ECLI:CZ:US:2005:1.US.597.04
sp. zn. I. ÚS 597/04
Usnesení
I.ÚS 597/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Křižíkova 16, Praha 8, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 7. 2004, č. j. 1 VZt 141/2002-113, a proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality ze dne 15. 3. 2004, č. j. ČTS: OKFK- 54/1-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka rozhodnutí Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality (dále jen Policie) ze dne 15. 3. 2004, č. j. ČTS: OKFK- 54/1-2004 (dále jen usnesení Policie), kterým bylo podle ustanovení §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen trestní řád) zahájeno proti stěžovatelce trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen trestní zákon). Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen Státní zastupitelství) ze dne 21. 7. 2004, č. j. 1 VZt 141/2002-113 (dále jen usnesení Státního zastupitelství), které stěžovatelka ústavní stížnosti rovněž napadá, pak byla zamítnuta stížnost proti tomuto usnesení Policie.
Podle názoru stěžovatelky vyjádřeného v ústavní stížnosti shora uvedené usnesení Policie je nepřezkoumatelné, není z něj zřejmé z jakého důkazního materiálu policejní orgán při některých svých tvrzeních vycházel, není v něm dostatečně vyjádřena objektivní a subjektivní stránka trestného činu a nesplňuje požadavky §160 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu. Tyto své námitky stěžovatelka, jak uvádí v ústavní stížnosti, uplatnila již v podané stížnosti proti uvedenému usnesení Policie. Podle názoru stěžovatelky se však s nimi Státní zastupitelství ve svém usnesení, kterým stěžovatelčinu stížnost zamítlo, dostatečně nevypořádalo, a ani usnesení Policie nezrušilo, byť v odůvodnění svého usnesení připustilo, že argumenty stěžovatelky týkající se odůvodnění usnesení Policie, mají do jisté míry opodstatnění. Stěžovatelka uvádí, že je si vědoma toho, že Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení za nepřípustnou či přinejmenším nežádoucí s výjimkou zcela mimořádných situací, nicméně se domnívá, že právě o takovou situaci, o případ na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti, spočívajícího v naprosto nedostatečném odůvodnění výše uvedeného usnesení Státního zastupitelství, se jedná.
Podle názoru stěžovatelky tak byla rozhodnutími napadenými ústavní stížností porušena její základní lidská práva, a to konkrétně práva zaručená článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), který stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon, a článkem 36 odst. 1 stejného právního předpisu, z kterého vyplývá právo na spravedlivý proces.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila Policie. V tomto vyjádření nicméně pouze sděluje Ústavnímu soudu informace a své závěry týkající se skutkového stavu, aniž by reagovala na konkrétní argumenty stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti.
Na základě výzvy Ústavního soudu se rovněž vyjádřilo Státní zastupitelství. To ve svém vyjádření nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že se Státní zastupitelství ve svém usnesení dostatečně nezabývalo námitkami obviněné a naopak poukazuje na to, že ve svém usnesení uvedlo konkrétní důkazy a podklady, a také na to, že již v usnesení Policie byl skutek dostatečně popsán z hlediska místa a času spáchání, způsobu provedení, subjektivní stránky, atd. Státní zastupitelství ve svém vyjádření rovněž uvedlo, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, jehož podstatou je sdělení obvinění, není rozhodnutím ve věci samé a zpravidla není způsobilé, aby bylo podrobeno přezkumu na základě ústavní stížnosti a upozornilo na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů státní moci. Státní zastupitelství v závěru svého vyjádření navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
K posouzení argumentů stěžovatelky a vyjádření účastníků konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře, včetně rozhodnutích ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 364/03, II. ÚS 741/02, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 47/03, IV. ÚS 535/02, IV. ÚS 568/03, II. ÚS 192/03, I. ÚS 359/04 (nepublikována).
Ústavní soud již mnohokrát uvedl , že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost.
Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (publikováno in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, strana 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného všechny části výroků a odůvodnění napadaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že stěžovatelčina ústavní práva nebyla porušena.
Pokud jde o shora uvedený nález sp. zn. III. ÚS 511/02 Ústavní soud konstatuje následující: V tomto nálezu Ústavní soud ohledně požadavků kladených §134 trestního řádu na odůvodnění rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dospěl k závěru, že jim "nelze podle přesvědčení Ústavního soudu rozumět jinak, než že státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí rozhodovací důvody natolik vyloží, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním." V dané věci státní zastupitelství na konkretizované a nikoliv zcela bezvýznamné námitky ve svém usnesení reagovalo pouze konstatováním, že napadené usnesení přezkoumalo a neshledalo pochybení policie, když spisový materiál její postup odůvodňuje. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v dané věci shledal "odepření spravedlnosti", spočívající v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů. Takto zatížené rozhodnutí proto nálezem zrušil.
Ústavní soud se nicméně neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že právě o takovouto mimořádnou situaci se v projednávaném případě jedná. K napadenému usnesení Policie, ohledně kterého Státní zastupitelství ve svém usnesení připouští, že argumenty stěžovatelky týkající se odůvodnění tohoto usnesení mají do jisté míry opodstatnění, Ústavní soud konstatuje, že toto usnesení Policie obsahuje popis skutku, ze kterého je stěžovatelka obviněna, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a jsou v něm uvedeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání; proto dospěl k závěru, že citované usnesení není v rozporu s ústavními kautelami. Pokud jde o napadené rozhodnutí Státního zastupitelství, Ústavní soud dospěl rovněž k závěru, že jím ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do jejich práv nedošlo. Z usnesení je patrno, v jakém rozsahu bylo přezkoumáno, jaké konkrétní skutečnosti mělo při svém rozhodování za podstatné, a je z něj zřejmé, proč materie stížnosti zůstala jeho rozhodnutím nedotčena. V této souvislosti k oběma napadeným usnesením Ústavní soud také poznamenává, že podstatné je jejich srovnání s požadavky kladenými na ně trestním řádem, nikoliv jejich stylistická pregnantnost.
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutí pochybení, která by svědčila o libovůli orgánů činných v trestním řízení v dané věci. Stěžované usnesení Státního zastupitelství bylo odůvodněno sice stručně, ale v rozsahu, který v žádném případě nemůže vést ať už k závěru o jeho absolutní nepřezkoumatelnosti, nebo k závěru, že by toto rozhodnutí bylo výsledkem protiústavní svévole a obdobné lze říci i o napadeném usnesení Policie. Nadto je třeba podotknout, že citovaný nález sp. zn. III. ÚS 511/02 nelze interpretovat nepřiměřeně extenzivním způsobem (srovnej rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 554/03, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 32, usnesení 4, strana 467).
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být námitky směřující proti nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Z hlediska ústavních kautel - které se nutno dodat zcela nekryjí z požadavky na zákonnost - je především třeba trvat na tom, aby z odůvodnění bylo patrno, ze kterého skutku je osoba obviněna, a které skutečnosti odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání té které osoby. Tyto skutečnosti by měly mít logickou návaznost svědčící o důvodech se domnívat, že jednáním obviněného byl spáchán trestný čin, a to v rozsahu nikoliv zcela vyčerpávajícím, nýbrž takovém, který úvodní fáze trestního stíhání vůbec umožňuje. V tomto směru je také třeba mít na zřeteli, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít vůbec postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu