale jestliže zákonem byla dosud stanovena lhůta delší, skončí až v této pozdější době.
Stěžovatelka uvádí, že v jejím případě jde o pracovněprávní spor a z hlediska procesně právních lhůt nejde o případ pojmenovaný v přechodných ustanoveních cit. zákona, a proto se stěžovatelka domnívá, že na běh lhůt, které se týkají jak odvolání, tak i mimořádných opravných prostředků, tedy dovolání, se musí vztahovat znění zák. č. 30/2000 Sb.
Podle názoru stěžovatelky by forma soudního rozhodnutí měla odpovídat platnému právnímu předpisu v době vydání tohoto rozsudku a proto také v tomto rozsudku již mělo být aplikováno ust. §240 odst. 3 o. s. ř. Z tohoto ustanovení, uvádí stěžovatelka, vyplývá, že rozhodnutí Městského soudu v Praze mělo obsahovat poučení o dovolání a mělo toto poučení vycházet již z takové právní úpravy, že je možno do tohoto rozhodnutí podat dovolání ve dvouměsíční lhůtě od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni a chybělo-li by toto poučení o lhůtě k dovolání nebo i o soudu, u něhož se podává, nebo obsahovalo-li by nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, pak by bylo nutno na tuto věc podle mínění stěžovatelky nahlížet tak, že by bylo možno podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.
Ve svém vyjádření ze dne 17. 9. 2003, Ústavnímu soudu doručeném dne 23. 9. 2003, setrval Nejvyšší soud ČR na svém stanovisku obsaženém v odůvodnění napadeného rozhodnutí tohoto soudu a navrhl, aby podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Vedlejší účastník společnost K., s. r. o., ve svém vyjádření ze dne 26. 8. 2003, Ústavnímu soudu doručeném dne 28. 8. 2003, se ztotožnil s právním názorem Nejvyššího soudu ČR obsaženým v napadeném rozhodnutí, a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky proti usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítl.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR spočívá v nesouhlasu stěžovatelky se způsobem aplikace a interpretace přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., obsažených v části dvanácté, hlavě I., bodu 17, na posouzení včasnosti dovolání včetně vymezení běhu lhůty pro podání dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů. Stěžovatelka se domáhá, aby soud přisvědčil její interpretaci, dle které v těchto případech lhůta k dovolání činí dva měsíce s tím, že pojem "projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů", uvedený v citovaném přechodném ustanovení, nezahrnuje lhůtu pro podání dovolání.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Úkolem Ústavního soudu je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, str. 235).
Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup Nejvyššího soudu ČR při interpretaci a aplikaci citovaných zákonných ustanovení nelze v souzené věci považovat za porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i za porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Ústavní soud v obdobných případech, týkajících se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací o. s. ř., již judikoval (např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 560/01, sp. zn. IV. ÚS 617/01, sp. zn. III. ÚS 616/01), že je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby prováděl výklad tzv. obyčejných zákonů, a tedy i části dvanácté hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo) by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů, pouze pokud by provedený výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť argumentaci Nejvyššího soudu ČR ohledně dovolací lhůty považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou. Ústavní soud rovněž poukazuje na svou dosavadní judikaturu, ze které vyplývá, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva, bez ohledu na to, zda namítaný, nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 31/97). Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým bylo jako opožděné odmítnuto dovolání stěžovatele, tak nemohlo být porušeno právo na soudní ochranu, neboť bylo věcí stěžovatele, aby toto své právo realizoval "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 Listiny, a tedy účelně využil zákonem předvídaným způsobem všech prostředků k ochraně svého práva. Pouhé obecné úvahy o důvodech, které měly vést zákonodárce v novele občanského soudního řádu k stanovení dvouměsíční lhůty pro podání dovolání a předpoklady ohledně počátku její aplikace, nemohou zpochybnit výklad příslušných ustanovení daného textu zákona učiněný Nejvyšším soudem ČR.
Uvedená námitka stěžovatelky proto není opodstatněná. Ustanovení bodu 17, hlavy I., části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb., zní takto:
"Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů."
V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (bod 15, hlava I., část dvanáctá zákona č. 30/2000 Sb.). Protože v souzené věci řízení před soudem prvního stupně probíhalo podle dosavadních právních předpisů a též jeho rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 14. 12. 2000), muselo být rovněž předmětné odvolání posuzováno podle znění občanského soudního řádu, platného před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., a to včetně vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně poučení o možnosti podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Za této situace proto Nejvyšší soud ČR nepochybil, když dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaném po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů hodnotil podle dosavadních právních předpisů - podle úpravy platné před 31. 12. 2000 a nikoli podle úpravy pozdější, když předchozí řízení před odvolacím soudem proběhlo ještě podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb.
Pokud tedy Nejvyšší soud ČR předmětné dovolání posoudil jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - přičemž podle odst. 2 citovaného ustanovení zmeškání této lhůty Nejvyšší soud ČR nemohl prominout - nezbývá Ústavnímu soudu, než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva". V napadeném usnesení tak není možno spatřovat protiústavní zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, dle níž se ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., na vymezení běhu lhůty pro podání dovolání nevztahuje, že výrazy "projednají a rozhodnou" nezahrnují otázku lhůty pro podání dovolání. Uvedená přechodná ustanovení ukládají odvolacím soudům i soudu dovolacímu kogentně, jak postupovat v řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí již před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu ČR vysloveným v jeho rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 29 Odo 196/2001, dle něhož se projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 144/02), jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Výrazy "projednají a rozhodnou" zahrnují tedy mimo jiné i posouzení délky lhůty pro podání dovolání a v tomto výkladu Nejvyššího soudu ČR nespatřuje Ústavní soud nic, co by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní soud rovněž nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že výklad Nejvyššího soudu ČR postrádá jakékoliv logické odůvodnění (přičemž Ústavní soud zdůrazňuje, že zorným úhlem, pod nímž posuzuje akty orgánů veřejné moci, je ústavnost a ochrana základních práv a svobod, nikoliv samotná účelnost či vhodnost interpretace ustanovení právního předpisu). Ústavní soud zastává názor, že jedním z důvodů uvedeného výkladu je systémový přístup k právním institutům. Určitý, v daném případě procesní, institut působí vždy jako systémový celek tvořený jednotlivými částmi (podmínky řízení, přípustnost, způsob projednání, forma a náležitosti rozhodnutí). Pokud právní předpis upravuje existenci určitého procesního institutu (mimořádného opravného prostředku), a přechodná ustanovení procesního předpisu odkazují na aplikaci tohoto institutu v podobě platné k určitému datu, nelze aplikovat část tohoto institutu (způsob projednání a rozhodnutí) podle jedné právní úpravy a další část (délku pro podání dovolání) podle právní úpravy účinné později, nýbrž je třeba k tomuto institutu přistupovat jako k celku, pokud by zákonodárce výslovně nestanovil jinak.
V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a proto se celé dovolací řízení řídí původní právní úpravou, tedy o. s. ř., ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (původní ustanovení o. s. ř., se vztahují na dovolací řízení jako na celek, tedy na všechny v dovolacím řízení provedené úkony). Nová úprava dovolacího řízení totiž navazuje, jak výše uvedeno, na novou úpravu odvolacího řízení, což vylučuje, aby podle této úpravy bylo postupováno, jestliže řízení před odvolacím soudem proběhlo podle dosavadních předpisů. Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a tak se v předmětné věci stalo, postupoval Nejvyšší soud ČR správně, pokud posuzoval podmínky pro podání dovolání podle procesní úpravy platné před změnou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
K námitce stěžovatelky, že dovolací soud měl v projednávané věci pro posouzení včasnosti podání dovolání aplikovat ust. §355 a 356 odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud uvádí, že tato ustanovení byla obsažena již v původním znění občanského soudního řádu (konkrétně v jeho závěrečných, resp. přechodných ustanoveních), publikovaném pod č. 99/1963 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1964, a řeší sporné otázky, které vyvstaly právě v souvislosti s nabytím účinnosti tohoto zákona dne 1. 4. 1964. Stěžovateli citovaná ustanovení §355 a §356 odst. 1 tedy nejsou součástí novely o. s. ř., provedené zákonem č. 30/2000 Sb., a ani neřeší problematické otázky v souvislosti s přijetím zákona č. 30/2000 Sb. V projednávané věci tedy dovolací soud postupoval správně, když přihlédl k přechodným a závěrečným ustanovením zák. č. 30/2000 Sb., konkrétně k ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17 cit. zákona, které se vztahuje právě na otázky dovolacího řízení.
Jak výše uvedeno, v souladu s bodem 15, části dvanácté, hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb., bylo v projednávané věci o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnuto podle dosavadních právních předpisů. Tomu odpovídá i písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. Občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000, z hlediska obsahu rozhodnutí soudu stanovil v §157 odst. 1, že v písemném vyhotovení rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání. Toto ustanovení se vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně, pro obsah rozsudku odvolacího soudu se použije toto ustanovení přiměřeně. V žádném ustanovení občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., nebyla stanovena povinnost odvolacího soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. V ust. §240 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, bylo stanoveno, že zmeškání jednoměsíční lhůty nelze prominout. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, proto nelze vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana (viz. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 293/97).
Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci stěžovatelkou konkrétně namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě těchto skutečností proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. března 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu