ECLI:CZ:US:2005:2.US.175.04
sp. zn. II. ÚS 175/04
Usnesení
II.ÚS 175/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti společnosti Kooperativa, pojišťovna, a.s., se sídlem Praha 1, Templová 747, právně zastoupené JUDr. T. P., směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2004, č.j. 16 C 343/2003-13, za účasti Městského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 19. března 2004, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Brně. Rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na úhradu částky 1.025 Kč s příslušenstvím. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebylo z předložených listin zřejmé, zda existuje dluh žalovaného, v jaké výši a za jaké období. Proti rozhodnutí Městského soudu v Brně nebylo odvolání přípustné.
V postupu soudu spatřuje stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), spočívající v odepření možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva před nezávislým a nestranným soudem, neboť jí nebylo umožněno odstranit vady podání na základě poučení soudu. Rovněž mělo dojít k porušení práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Podle stěžovatelky je, v souladu s ustanovením §18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), soud povinen zajistit stranám stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Městský soud v Brně neposkytl stěžovatelce možnost doplnit podání ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř., a učinit tak její žalobu projednatelnou. Stěžovatelka má za to, že jednání nebylo připraveno tak, aby bylo možno věc rozhodnout při jediném jednání, přičemž §114a odst. 1 o.s.ř. nepřipouští nařídit jednání s vědomím, že bude muset být odročeno. Ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. upravuje poučovací povinnost v průběhu jednání, ukáže-li se, že účastník nevylíčil rozhodující skutečnosti, nebo že je neuvedl úplně, popřípadě nenavrhl důkazy potřebné k projednání všech sporných tvrzení. Dle stěžovatelky přichází poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. v úvahu v případě obrany žalovaného, a to zejména, neučinil-li soud výzvu k odstranění vad podání podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. Mezi povinností tvrzení a povinností důkazní je úzká vazba, která vychází z hmotněprávního vztahu stran řízení. V projednávaném sporu se stěžovatelka domáhala zaplacení dluhu z pojistné smlouvy, který existoval ke dni zániku této smlouvy k jejímu právnímu předchůdci. Podle názoru stěžovatelky měla jako věřitel ve sporu pouze povinnost tvrzení a důkazní, že uzavřela pojistnou smlouvu, a že pojištění zaniklo zákonem předvídaným způsobem. Městský soud přesunul břemeno tvrzení a břemeno důkazní celé na stěžovatelku a ve vztahu k žalovanému se spokojil s jeho procesní neaktivitou.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil účastník řízení, Městský soud v Brně, který v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že je nutno rozlišovat mezi břemenem důkazním a břemenem tvrzení. Účastník zastává názor, že žaloba podaná prostřednictvím právního zástupce obsahovala náležitosti dle ustanovení §42 odst. 4 a ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., což činilo věc projednatelnou. Tato skutečnost však neznamená plný úspěch žalobkyně ve sporu, neboť ta musí nejen skutečnosti tvrdit, ale současně i prokázat. Žalobkyně ve svém přípisu ze dne 19. prosince 2003, poté, co byla předvolána k jednání městského soudu, odkázala v plném rozsahu na žalobu a na důkazy s žalobou předložené, s tím, že se omluvila z nařízeného jednání. Soud tak jednal na základě skutečností a důkazů již předložených. Jelikož jiné důkazy či skutečnosti navrženy nebyly, rozhodl soud zamítavým rozhodnutím nikoliv pro vady žaloby, ale pro neunesení zejména důkazního břemene. Jelikož se jednalo o tzv. bagatelní spor, a s ohledem na právní zastoupení žalobkyně, neshledal městský soud důvod pro odročení jednání.
Po seznámení se spisem Městského soudu v Brně a posouzení argumentace ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, právně zastoupena, předložila společně se žalobou, kterou požadovala vydání platebního rozkazu, resp. vydání rozsudku, také kopie pojistné smlouvy své právní předchůdkyně se žalovaným, žádosti o zrušení pojistné smlouvy, všeobecných pojistných podmínek, rozhodnutí Ministerstva financí o převodu pojistného kmene v odvětví neživotních pojištění na stěžovatelku a sazebník pojistného pro rok 2000 a 2001. Spis dále obsahuje nedoručené předvolání žalovanému a omluvu stěžovatelky (právního zástupce) z nařízeného jednání s žádostí, aby soud rozhodl bez jeho přítomnosti na základě žalobního návrhu a k němu přiložených důkazů.
Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy vývodů ústavní stížnosti stěžovatel usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.
Klíčovou námitkou v ústavní stížnosti je podle názoru stěžovatelky nesplnění poučovací povinnosti soudem, a tím porušení jak práva na spravedlivý proces, tak porušení zásady rovnosti stran v řízení. Podle ustanovení §43 odst. 1 vyzve předseda senátu účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podání je nesprávné i tehdy, jestliže sice obsahuje přesné, určité a srozumitelné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor [(např. tehdy, nevychází-li žalobní petit z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto) viz. Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání]. Poučovací povinnost podle §43 odst. 1 věty druhé však nelze vykládat tak, že by soud mohl účastníky poučovat o hmotném právu, neboť pak by již nešlo o odstranění vad podání, které brání projednání a rozhodnutí věci, nýbrž o návod, jak by měl účastník postupovat, aby byl ve věci úspěšný. Právě takový postup by byl v rozporu s rovným postavením účastníků v občanském soudním řízení.
V daném případě soud I. stupně nevydal ve věci platební rozkaz, ale k projednání a rozhodnutí ve věci bylo nařízeno jednání. Jednání se konalo v nepřítomnosti jak žalobce, tak žalovaného, a téhož dne byl vyhlášen rozsudek. Námitku stěžovatele týkající se porušení ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. nelze za dané situace přijmout. Žaloba na zaplacení částky 1.025 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného pojištění je sepsána stručně a jako důkazy jsou zde navrhovány různé písemnosti týkající se vzniku a zániku pojištění. Z obsahu spisu ani z navržených důkazů však nevyplynulo, že by žalovaný předmětnou částku žalobci skutečně dlužil, resp. že by ji nezaplatil (chybí např. výzva k zaplacení, upomínka apod). Pokud tedy obecný soud konstatoval, že žalobce neunesl důkazní břemeno, nelze než tento jeho závěr přijmout jako věcně správný.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky na porušení ustanovení §114a odst. 1 o.s.ř., že jednání bylo nařízeno s vědomím nezbytnosti odročení, neboť bylo věcí stěžovatelky, aby u jednání doložila oprávněnost svého nároku. Tím, že se však jednání dobrovolně nezúčastnila, tuto možnost vlastním rozhodnutím nevyužila. Proto není možno přiznat uvedené námitce stěžovatelky relevanci k projednání před Ústavním soudem.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala absenci poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o.s.ř., poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že poučovací povinnost, plynoucí z uvedeného ustanovení, přichází v úvahu v průběhu jednání. Vzhledem k tomu, že se jednání stěžovatelka, ani její právní zástupce vědomě nezúčastnili, nemohl být tento institut použit. Poučovací povinnost soudu není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktorního řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení.
Ústavní soud neshledal, že by v daném případě došlo ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelce nebyla odepřena možnost domáhat se svého práva před nezávislým a nestranným soudem. Nebylo jí jakýmkoliv způsobem znemožněno podat žalobu, ani se zúčastnit jednání. Pokud však neunesla v řízení břemeno důkazní, což bylo způsobeno i její vědomou nepřítomností u jednání, není možné rozhodnutí, které je pro stěžovatelku nepříznivé, považovat za odepření spravedlnosti.
Závěrem je třeba připomenout, že již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech bagatelních věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.), tedy ve věcech jako je věc i nyní Ústavním soudem posuzovaná, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena (rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98). Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadený rozsudek považovat nelze.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Městský soud v Brně rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu