ECLI:CZ:US:2004:4.US.307.03
sp. zn. IV. ÚS 307/03
Nález
Nález Ústavního soudu (II. senátu) ze dne 27. května 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 ve věci ústavní stížnosti K. P. a J. R. proti usnesení Městského soudu v Praze z 18. 3. 2003 sp. zn. 61 To 57/2003, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 z 20. 9. 2002 sp. zn. 3 T 82/2002, kterým byl K. P. uznán vinným z trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací a J. R. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2003 sp. zn. 61 To 57/2003 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé napadli usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003 sp. zn. 61 To 57/2003, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2002 č. j. 3 T 82/2002-101, kterým byl K. P. uznán vinným z trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin, a J. R. byl uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona, a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným usnesením došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do jejich práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Podstatou ústavní stížnosti je jednak námitka proti obsazení senátu odvolacího soudu, neboť při veřejném zasedání konaném 26. 2. 2003 jednal senát ve složení JUDr. J. K. - předsedkyně a soudci JUDr. M. N. a JUDr. M. S. a při následném veřejném zasedání dne 18. 3. 2003 jednal a rozhodoval senát ve složení JUDr. J. K. - předsedkyně a soudkyně JUDr. M. N. a JUDr. J. Ť. Stěžovatelé dovozují, že JUDr. J. Ť. nebyla ani členkou ani náhradnicí příslušného senátu. Její jméno bylo dopisováno dodatečně až v jednací síni. Dále stěžovatelé namítají, že obecné soudy neprovedly jimi navržený důkaz audiokazetou se záznamem rozhovoru mezi stěžovateli a F. V. a M. H., respektive neprovedly odstranění šumů a zvuků v pozadí na této audiokazetě. Provedené důkazy a na nich postavená obhajoba stěžovatelů byla obecnými soudy označena za účelovou, přestože provedené důkazy obhajobu obou stěžovatelů potvrzovaly. Absenci důkazu biologickou stopou nevyhodnotily obecné soudy ve prospěch stěžovatelů.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 82/2002 Ústavní soud zjistil, že o odvolání stěžovatelů jednal odvolací soud nejprve ve veřejném zasedání konaném 26. 2. 2003 od 8.30 do 8.50 hodin ve složení senátu JUDr. J. K. - předsedkyně a soudkyně JUDr. M. N. a JUDr. M. S. Dále jednal a rozhodl odvolací soud v odročeném veřejném zasedání konaném 18. 3. 2003 v době od 13.00 do 14.00 hodin ve složení senátu JUDr. J. K. - předsedkyně a soudkyně JUDr. M. N. a JUDr. J. Ť. Protokol o posledně uvedeném veřejném zasedání je napsán na dvou listech A4, z toho část je napsaná textovým editorem osobního počítače a část je psaná psacím strojem. Psacím strojem jsou zejména vepsána jména soudkyně J. Ť., státní zástupkyně a obhájce, čísla občanských průkazů stěžovatelů, závěrečné řeči a rozhodnutí.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že ústavní stížnost opakuje argumenty stěžovatelů, s nimiž se odvolací soud vypořádal. K audiokazetě uvedl, že ta měla charakter pouze podpůrného důkazu, v průběhu veřejného zasedání nevznikla potřeba tento důkaz opakovat, neboť její obsah nebyl v rozporu s rozhodnými výpověďmi. Dále uvedl, že JUDr. J. Ť., členka senátu 67 To téhož soudu, zastupovala soudkyni JUDr. M. S., která byla v době od 17. 3. do 21. 3. 2003 v pracovní neschopnosti, přičemž toto zastoupení bylo v souladu s rozvrhem práce soudu.
Městské státní zastupitelství v Praze jako vedlejší účastník ve vyjádření uvedlo, že skutečnost, zda byla soudkyně J. Ť. dopisována do protokolu až při jednání, nemá z procesního hlediska žádný význam. Požadavek na doplnění dokazování poslechem audiokazety se mu jeví jako zcela nadbytečný.
Na výzvu Ústavního soudu zaslal místopředseda Městského soudu v Praze potvrzení o pracovní neschopnosti z něhož vyplývá, že JUDr. M. S. byla práce neschopná od 13. 3. do 24. 3. 2003. Z výňatku rozvrhu práce Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že v rozhodném období byl senát 61 To, který byl oprávněn rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutí, mimo jiné i senátu 3 T Obvodního soudu pro Prahu 4, složen z předsedkyně JUDr. J. K., zastupované JUDr. M. N., a členek senátu JUDr. M. N. a JUDr. M. S. Zastupujícím senátem pro senát 61 To byl senát 9 To a dále místopředsedové soudu, předseda soudu, stážisté dle speciálního seznamu a další senáty v pořadí 6 To, 5 To, 8 To, 7 To, 67 To, 44 To, a předsedové senátů prvního stupně v pořadí od 1 T po 63 T. Rozvrh práce neřeší pořadí, ve kterém zastupují jednotliví členové senátů nepřítomného člena senátu 61 To.
Místopředseda Městského soudu v Praze na výzvu Ústavního soudu sdělil, že pořadí, v němž jednotliví soudci zastupují nepřítomného člena jiného senátu, je určováno předsedou senátu, který práci senátu řídí. Nejde přitom o zvůli předsedy senátu, nýbrž o určení dle časových možností v závislosti na plnění pracovních povinností. Je nemožné zajistit zástup jediného předem určeného soudce. Proto je systém zastupování zpracován tak, aby byly v případě, že jednotliví členové prvního zastupujícího senátu nemohou zastupování zajistit, určeny k zastupování další senáty. Zařazení JUDr. J. Ť. do senátu 61 To dne 18. 3. 2003 bylo v souladu s rozvrhem práce, neboť všichni dříve určení a pro zástup v úvahu připadající soudci zastoupit JUDr. M. S. nemohli. Příčiny této situace je pro odstup jednoho roku již nemožné přesně zdokumentovat a doložit. Pouze u senátů 5 To a 7 To je zřejmé, že tyto senáty v tentýž den projednávaly své vlastní věci. K tomuto vyjádření bylo připojeno vyjádření některých v úvahu připadajících zastupujících soudců. Z vyjádření členek senátu 9 To lze vyvodit, že tento senát projednával vlastní věci 19. a 21. 3 2003. Dne 20. 3. 2003 zastupovali nejméně 2 členové senátu v senátu 61 To. Místopředsedové soudu se zúčastnili projednávání prvostupňových věcí. Předseda soudu čerpal od 15. do 22. 3. 2003 dovolenou. Senát 5 To projednával vlastní věci. Členové senátu 6 To měli všichni zastupovat v senátu 5 To. Senát 7 To projednával své věci. JUDr. S. a JUDr. C. ze senátu 8 To se vyjádřili tak, že pro jejich vlastní veřejná zasedání nařízená na dny 17. a 19. 3. 2003 nepřipadalo zastoupení v senátu 61 To v úvahu. JUDr. M. ze senátu 8 To měla mít od 17 do 21. 3. 2003 dovolenou. JUDr. H. a Mgr. G. ze senátu 67 To měli být 18. 3. 2003 pracovně vytíženi.
Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem.
Ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc [sp. zn. III. ÚS 711/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 26, nález č. 66]. Ústavní soud poukazuje na ustálenou judikaturu, v níž dospěl k závěru, že základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. V řadě svých rozhodnutí [sp. zn. III. ÚS 232/95, sp. zn. III. ÚS 230/96, sp. zn. III. ÚS 200/98, či sp. zn. III. ÚS 293/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 15; svazek 8, nález č. 65; svazek 12, nález č. 155; svazek 13, nález č. 11) a dalších] vyslovil názor, že součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (sp. zn. III. ÚS 29/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 153).
V daném případě musel senát odvolacího soudu 61 To projednat 18. 3. 2003 předmětnou věc v jiném než předepsaném složení, a to pro nemoc soudkyně JUDr. M. S. Bylo tedy namístě, aby byla JUDr. M. S. způsobem předvídaným rozvrhem práce zastoupena. V rozvrhu práce soudu vydaném předsedou soudu po projednání s příslušnou soudcovskou radou podle §41 a následujících zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, měli být určeni soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout. Rozvrh práce u Městského soudu v Praze neodpovídá požadavkům shora uvedených zákonných ustanovení, která jsou konkrétním promítnutím základního práva podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Předmětný rozvrh práce řeší, který konkrétní senát, respektive senáty, funkcionáři soudu a další soudci zastupují senát 61 To jako celek, ale neřeší pořadí jednotlivých soudců, kteří mají jednotlivé členy tohoto senátu zastupovat. Výklad této problematiky tak, jak jej ve vyžádaném vyjádření provedl místopředseda Městského soudu v Praze, je nepřijatelný, protože jej nelze ani z textu či ze souvislostí daného rozvrhu práce, ale ani jinak vyvodit. Tento výklad lze tedy spíše považovat za výklad zavedené praxe. Rozhodně přitom není v souladu se shora popsanou zásadou přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě předem daných pravidel, aby se obsazování jednotlivých senátů, respektive odůvodněných zastupování jednotlivých členů senátu, řídilo takovou vágní skutečností, jakou je pracovní vytížení jednotlivých soudců. Lze totiž předpokládat, že všichni soudci jsou téměř permanentně pracovně vytíženi přípravou či projednáváním vlastních věcí. Přitom je vždy záležitostí ryze subjektivního charakteru, nakolik ten který soudce dokáže své vlastní pracovní vytížení a svou pracovní dobu přizpůsobit dalším povinnostem, například povinnosti zastupovat člena jiného senátu. To potvrzuje skutečnost, že v posuzovaném případě zastupující senát 9 To neprojednával vlastní věci a jeho členům zjevně nic ze shora uvedených jiných důvodných překážek nebránilo v zastoupení JUDr. M. S. Stejně tak nic nebránilo v zástupu ani některým členům senátu 8 To, jehož povinnost k zastupování předcházela povinnosti JUDr. J. Ť. ze senátu 67 To.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že způsobem, jakým došlo k zastoupení nepřítomné JUDr. M. S. v hlavním líčení konaném 18. 3. 2003, došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, a ve své podstatě i k porušení čl. 1 a 90 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy dovozuje, že o odvolání stěžovatelů nebylo rozhodováno ve správném složení senátu. S ohledem na zásadu subsidiarity, podle níž Ústavní soud rozhoduje až po vyčerpání všech prostředků, které právní řád k ochraně práv stěžovatelů poskytuje, se Ústavní soud dalšími námitkami stěžovatelů nemohl zabývat.
Proto bylo ústavní stížnosti vyhověno a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno.