ECLI:CZ:US:2004:4.US.310.03
sp. zn. IV. ÚS 310/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti In. M. T. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. dubna 2003 sp. zn. 26 Cdo 1731/2002, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 25. března 2002 sp. zn. 19 Co 526/2002, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2001 sp. zn. 10 C 82/2001, a návrhu na odložení vykonatelnosti obou shora označených rozsudků Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, za účasti účastníků řízení Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 4. 6. 2003 ústavní stížnost, která směřuje jak proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2002 sp. zn. 19 Co 526/2002, tak proti oběma rozsudkům soudů nižších stupňů. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 3. 2002 sp. zn. 19 Co 526/2002, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, v němž tento soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 1 o velikosti 2+1, IV. kategorie v I. podlaží domu č. p. 108/43, nacházejícího se na ul. Nádražní v Českých Budějovicích, a rozhodl, že nájemní poměr mezi stěžovatelem (dříve žalovaným) a Ing. J. a J. Ch. (dříve žalobci) skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku.
Stěžovatel v odůvodnění návrhu připomíná, že již svojí dřívější ústavní stížností odmítnutou usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 381/02, napadl oba výše označené rozsudky obecných soudů, protože však do doby podání této dřívější ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto o podaném dovolání, byla ústavní stížnost odmítnuta s odvoláním na obsah sdělení Ústavního soudu publikovaného pod č. 32/2003 Sb.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že sice připouští, že výše označený byt v Českých Budějovicích užívá jenom občas, tuto skutečnost však odůvodňuje tvrzením, že má malé dítě, kterému by trvalý pobyt ve výše označeném bytě ze zdravotních důvodů nesvědčil.
Napadeným rozsudkům obecných soudů včetně řízení, která jim předcházela, stěžovatel vytýká, že porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jemuž odpovídá i čl. 90 věta prvá Ústavy, jež ukládá soudům povinnost poskytovat ochranu právům, a čl. 95 Ústavy, z něhož plyne vázanost soudů zákonem.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy v dané věci postupovaly v rozporu s citovanými články Listiny a Ústavy, neboť v pravomocně skončeném řízení nezjistily řádně skutkový stav, z provedeného dokazování učinily skutkové závěry, které údajně z těchto důkazů nevyplývají, a dospěly tak k právním závěrům, které jsou podle názoru stěžovatele v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními.
V otázce neprovedených důkazů poukazuje stěžovatel na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 826/95, nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 236/98 a sp. zn. II. ÚS 663/2000 a rovněž na nález téhož soudu sp. zn. III. ÚS 51/96.
K důkaznímu řízení v předmětné věci stěžovatel poznamenává, že svá procesní podání sice činil ve větším rozsahu "než bývá obvyklé", postupoval však takovým způsobem proto, že v řízení před označenými soudy nebyl mimo dovolacího řízení právně zastoupen, a i z tohoto důvodu směšoval návrhy na provedení dokazování skutečností "právně významných s nevýznamnými". I v této situaci však bylo povinností obecných soudů, dovozuje dále stěžovatel, aby se s rozsáhlými podáními podrobně seznámily a právně relevantní skutečnosti náležitým způsobem zohlednily. Vzhledem k této situaci však naopak došlo k tomu, že stěžovateli byla přisuzována tvrzení, která neučinil, resp., která měla mít jiný smysl.
Odvolacímu soudu dále stěžovatel vytýká, že za situace, kdy jeho odvolání bylo pro rozpor s konkrétními ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") "nezpůsobilé" pro projednání, stěžovatele podle ustanovení §5 o. s. ř. nepoučil o jeho procesních právech a povinnostech, zejména jej nepoučil o tom, že v odvolacím řízení nelze uplatnit návrh nový, což v konečném důsledku údajně vedlo k poškození jeho procesních práv. Odvolací soud, aniž dbal povinnosti poučit stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 ve vztahu k ustanovení §5 o. s. ř., se však tímto vadným odvolacím návrhem stěžovatele zabýval, a "částečně jím odůvodnil" potvrzující výrok rozsudku ve věci samé.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání stěžovatel uvádí, že i "nadále stojí na stanovisku, že podané dovolání mělo být dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. "připuštěno k meritornímu rozhodnutí".
Návrh na odložení vykonatelnosti pravomocného rozsudku stěžovatel odůvodňuje tvrzením, že v případě provedení výkonu rozhodnutí by mu bylo znemožněno v předmětném bytě bydlet.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích vedeného tímto soudem pod sp. zn. 10 C 82/2001, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Žalobci, manželé Ing. J. a J. Ch., se žalobou proti stěžovateli podanou k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích domáhali přivolení soudu k výpovědi z nájmu předmětného bytu.
Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že již v roce 1999 podali žalobci proti stěžovateli za skutkově stejné situace žalobu, kterou se rovněž dožadovali přivolení soudu k výpovědi z nájmu předmětného bytu proti stěžovateli, neboť i v této době stěžovatel byt bez vážného důvodu neužíval. Soud prvního stupně v té době žalobě žalobců sice vyhověl, avšak odvolací soud k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že i když shledal tvrzení žalobců o tom, že stěžovatel tento byt užívá jen občas za správné, uvěřil tvrzení stěžovatele, že výkon jeho zaměstnání ve Slovenské republice je pouze dočasný, a stěžovatel má zájem získat zaměstnání v místě svého trvalého bydliště.
Žalobci s ohledem na výše uvedené zdůrazňovali, že s odstupem času se prokázalo, že tvrzení stěžovatele byla v tomto směru pouze účelová, neboť na způsobu jeho užívání předmětného bytu se od této doby nic nezměnilo.
Podle protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. 12. 2001 po poučení podle ustanovení 119a odst. 1 o. s. ř. stěžovatel navrhl, aby byl proveden důkaz soudním znalcem a dětským lékařem, kteří by posoudili, zda je předmětný byt způsobilý k užívání rodiny s malým dítětem. Dále navrhl provést důkaz jím sestaveným výpočtem tepelného zatížení bytu a jeho kapacity, s tím, že podle tvrzení stěžovatele se předmětný byt nedá vytopit na vyšší teploty, než stanoví norma. Poukazoval rovněž na údajnou nutnost posoudit vhodnost životního prostředí a hygienických podmínek bytu na zdárný vývoj dítěte.
Soud prvního stupně považoval provedení takových důkazů v řízení o přivolení k výpovědi nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku za nadbytečné, a z tohoto důvodu je zamítl.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 12. 2001 č. j. 10 C82/2001-47, přivolil k výpovědi z nájmu ve výroku předmětného rozsudku blíže označeného bytu s tím, že nájemní poměr stěžovatele skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku.
Stěžovateli bylo uloženo předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od skončení nájemního poměru.
Soud prvního stupně vzal v předmětné věci za prokázané (z výpovědí stěžovatele, jeho rodného a oddacího listu), že stěžovatel žije na Slovensku, kde se počátkem roku 2000 oženil se slovenskou státní občankou a v lednu 2001 se jim narodil syn. Na Slovensku stěžovatel bydlí s rodinou v družstevním bytě o velikosti 1 + 1, I. kategorie. Z dalších listinných důkazů tento soud zjistil, že stěžovatel je na Slovensku vázán v pracovním poměru na dobu neurčitou; stěžovatel však tvrdil, že úředně je zde sice stále zaměstnán, práci ale u tohoto zaměstnavatele nevykonává. Stěžovatel se podle svého vyjádření v předmětném bytě od září 1999 zdržoval pouze jeden den, poté zde byl až dne 13. 12. 2001. Toto tvrzení stěžovatele o pobytu v předmětném bytě označil soud prvního stupně za věrohodné, neboť soudní obsílky doručované stěžovateli na adresu označeného bytu se vždy vracely jako nevyzvednuté v úložní době. Adresu místa pobytu stěžovatele se dověděl soud prvního stupně až od jeho otce.
Ze všech těchto důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že v dané věci je prokázáno, že stěžovatel předmětný byt bez vážného důvodu užívá jen občas a je tedy naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně podrobně rozvedl, z jakých důvodů neuvěřil tvrzením stěžovatele, že předmětný byt nemůže užívat spolu se svojí rodinou, když konstatoval, že možnost vytopit byt na teplotu překračující normu lze bez velkých obtíží realizovat, to však pouze za situace, kdy by stěžovatel mínil skutečně označený byt užívat. Vzhledem k tomu, že na způsobu užívání předmětného bytu stěžovatelem se nic nezměnilo již od posledního rozhodování soudu v roce 1999, zatímco dítě se stěžovateli narodilo až v roce 2001, považoval soud prvního stupně tvrzení stěžovatele v uvedeném směru za účelová.
Stejně tak soud prvního stupně hodnotil i další tvrzení stěžovatele, když z provedených důkazů zjistil, že stěžovatel svůj návrat do České republiky nemyslí vážně, neboť se na Slovensku oženil, založil zde rodinu, obývá zde družstevní byt, k němuž mu také vzniklo právo společného nájmu manželů; v České republice o žádné zaměstnání nijak neusiluje, naopak setrvává ve formálním pracovním poměru u firmy na Slovensku, a to i poté, co Okresní soud ve Zvolenu před téměř tři čtvrtě rokem rozhodl o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru stěžovatele u této firmy.
Další tvrzení stěžovatele, že postup žalobců je v rozporu s dobrými mravy, označil soud prvního stupně za nekonkrétní, neboť v řízení žádný protiprávní postup žalobců prokázán nebyl.
S ohledem i na výpověď stěžovatele, který připustil, že byt užívá jen velmi sporadicky, neshledal soud prvního stupně v dané věci existenci vážných důvodů, pro které by stěžovatel užíval uvedený byt jen občas, jak je má na mysli občanský zákoník. Proto zamítl důkazní návrhy stěžovatele, neboť je s ohledem na výše uvedené považoval za nadbytečné a pro právní posouzení věci za irelevantní.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 3. 2002 č. j. 19 Co 526/2002-93, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a v odůvodnění uvedl, že se zcela ztotožnil se skutkovým stavem věci tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, neboť ten provedl důkazy, které s projednávanou věcí souvisely, a vyhodnotil je podle ustanovení §132 o. s. ř. jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel nepopírá, že v bytě bydlí jen občas, když "frekvence jeho výskytu v bytě se blíží neužívání bytu vůbec", a tento stav fakticky trvá již od roku 1996. Dále tento soud připomněl dřívější tvrzení stěžovatele o jeho pouze dočasném pobytu na Slovensku, které uváděl v řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 72/99, a zdůraznil, že přes to, že od této doby uplynulo více než dva a půl roku, se ve způsobu užívání bytu stěžovatelem nic nezměnilo.
K dalším námitkám stěžovatele odvolací soud shrnul, že stěžovatel v řízení netvrdil, že by žalobci způsobili zhoršení kvality bytu, ale měl výhrady k poloze domu i bytu v něm, k jeho okolí, když měl zásadní námitky i vůči charakteru a vybavení bytu spadajícího do IV. kategorie, které považoval pro bydlení rodiny s malým dítětem za nepřijatelné. Odvolací soud závěrem připomněl, že stěžovatel nenavrhuje, aby byla žaloba zamítnuta, ale žádá, aby přivolení k výpovědi z bytu bylo vázáno na finanční náhradu, která se rovná ceně bytu 1 + 1 v Českých Budějovicích.
Na základě dovolání stěžovatele, jehož přípustnost stěžovatel dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., rozhodoval o podaném mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud ČR. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR neshledal dovolání podle výše citovaného ustanovení přípustným, usnesením ze dne 24. 4. 2003 č. j. 26 Cdo 1731/2002-111, jej odmítl.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřily Krajský soud v Českých Budějovicích a Nejvyšší soud ČR jako účastníci řízení, vedlejší účastníci řízení, ač vyzváni, se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Ve vztahu k posouzení, zda napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, vycházel dovolací soud ze své ustálené judikatury, která připouští přezkum dovoláním napadeného rozhodnutí dovolacím soudem jen pro posouzení otázek právních, když v takovém případě je způsobilým dovolacím důvodem jen důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Stěžovatel v dovolání založil výtku nesprávnosti právního posouzení věci na kritice správnosti (resp. úplnosti) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, pak by bylo možno v dané věci napadnout takové rozhodnutí (tj. rozhodnutí, které vychází ze skutkového zjištění, jež nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) pouze v případě, pokud by bylo dovolání již jinak přípustné; avšak v případě, kdy přípustnost dovolání je soudem teprve zvažována, dovozuje dále dovolací soud, nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
V podstatě shodné argumentace lze užít, uvádí dále dovolací soud, i na další stěžovatelem uplatněný dovolací důvod, podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kdy však k těmto vadám dovolací soud z úřední povinnosti přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Vzhledem k tomu, že v dovolání byly uplatněny nezpůsobilé dovolací důvody, nebylo dovolání stěžovatele shledáno v dané věci podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přípustným.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření odkázal na své stanovisko, které zaslal k ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 381/02 dne 26. 7. 2002 JUDr. Z. J., a s níž tato ústavní stížnost koresponduje, neboť směřuje proti témuž rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud uvedl, že nevidí důvod, proč na svém stanovisku i nadále něco měnit a navrhuje zamítnutí této ústavní stížnosti.
Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti, zejména z pohledu možného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 věta prvá Ústavy, a dále čl. 95 Ústavy, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V předmětné ústavní stížnosti se stěžovatel snaží zpochybnit jak věcnou správnost napadených rozhodnutí, tak napadá i jejich údajné formální nedostatky, které jsou prý natolik závažné, že dosahují ústavně právní roviny.
Jak vyplývá z výše označených skutečností, obecné soudy rozhodovaly ve věci žalobců o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Žalobci jako výpovědní důvod označili skutečnost, že stěžovatel jako nájemce předmětného bytu ho bez vážných důvodů neužívá anebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas (§711 odst. 1 písm. h/ občanského zákoníku).
Obecné soudy byly za této situace v řízení povinny především zvážit, zda výpovědní důvod uváděný žalobci je skutečně dán, tj. zda skutečnosti zjištěné v řízení odpovídají příslušnému výpovědnímu důvodu. K tomuto cíli bylo směřováno i provádění důkazů. Na základě jejich vyhodnocení obecné soudy dospěly k jednoznačnému zjištění, podepřenému mimo jiné i výpovědí stěžovatele, že stěžovatel se v předmětném bytě většinou nezdržuje, resp. že byt bez vážného důvodu užívá jen občas. Jeho tvrzením o nemožnosti užívat předmětný byt z důvodů jím uváděným soudy obou stupňů neuvěřily a označily je za účelová, neboť podle jejich názoru s obdobnou argumentací, tehdy zaměřenou na tvrzení, že jeho pobyt na Slovensku je pouze dočasný, a v místě svého trvalého bydliště si hledá zaměstnání, se stěžovatel snažil zvrátit výsledek sporu v řízení vedeném před Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 72/99, aniž však od této doby svá prohlášení nějak realizoval.
Jak vyplývá z obsahu napadeného rozsudku, soud prvního stupně v jeho odůvodnění zevrubně vysvětlil nejen proč neuvěřil tvrzením stěžovatele, ale současně i jasně a logicky vyložil, z jakého důvodu zamítl důkazní návrhy stěžovatele na prohlídku bytu soudním znalcem a dětským lékařem za účelem posouzení hygienických podmínek bytu a vlivu životního prostředí na byt a jeho obyvatele, když tyto osoby se měly dále vyjádřit k tomu, zda je takový byt obyvatelný pro dítě. Stejným způsobem se soud prvního stupně vypořádal s návrhem stěžovatele na provedení důkazu výpočtem tepelného zatížení bytu pro dimenzování tepelného tělesa, který zpracoval stěžovatel.
Ústavní soud konstatuje, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně ve věci rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věci a dostály tak své povinnosti ve smyslu ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř., když napadené rozsudky rovněž splňují náležitosti rozhodnutí uvedené v ustanovení §157 o. s. ř.
Z obsahu připojeného spisu sp. zn. 10 C 82/2001 nelze dospět k závěrům, které dovozuje stěžovatel, a sice že "skutkové závěry z provedených důkazů nevyplývají", či dokonce že "právní závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo že z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají".
Pokud stěžovatel odůvodňuje porušení svého práva na spravedlivý proces poukazem na judikaturu Ústavního soudu, která se zabývá otázkou "neprovedených" či "opomenutých důkazů", je třeba ve vztahu k označeným nálezům Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 236/98, III. ÚS 51/96 a III. ÚS 84/94) uvést, že obecná platnost právních závěrů v těchto nálezech vyjádřených nebyla napadenými rozsudky obecných soudů nikterak dotčena, neboť s nimi nejsou v rozporu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vždy zdůrazňoval, že obecné soudy nejsou zásadně povinny provést všechny důkazy navržené účastníky řízení, to však pouze za situace, pokud o vznesených návrzích náležitým způsobem rozhodnou; pokud jim nevyhoví, v odůvodnění svého rozhodnutí musí vyložit, z jakých důvodů takové důkazy neprovedly. Pokud takovým způsobem v dané věci obecné soudy postupovaly, nelze jim procesní pochybení, dosahující úrovně porušení ústavnosti, vytknout.
Při hodnocení důkazů jsou obecné soudy povinny postupovat v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., které soudům ukládá, aby důkazy hodnotily podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo během řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci. Jak lze zjistit z napadených rozsudků, jak soud prvního stupně tak i soud odvolací v pravomocně skončeném řízení všechny provedené důkazy hodnotily způsobem, který jim ukládá občanský soudní řád, nelze tedy ani v tomto směru dospět k závěru o oprávněnosti tvrzení stěžovatele o porušení příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy mu ve svých rozsudcích "přisuzují" tvrzení, která neučinil, resp. jejichž obsah byl opačný. Tuto argumentaci ostatně stěžovatel předložil i ve svém obsáhlém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Rovněž s touto námitkou stěžovatele nelze souhlasit. Jak vyplývá z výpovědi stěžovatele při jednání před soudem prvního stupně dne 14. 12. 2001 (č.l. 43-44 spisu), stěžovatelem tvrzené skutečnosti byly převzaty do odůvodnění napadených rozsudků, aniž by byl měněn jejich obsah či smysl.
Pokud se týká námitek stěžovatele, směřujících proti rozsudku odvolacího soudu, lze pouze připomenout, že stěžovatel byl ve smyslu §119a odst. 1 o. s. ř. poučen o nutnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit všechny důkazy dříve, než jednání skončí. Ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení s takto označenými důkazními návrhy stěžovatele se byl povinen vypořádat soud prvního stupně, který tak učinil, jak bylo uvedeno výše, v odůvodnění svého rozsudku. Soudu prvního stupně také přísluší posoudit, zda podané odvolání má veškeré náležitosti (§205 o. s. ř.). Pokud soud prvního stupně zjistí nedostatek náležitostí odvolání, je povinen postupovat podle ustanovení §209 ve vztahu k ustanovení §43 o. s .ř. Ze spisu sp. zn. 10 C 82/2001 vyplývá, že soud prvního stupně stěžovatele nevyzval k odstranění vady odvolacího návrhu. Vzhledem k tomu, že odvolatel je sice povinen odvolací návrh ve svém odvolání uvést, ale tímto návrhem odvolací soud není vázán (§221a o. s. ř.), nebyl stěžovatel dotčen na svém procesním právu, neboť jeho odvolání bylo přijato a v odvolacím řízení věcně projednáno. Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud přisvědčit námitkám stěžovatele o porušení jeho procesních práv, neboť jeho odvolací návrh, který sice ve svém znění je v rozporu se zákonem, jak konečně uvedl i odvolací soud, nebyl na překážku projednání odvolání, a rozhodně nebyl důvodem potvrzujícího výroku odvolacího soudu.
Ohledně námitek stěžovatele proti usnesení dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že vyjádření Nejvyššího soudu citované výše je natolik jasné a úplné, že v tomto směru nepovažuje za nutné k němu cokoli dodat, a proto na ně v krátkosti odkazuje.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1, Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.
Z téhož důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2001 sp. zn. 10 C 82/2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2002 sp. zn. 19 Co 526/2002.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2004
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu