ECLI:CZ:US:2005:4.US.403.04
sp. zn. IV. ÚS 403/04
Usnesení
IV.ÚS 403/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. května 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. Z. D., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 3 Tdo 811/2004, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2003, sp. zn. 6 To 400/2003 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 2. 2003, č. j. 27 T 124/2002-481, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 19. 11. 2004 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl jako spolupachatel uznán vinným spácháním pokusu trestného činu pojišťovacího podvodu (§8 odst. 1 k §250a odst. 2 a 4 písm. b) tr. zák.). Stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Porušen měl být i čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož lze osobu stíhat jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon Ústavním soudu") a splňovala i další podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.
Podstata ústavní stížnosti spočívala v tvrzení stěžovatele, že v trestním řízení nebylo náležitě prokázáno jeho zavinění. Krajský soud dospěl k závěru o přímém úmyslu stěžovatele na základě obecně konstatovaných skutečností a závěrů. Z výsledků dokazování nelze dovodit, že stěžovatel se s ostatními spoluobžalovanými dohodl na předstírání dopravní nehody. Stěžovatel (provozovatel autoopravny) pouze zajišťoval opravy vozidel a jejich odtažení z místa dopravních nehod a s ohledem na své zkušenosti zajistil oznámení nehody pojišťovně. Okresní a krajský soud opřely svůj závěr o stěžovatelově vině o znalecký posudek Ing. K., ačkoli z odborného vyjádření Ing. Ž. vyplývá, že vozidla se skutečně střetla. Právní závěry obou soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a jsou v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (zde stěžovatel odkázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - "Sb. n. u.", sv. 3, str. 257 nebo III. ÚS 314/99 in Sb. n. u., sv. 15 str. 143). Právní závěry o vině nekorespondují se skutkovými zjištěními a soudy tak porušily čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Protože soudy vyslovily závěry týkající se trestní odpovědnosti stěžovatele, jejich rozsudky porušily čl. 8 odst. 2 Listiny. Nejvyšší soud ČR v zásahu do stěžovatelových základních práv pokračoval restriktivním výkladem ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který vedl k odmítnutí dovolání, čímž stěžovateli odepřel právo na soudní ochranu. Nejvyšší soud se odmítl zabývat námitkami proti znaleckému posudku, protože je kvalifikoval jako námitky vůči skutkovým závěrům soudu. Nesprávné skutkové zjištění přitom nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace a skutková zjištění nelze jednoznačně předřadit jejich právnímu posouzení (zde stěžovatel poukázal na nález sp. zn. I. ÚS 4/04 in Sb. n. u., sv. 32, str. 405). Proto stěžovatel požádal o zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Opavě, sp. zn. 27 T 124/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 5. 2. 2003 (27 T 124/2002-481) shledal stěžovatele vinným tím, že dne 6. 1. 2002 poté, co se na takovém postupu dohodl s ostatními dvěma spoluobžalovanými, předstírali s využitím již havarovaných vozidel dopravní nehodu s cílem získat ve svůj prospěch ke škodě pojišťovny pojistné plnění; stěžovatel jménem (obžaloby zproštěného) R. K. oznámil pojišťovně nehodu, avšak obezřetnost pracovníků pojišťovny zabránila výplatě plnění ve výši 609.300,- Kč. Toto jednání okresní soud kvalifikoval jako pokus trestného činu pojišťovacího podvodu (§8 odst. 1 k §250a odst. 1 a 4 písm. b) tr. zák.) a uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let.
Na základě odvolání stěžovatele, ostatních obžalovaných a státního zástupce (mj. proti neuložení peněžitého trestu stěžovateli), se věcí v rozsahu a z důvodů uvedených v odvoláních zabýval Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem ze dne 15. 9. 2003 (6 To 400/2003) zrušil rozsudek okresního soudu a nově shledal stěžovatele vinným obdobným jednáním, kdy podíl stěžovatele na stíhaném jednání upřesnil tak, že stěžovatel pojistnou událost "bez vědomí...držitele vozidla dne 17. 1. 2003 a s vědomím a souhlasem obžalovaného J. P. jako pojištěného dne 22. 1. 2003 oznámil" pojišťovně. Toto jednání kvalifikoval krajský soud rozdílně (ust. §8 odst. 1 k §250a odst. 2 a 4 tr. zák.), ale uložil shodný podmíněný trest, kdy nově stěžovateli uložil peněžitý trest 30.000,- Kč. Stěžovatel v odvolání namítal, že při objektivním hodnocení provedených důkazů nelze dovodit, že by se dohodl na předstírání dopravní nehody. Z titulu své profese pouze zajišťoval opravy a odtažení vozidel a učinil oznámení pojišťovně. Stěžovatel napadal jako nepřesvědčivé i závěry znalce Ing. K. Krajský soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná a upozornil, že obžalovaný P. kupoval havarované vozidlo v přítomnosti stěžovatele. Doplněným dokazováním dále zjistil, že proti stěžovateli jsou vedena dvě trestní řízení pro trestný čin pojistného podvodu, kdy v jedné z těchto věcí je stíhán společně s obviněným K.
Na základě dovolání stěžovatele se věcí zabýval Nejvyšší soud ČR, který je usnesením ze dne 26. 8. 2004 (3 Tdo 811/2004) odmítl jako zjevně neopodstatněné (§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.). Stěžovatel v dovolání namítal nesprávné právní posouzení stíhaného jednání (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), protože nebyla prokázána subjektivní stránka stíhaného jednání a brojil i proti znaleckému posudku pro jeho rozpor s odborným vyjádřením Ing. Ž. Stěžovatel rovněž namítl, že v případě předstírání dopravní nehody měla být správně použita právní kvalifikace dle ust. §250a odst. 1 tr. zák., a nikoli dle ust. §250a odst. 2 tr. zák. Této námitce přisvědčil ve svém vyjádření i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ale dospěl k závěru, že meritorní projednání dovolání by nemohlo změnit postavení stěžovatele (ust. §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.). Nejvyšší soud ČR konstatoval, že se nemůže zabývat námitkami vůči hodnocení znaleckého posudku a námitky proti právní kvalifikaci shledal zjevně neopodstatněnými.
Na výzvu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR prostřednictvím předsedy senátu, JUDr. V. J., který vyjádření rozdělil do dvou rovin. Z hlediska trestněprávního odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. U subjektivní stránky byla nepochybně shledána spolupráce všech tří obžalovaných, a právě stěžovatel uváděl, že vozidlo opravil, což bylo vyvráceno znaleckým posudkem a srovnáním poškození vozidla při nehodě dne 6. 1. 2002 a při nehodě dřívější. Soudy se posudkem podrobně zabývaly a zjistily, že odborné vyjádření vycházelo z méně přesných metod zkoumání a zpracovatel znaleckého posudku vysvětlil, proč je podané vyjádření nedostatečné a technicky nepodložené. V rovině ústavněprávní JUDr. J. upozornil, že Nejvyšší soud ČR stěžovateli neodepřel právo na projednání jeho dovolání a věcí se řádně zabýval v rozsahu vymezeném zákonem. Soud se údajně nemohl zabývat procesními vadami, přičemž právo na skutkový přezkum pravomocných rozhodnutí dovolacím soudem z ust. §265b odst. 1 tr. ř. nevyplývá. A toto právo nevyplývá ani z Listiny či Úmluvy, kdy Protokol č. 7 k Úmluvě ve svém čl. 2 odst. 1 stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení. Jestliže byl do právního řádu ČR z rozhodnutí zákonodárce zaveden institut dovolání a zákonodárce současně omezil možnost věcného projednání tohoto mimořádného opravného prostředku na přesně vymezené dovolací důvody, nelze dovolacímu soudu vytýkat, že podané dovolání přezkoumával pouze v té části, v níž bylo ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu právně relevantní. Listina ani Úmluva nestanoví žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci, zákonodárce však zavedl do právního řádu ČR mimořádné prostředky, které za zákonem stanovených podmínek umožňují přezkoumat i pravomocná rozhodnutí v trestních věcech. Kromě dovolání je to i stížnost pro porušení zákona. Závěrem JUDr. J. vyjádřil přesvědčení, že v řízení před Nejvyšším soudem ČR nebyl porušen ani trestní řád, ani Listina, Úmluva či Ústava ČR. Proto navrhl, aby byla stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Prostřednictvím náměstka, JUDr. J. F., se k ústavní stížnosti vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. JUDr. F. uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. nebyla porušena. Na str. 7-13 svého rozsudku se nalézací soud zabýval hodnocením znaleckého posudku Ing. K., odborného vyjádření Ing. Žídka, ale i znalecké kanceláře Adone, jimž věnoval mimořádnou pozornost. Závěr svého hodnocení podrobně a logicky zdůvodnil a není sebemenší důvod o jeho správnosti pochybovat. Odvolací soud se s hodnocením výše uvedených závěrů nalézacího soudu ztotožnil (str. 8-10 jeho rozsudku). Hodnocení důkazů odpovídá zásadám formální logiky a domáhá-li se stěžovatel hodnocení jiného, domáhá se tak zásahu do nezávislosti soudu. Taktéž stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu považoval JUDr. F za nedůvodnou. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
K výzvě se vyjádřil také Okresní soud v Opavě, který prostřednictvím předsedy soudu, Mgr. J. U., upozornil, že stěžovatel se domáhá přezkoumání správnosti hodnocení důkazů, avšak Ústavní soud není přezkumnou institucí obecných soudů a nepřísluší mu proto zabývat se správností hodnocení dokazování, pokud takový postup neměl za následek porušení ústavních zásad. Věc byla okresním soudem projednána při dodržení ústavních zásad (veřejně, bez průtahů, v přítomnosti obžalovaných i jejich obhájců, kteří se mohli vyjádřit k provedeným důkazům). Proto okresní soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Vyjádřil se i Krajský soud v Ostravě, který prostřednictvím předsedkyně senátu, JUDr. M. S., odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím že s odstupem 15-ti měsíců nelze bez opětovného prostudování spisu k věci cokoli dalšího sdělit.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Stěžovatel namítal jednak nevyjasnění rozporů v odborném dokazování a jednak důkazní nepodložení závěru o naplnění znaku zavinění. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu namítal porušení zákazu činit závěry soudu na základě souhrnných zjištění (srov. např. nález ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01 in Sb. n. u., sv. 31, str. 205) a nepřípustnost opomenutých, resp. náležitě nevypořádaných, důkazů (srov. např. nález ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03 in Sb. n. u., sv. 33, str. 339 nebo nález ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 501/04 veřejně dostupný na www.judikatura.cz) .
Podle krajského soudu z provedeného dokazování vyplývá, že stěžovatel byl koordinátorem aktivit obžalovaných, z nichž jeden byl jeho zaměstnanec a druhý jeho zákazník. Taktéž obviněný K. pro stěžovatele brigádně pracoval. Znalec podle soudu vyvrátil tvrzení účastníků nehody a detailně popsal shodné markanty-deformace týchž vozidel účastnících se na předchozích dopravních nehodách ze dnů 29. 5. a 7. 11. 2001. Krajský soud konstatoval, že dohoda obžalovaných vyplývá z blíže nespecifikovaných okolností případu a charakteru posuzovaného útoku (str. 11 odst. 2 cit. rozsudku). Bez bližšího napojení na předchozí úvahy je rovněž konstatováno, že u všech obžalovaných byl prokázán úmysl přímý (tamtéž, odst. 5).
Okresní soud se v odůvodnění rozsáhle zabýval rozborem nehodového děje (str. 8-11 rozsudku), ale ve vztahu ke stěžovateli pouze konstatoval, že na základě znaleckého posudku je zřejmá nevěrohodnost tvrzení obžalovaných a svědků, že vozidlo nebylo pojištěno jako poškozené (str. 13, 10. řádek zdola rozsudku okresního soudu). Skutečnost, že se obžalovaní znají, že se podíleli i na jiných dopravních nehodách a že stěžovatel a obžalovaný P. se společně podíleli na zajištění jednoho z vozidel a "byli účastni i při jiných dopravních nehodách", kvalifikoval okresní soud (pouze) jako skutečnosti svědčící pro závěr, že jde o pojistný podvod. Přitom těmito skutečnostmi podepřel odvolací soud závěr o naplnění subjektivní stránky ze strany stěžovatele. Nejvyšší soud ČR nepovažoval konstatování, že obžalovaní pocházeli ze stejného prostředí a "znali se i v souvislosti s koupí a opravami vozidel již dříve havarovaných", za obecnou skutečnost. Upozornil že nelze přehlédnout aktivismus stěžovatele při uplatňování nároku na plnění z příslušné pojistné smlouvy, avšak neuvedl, v čem tento aktivismus překročil hranice aktivity očekávatelné od osob ve stejném profesním postavení. Dovolací soud v odůvodnění (str. 4 odst. 1 dole) označil za nepochybné, že obžalovaní vyvolali pojistnou událost, "o níž se teprve později ukázalo, že byla fingována... O předmětné dopravní nehodě není pochybnosti...na jejím základě byly uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje byly zamlčeny" (což odpovídá spíše dikci ust. §250a odst. 1 tr. zák. a nikoli ust. §250a odst. 2 tr. zák., kde jde o vyvolání nebo udržování pojistné události). Nekorektní údaje se však týkaly dřívějšího poškození vozidel.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření rozvedl své odůvodnění v tom směru, že o zavinění stěžovatele svědčí skutečnost, že mj. znaleckým posudkem bylo vyvráceno stěžovatelovo tvrzení, že vozidlo opravil a soudy neshledaly důvod, proč závěrům znalce nevěřit. Tento závěr také odůvodnily a dostály tak nárokům na vyloučení ústavně nepřípustné libovůle.
Podle obecných soudů se vozidla dne 6. 1. 2002 nějakým způsobem střetla, avšak ve spise založený znalecký posudek Ing. K. (č.l. 223-248) obsahuje srovnání fotografií poškození vozidel prokazatelně existujících bezprostředně po nehodách dne 7. 11. 2001 a dne 29. 5. 2001. Tato poškození se významně shodují s poškozeními, která měla tato údajně opravená vozidla znovu utrpět při nehodě dne 6. 1. 2002. Ze spisu vyplývá, že účastníkem nehody ze dne 29. 5. 2001 byl stěžovatel (srov. dokumenty dodané pojišťovnou Kooperativa, jež tvoří přílohu spisu). Znalec konstatoval, že některá poškození jednoho z vozidel byla při druhé nehodě rozšířena a prohloubena (č.l. 238). U druhého vozidla se zčásti jedná o poškození, jež jsou zčásti zcela identická (tamtéž). Tyto významné shody společně s faktem, že stěžovatel měl vědomost o předchozích poškozeních vozidel (jednou jako viník nehody, z jehož pojistky byla nehoda likvidována, podruhé jako osoba účastnící se koupě havarovaného auta), obecným soudům umožnily spolehlivě usoudit na existenci vědomosti stěžovatele o tom, že pokud se podílí na uplatnění nároku z pojistné události, k níž došlo dne 6. 1. 2002, kdy bylo tvrzeno, že vykázaná poškození vznikla právě při této nehodě, podílí se na jednání trestném. Odborné vyjádření Ing. Ž. ze dne 1. 11. 2002 (viz obálka založená za č.l. 431) týkající se jen toho, zda mohl nehodový děj proběhnout způsobem popisovaným účastníky nehody, nemohlo na tomto závěru nic změnit. Ostatně i toto vyjádření uvádí, že ne všechna poškození souvisí s uvedenou nehodou, což tento znalec potvrdil i u hlavního líčení (č.l. 461 verte). Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření konstatuje, že i když prokázání zavinění stěžovatele byla věnována okresním soudem náležitá pozornost (viz str. 12-13 rozsudku), lze připustit, že závěry nalézacího soudu jsou vyjádřeny současně se závěry dalšími a nejsou na první pohled zcela přehledné. Toto vlídné hodnocení Ústavní soud nesdílí, ač dospěl k závěru, že přesto nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, resp. že by skutkový závěr soudem učiněný byl v rozporu s provedenými důkazy a tudíž libovolný. Ačkoli spis okresního soudu nesporně zachycuje důkazy o stěžovatelově vině, ani okresnímu a ani krajskému soudu se nepodařilo vyjádřit je adekvátně v odůvodnění rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí tyto nedostatky nepřehlédl a vypořádal se s nimi. Lze se ztotožnit s názorem Nejvyššího státního zastupitelství, že řízení o dovolání neslouží k přezkoumávání skutkového stavu v celé šíři, zejména ve vztahu k hodnocení důkazů. Takový postup dovolacího soudu by mohl přicházet v úvahu pouze v případech extrémního porušení zásad formální logiky při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, popřípadě kdyby neprovedly takové důkazy, které by byly zcela nezbytné pro řádné objasnění skutkového stavu. Z uvedených důvodů dovolací soud nemusel nově posuzovat vyjádření Ing. Ž. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, že došlo k dotčení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku restriktivního výkladu dovolacích důvodů.
Na okraj Ústavní soud (vzhledem k argumentaci dovolacího soudu) dodává, že v nálezu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (srov. na www.judikatura.cz), označil za protiústavní takovou interpretaci dovolacích důvodů, která bez dalšího odkazuje na stížnost pro porušení zákona, jejíž podání však není v dispozici stěžovatelů. Proto nelze dovolací důvody nadměrně k tíži dovolatelů zužovat, neboť není v jejich silách přimět ministra spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud ČR je povinen zasáhnout tam, kde předchozí rozhodnutí porušila základní práva dovolatelů. Námitku, že Úmluva nemohla být porušena, neboť dovolací řízení se vymyká jejímu aplikačnímu záběru, Ústavní soud odmítá a krom argumentace obsažené v nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 odkazuje Nejvyšší soud ČR na jemu doručovaný nález ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 343/04, kdy bylo reagováno na obdobnou argumentaci (srov. i www.judikatura.cz). Pouhým poukazem na mimořádnost řízení nemůže žádný soud, jemuž byla čl. 4 Ústavy ČR svěřena ochrana základních práv, odůvodnit ani přehlížení důsledků porušení esenciálních pravidel spravedlivého procesu. Dále krajský soud konstatoval (patrně s odkazem na evidentní "zanedbání" povinností pracovníka pojišťovny, který neviděl vozidlo v okamžiku pojišťování), že úkolem okresního soudu nebylo pátrat, zda se na trestné činnosti nepodílely další osoby. Podle Ústavního soudu je však nepochybné, že pokud by pojišťovna postupovala s běžnou očekávanou péčí a při pojištění zjišťovala, zda vozidlo není havarováno, byla by tímto snadno proveditelným úkonem trestná činnost významně ztížena. V dané věci pojišťovny jako subjekty soukromého práva požívají privilegovaného postavení, jsouce chráněny speciální skutkovou podstatou trestného činu pojistného podvodu (kdy bylo navíc použito výjimečné legislativní techniky povýšení přípravného stádia trestného činu na dokonaný trestný čin, což velmi usnadňuje zejména dokazování subjektivní stránky). Tento stav by však neměl vést ke snižování nároků na vlastní preventivní aktivitu takto chráněných subjektů (již proto, že ostatní subjekty soukromého práva takové veřejné ochrany nepožívají), ale naopak lze právem od pojišťoven očekávat zvýšenou, k prevenci směřující, aktivitu.
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ani jeho práva garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. května 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu