ECLI:CZ:US:2005:4.US.131.05
sp. zn. IV. ÚS 131/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Pavla Rychetského v právní věci Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Jiří Kara-Ivanski, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 11, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. června 2002 sp. zn. 8 C 251/98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2003 sp. zn. 25 Co 459/2002 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. 26 Cdo 197/2004, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení a Počernická 517, družstvo, IČ: 25729004, zastoupené JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, spolu s žádostí o vyřízení věci mimo pořadí z důvodu naléhavosti a o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. června 2002 (8 C 251/98), rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2003 (25 Co 459/2002-201) a výroku I. a II. rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2004 (26 Cdo 197/2004-232), jimiž bylo jen částečně vyhověno jeho žalobě o poskytnutí slevy z nájemného a nárok na slevu z úhrad za topení zamítl s odůvodněním, že zdravotní hygienická závadnost otopných těles (OT) neopatřených konečným nátěrem nebyla prokázána.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení postupovaly v rozporu s ustanoveními hmotného i procesního práva (zák. č. 40/1964 Sb., zák. č. 22/1997 Sb., zák. č. 634/1992 Sb., nař. vl. č. 163/2002 Sb. popř. 178/1977 Sb., zák. č. 102/2001 Sb., zák. č. 99/1963 Sb.) a rozhodnutí nemá oporu ve spolehlivě zjištěném skutkovém stavu. Obecné soudy svým nedůvodným omezením žaloby k datu 31. října 1999, bez možnosti podat odvolání a s ohledem na délku trvání soudního řízení, stěžovateli znemožnili, aby se soudní cestou domohl svého práva. Nalézací soud v řízení postupoval formalisticky a úkony účastníka neposuzoval dle jeho obsahu [v rozporu s §41 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.")]. Soudy při rozhodování vycházely z názorů soudního znalce, aniž by projednaly námitky stěžovatele proti jeho dvěma znaleckým posudků i oprávněnosti znalce podat znalecký posudek v této věci. Námitky, odvolání ani dovolání stěžovatele nebyly v soudním řízení věcně projednány. Stěžovatel tvrdil, že v dovolacím řízení proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel napadl otázky právní a nikoliv pouze skutkový stav věci zjištěný obecnými soudy. Neboť soudy ke svým zjištěním dospěly jedině tím, že obešly právní a technické předpisy a překročily svoji pravomoc. Stěžovatel v dovolání mimo jiné namítal, že odvolací soud nepřihlédl k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny
a ohledně nichž byly nabídnuty důkazy, a měl také za to, že soudy postupovaly v rozporu s ustanovením §120 o.s.ř., nevypořádaly se s jeho námitkami proti znaleckému posudku a v důsledku toho dostatečně nezjistily okolnosti rozhodné pro posouzení vad bytu a poskytovaných služeb.
Stěžovatel tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s jejím Dodatkovým protokolem č.1 čl. 1 a právo na soudní ochranu zajištěné čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy svým postupem nezabránily porušování práva stěžovatele pokojně užívat majetek jak je zaručeno čl. 1 Dodatkového protokolu č.1. Dle tvrzení stěžovatele rozhodnutími obecných soudů byl zkrácena na svých ústavně zaručených právech, proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil. Stěžovatel navrhl současně s ohledem na průtahy v řízení i na to, že v související věci je veden od roku 1996 jiný dosud neskončený spor o odstranění závad v bytě, aby se Ústavní soud usnesl, že věc, které se daný návrh týká je naléhavá dle §39 zákona o Ústavním soudu a rozhodl o projednání ústavní stížnosti mimo jinak stanovené pořadí. Dále stěžovatel navrhl s ohledem na jeho sociální a majetkové poměry, aby Ústavní soud zavázal účastníky řízení k náhradě jeho nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 (8 C 251/98) a dále vyzval účastníky řízení Obvodní soud pro Prahu 10, Městský soud v Praze, Nejvyšší soud České republiky a vedlejšího účastníka řízení Počernická 53/517, družstvo, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Z obsahu spisu vyplynulo, že stěžovatel se domáhal toho, aby mu první žalovaná, městská část Praha 10, zaplatila částku 45.106,60 Kč s přísl.(27.520,60 Kč z titulu slevy na nájemném ve výši 50% a 17.586,- Kč z titulu slevy z úhrad za topení ve výši dvou třetin, obojí za dobu od 1. listopadu 1995 do 30. června 1999); ve vztahu k druhému žalovanému Počernická 517, družstvo, (vedlejší účastník v řízení
před Ústavním soudem), šlo o částku 6.490,80 Kč s přísl. (4.382,- Kč z titulu slevy na nájemném ve výši 50% a 2.108,80 Kč z titulu slevy z úhrad za topení ve výši dvou třetin, obojí za dobu od 1. července 1999 do 31. října 1999).
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. června 2002 (8C 251/98-128) ve znění usnesení ze dne 12. března 2003 (8C 251/98-180) zamítl žalobu, aby první žalovaná byla zavázaná zaplatit žalobci požadované částky s přísl., druhého žalovaného zavázal zaplatit stěžovateli částku 2.921,- Kč s přísl. (z titulu slevy na nájemném za dobu od 1. července 1999 do 31. října 1999), co do zbytku nároku z titulu slevy na nájemném žalobu vůči druhému žalovanému zamítl. Rovněž zamítl žalobu na zaplacení slevy z úhrad za topení za dobu od 1. července 1999 do 31. října 1999 včetně příslušenství a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 26. června 2003 (25 Co 459/2002-201), kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ve znění usnesení ze dne 12. března 2003 (8C 251/98-128), mimo výroku III, který odvolací soud změnil tak, že vedlejší účastník je stěžovateli povinen zaplatit slevu z nájemného za období od 1. července 1999 do 31. října 1999 částku 2.921,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12%, který přesně vymezil. Dále rozhodl o nákladech řízení před odvolacím soudem a odmítl odvolání stěžovatele do výroku II. proti zastavení řízení vůči prvnímu žalovanému - městské části Praha 10, neboť stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání odvolání proti tomuto rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 16. prosince 2004 (26 Cdo 197/2004-232) výrokem I. a II. odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2003 (25 Co 459/2002-201), pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. června 2002 (8C 251/98-128), ve znění usnesení ze dne 12. března 2003 (8C 251/98-180), ve výrocích IV. a V. o zamítnutí zbytku nároku z titulu slevy z nájemného včetně příslušenství a nároku z titulu slevy z úhrad za topení včetně příslušenství za období od 1. července 1999 do 31. října 1999 ve vztahu k druhému žalovanému a v nákladových výrocích VII. a VIII. a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem.
Dovolací soud ve výroku III. zrušil rozhodnutí soudu odvolacího v té části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení částek 27.520,60 Kč a 17.586,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k první žalované a v nákladovém výroku v poměru mezi žalobcem a první žalovanou a věc vrátil v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 10 (8 C 251/98) Mgr. Andrea Loffelmannová, a to tak, že plně odkázala na obsah spisu. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl a ponechal rozhodnutí na úvaze soudu.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Novákem, (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že odvolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že je přesvědčen o tom, že odvolacím soudem nebylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, že nebylo rozhodováno v rozporu s Ústavou ČR, v rozporu s Úmluvou a ani Listinou. Městský soud v Praze především poukazuje na skutečnost, že stěžovatel na výslovný dotaz soudu, zda navrhuje rozšíření žaloby, sdělil, že nikoli, že se jedná o původní žalobu. Za této situace se ani odvolací soud nemohl požadavkem stěžovatele na poskytnutí slevy na nájemném a úhradách za topení obsaženém v podání ze dne 4. září 2002 a 13. června 2003 zabývat. Městský soud v Praze trvá na tom, že žalobcem uplatňované nároky na slevu z nájmu a z úhrad za topení v období od března 2002 považuje za šikanózní výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud je přesvědčen též o tom, že bylo správně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Účastník řízení s odkazem na obsah spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod. sp. zn. 8 C 251/98 a na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele nevyhověl.
Nejvyšší soud se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem, který i po seznámení s obsahem ústavní stížnosti zastává názor, že stěžovatel svými námitkami zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud. Na základě vlastního (jiného) skutkového stavu věci pak zpochybnil správnost závěrů, které odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - přijal při posouzení nároku na slevu z nájemného a z úhrad za topení vůči druhému žalovanému. Ve skutečnosti tedy odvolacímu soudu vytkl, že dospěl - v tomto směru - k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Dále stejně jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní (jak tomu bylo v daném případě), otevírá se dovolací přezkum pouze pro posouzení otázek právních. Z toho vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání v takových případech odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.), tj. důvod, který ve skutečnosti v tomto ohledu použil stěžovatel. Pro úplnost zbývá dodat, že přípustnost dovolání nezakládají v těchto případech ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř.; uvedené vady lze přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.). Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl.
Počernická 53/517, družstvo jako vedlejší účastník řízení, se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil k výzvě Ústavního soudu v zastoupení JUDr. Jany Bodlákové, advokátky. Vedlejší účastník má za to, že výše uvedenými pravomocnými rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, nebylo porušeno žádné stěžovatelovo základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem, neboť celé řízení bylo spravedlivě projednáno u nezávislého a nestranného soudu, v řízení byly dodrženy všechny zásady zaručené ústavním pořádkem - v řízení měli všichni účastníci rovné postavení, pro všechny platila stejná pravidla řízení, stěžovateli bylo umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K tvrzení stěžovatele, že průtahy v řízení bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, vedlejší účastník uvedl, že to byl stěžovatel, který tyto průtahy způsobil, neboť již dopisem ze dne 7.února 2000 vedlejší účastník stěžovateli nabídl pro vyřízení sporu mimosoudní cestou, že provede na své náklady nátěr radiátorů v bytě stěžovatele. Stěžovatel tuto nabídku odmítl.
Vedlejší účastník pro ilustraci uvedl, že ústřední topení bylo v domě v roce 1995 vyměněno ještě zhruba v dalších 50 bytech, nikdo jiný, kromě stěžovatele, žalobu nepodal. Vedlejší účastník proto považuje nároky stěžovatele na slevy z nájmu za šikanózní výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele zcela zamítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i správné právní závěry a jestliže své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1, nález č. 5, Praha 1993, 1994- I. díl).
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy své rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména §2, §132, §157). Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily a současně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti; rozhodnutí dovolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu. Obecné soudy posoudily chování stěžovatele jako šikanózní výkon práva, které je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 obč. zák., a bylo nutno takovému uplatňování práva odepřít ochranu, neboť stěžovatel odmítl odstranění závady v bytě vedlejším účastníkem řízení na jeho náklady, a to nátěrem otopných těles přímo v bytě stěžovatele. Obecné soudy dospěly k závěru, že způsob odstranění závady byl zcela odpovídající a stěžovatel neposkytl žádnou součinnost, naopak požadoval odstranění této závady značně nákladným způsobem. Obecný soud přihlédl k tomu, že úhrada těchto nákladů by šla k tíži všech členů družstva vedlejšího účastníka, kteří již sami tuto vadu ve svých bytech odstranili. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku zásah do práv, které stěžovatel v návrhu uplatňuje, shledán nebyl. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud se již zabýval obdobnými námitkami stěžovatele vůči znalci, odkazuje na odůvodnění rozhodnutí
ve věci sp.zn. III. ÚS 604/2000.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací postupoval v řízení podle §242 o.s.ř. a přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom byl vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je stěžovatel vymezil. Dovolací soud byl povinen i bez návrhu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 pís. a) a b) o.s.ř., §229 odst. 3 o.s.ř., které nebyly namítány ani zjištěny z obsahu spisu, jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř.]. V dovolacím řízení stěžovatel svými námitkami zpochybnil správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i odvolací soud. Na základě vlastního (jiného) skutkového stavu věci pak zpochybnil správnost závěrů, které odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - přijal při posouzení nároku na slevu z nájemného a z úhrad za topení vůči druhému žalovanému. Ve skutečnosti tedy odvolacímu soudu vytkl, že dospěl - v tomto směru - k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištěním. Dále stejně jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní (jak tomu bylo v daném případě), otevírá se dovolací přezkum pouze pro posouzení otázek právních. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto jako nepřípustné, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ve výrocích IV. a V. o zamítnutí zbytku nároku z titulu slevy z nájemného včetně příslušenství a nároku z titulu slevy z úhrad za topení včetně příslušenství za období od 1. července 1999 do 31. října 1999 ve vztahu k druhému žalovanému a v nákladových výrocích VII. a VIII. a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem.
Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že obecné soudy postupovaly v souladu s citovanými kogentními ustanoveními a v napadených rozhodnutích nelze spatřovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces zajištěné čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm a) zák. o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, když pro postup dle §39 zákona o Ústavním soudu nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.
Ústavní soud neshledal stěžovatelův návrh důvodným a nepřiznal stěžovateli zaplacení nákladů řízení před Ústavním soudem státem vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o ústavní stížnosti úspěšný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. června 2005
Michaela Židlická
předseda senátu