ECLI:CZ:US:2005:4.US.434.04
sp. zn. IV. ÚS 434/04
Usnesení
IV.ÚS 434/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J.Č., zastoupeného JUDr. M. S., proti rozsudku Městského soudu v Brně, č.j. 44 C 85/97-22, ze dne 27. 1. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Brně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu v řízení před Městským soudem v Brně byla ve věci 44 C 85/97 ustanovena opatrovnice poté, co se soudu nepodařilo doručit mu žalobní návrh a předvolání k soudu. Ustanovená opatrovnice, která měla v nepřítomnosti hájit jeho zájmy, se však jednání dne 27. 1. 1998 nezúčastnila a ani se k projednávané věci nevyjádřila. Při tomto jednání pak byl soudem vynesen rozsudek, který byl opatrovnici doručen 5. 2. 1998. Stěžovatel v této souvislosti zároveň poukazuje na vadu ohledně nesprávného vyznačení právní moci rozsudku, když rozsudek měl podle jeho názoru nabýt právní moci dne 20. 2. 1998 a nikoliv jak vyznačeno 15. 2. 1998. O existenci rozsudku se stěžovatel dověděl až na základě činnosti soudního exekutora. Zmocnil proto svého právního zástupce JUDr. P. M., Ph.D., který v souvislosti s nahlédnutím do spisu převzal pro stěžovatele dne 2. 11. 2004 jedno vyhotovení rozsudku Městského soudu v Brně, č.j. 44 C 85/97-22, ze dne 27. 1. 1998. Od tohoto data pak stěžovatel odvozuje běh 60denní lhůty pro podání ústavní stížnosti. Tím, že se opatrovnice k žalobě nijak nevyjádřila a ani nebyla přítomna nařízenému jednání, evidentně nesplnila podle názoru stěžovatele úlohu, pro kterou byla ustanovena, což svědčí o pouze formálním přístupu ustanovené opatrovnice. Opatrovnice byla na jednání soudu řádně předvolána, ve spise však není založena její omluvenka z jednání. Přitom platí, že i nepřítomnému účastníku řízení musí být zajištěna ochrana jeho práv a zájmů. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na judikáty Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 27/2000, I. ÚS 204/2000, I. ÚS 559/2000 a II. ÚS 351/04, ve kterých Ústavní soud konstatuje, že funkce opatrovníka ustanoveného účastníku, jehož pobyt není znám, nebyla zákonem ustanovena k tomu, aby usnadňovala činnost soudu v tom, aby měl kam odesílat a doporučovat písemnosti. V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Brně zrušil. Přípisem ze dne 3. 3. 2005 pak stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu potvrzení ze dne 13. 12. 2004 o jeho přechodném pobytu, ze kterého vyplývá, že byl v době od 13. 9. 1996 do 13. 9. 2001 přihlášen k přechodnému pobytu v Pohořelicích, nám. Svobody 79.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 44 C 85/97, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Brně.
Městský soud v Brně ve svém obsáhlém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost je podle jeho názoru nedůvodná. Podrobně pak reprodukuje postup soudu při doručování písemností stěžovateli, jak je tento patrný i z připojeného soudního spisu. Soud nejprve stěžovateli doručoval dvakrát do vlastních rukou prostřednictvím pošty platební rozkaz na adresu, která byla stěžovatelem označena jako jeho bydliště. Písemnost byla uložena 8. 1. 1997 a 21. 1. 1997 a stěžovatel si ji nevyzvedl. Dále soud učinil pokus o předvolání žalovaného bez zpátečního lístku s tím, že písemnost by mu byla předána, pokud by si stěžovatel z jakýchkoliv důvodů nemohl písemnost vyzvednout. Výzva k osobní účasti se však vrátila zpět s tím, že adresát není znám. Soud proto učinil dotaz na Centrální evidenci obyvatel - Policii ČR, Městské ředitelství, oddělení služby správních činností, odkud zjistil, že stěžovatel je hlášen k trvalému pobytu na adrese B. V mezidobí byl platební rozkaz zrušen usnesením městského soudu ze dne 6. 3. 1997 a soud požádal o součinnost Policii ČR, obvodní oddělení Brno, Výstaviště. Ze šetření Policie ČR soud zjistil, že stěžovatel je stále hlášen k trvalému pobytu na ulici D. v B., ale na uvedené adrese se nezdržuje, nájemníci osobu tohoto jména neznali a tato nebyla uvedena ani na zvoncích a schránkách. Lustrací v městské evidenci obyvatel nebyl zjištěn jiný pobyt, což bylo potvrzeno i novým sdělením z 8. 9. 1997 Federální správy Policie ČR - Centrální registr občanů v Praze, Olšanská 2. Další učiněný pokus o doručení stěžovateli byl rovněž neúspěšný a soud byl nucen nařízené jednání odvolat. Následně proto byla stěžovateli ustanovena opatrovnice podle §29 odst. 2 o.s.ř. v tehdy platném znění. Opatrovnice převzala dne 23. 10. 1997 usnesení o svém ustanovení a žalobní návrh a dne 24. 11. 1997 byla uvědoměna o termínu jednání 27. 1. 1998. Měla tak možnost se seznámit s věcí, prostudovat spis a případně se i k věci vyjádřit. Soud pak po více než roce od podání žaloby rozhodl po projednání návrhu a provedení důkazů dne 27. 1. 1998 a rozsudek řádně doručil do vlastních rukou opatrovnici stěžovatele dne 5. 2. 1998 a zástupci žalobce 9. 2. 1998. Rozsudek nabyl právní moci 25. 2. 1998 a na rozsudku je vyznačena doložka právní moci 25. 2. 1998 a nikoliv, jak tvrdí stěžovatel, 15. 2. 1998. Stěžovatel neprokázal, že by mu soud doručil rozhodnutí v době jeho vydání na nesprávnou adresu, anebo že postupoval protiprávně při ustanovení opatrovnice. Stěžovatel nesplnil uloženou evidenční povinnost a nepřihlásil svůj skutečný pobyt, pokud tvrdí, že bydlel jinde. Soud proto neměl možnost mu doručit písemnost na jeho skutečnou adresu. Ze strany Městského soudu v Brně nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení ustanovení Ústavy a Listiny a stěžovatel ani neuvádí konkrétně jakým způsobem by tak měl soud učinit. Jednání bylo řádně vypsáno, proběhlo veřejně bez zbytečných průtahů, stěžovateli byla dána možnost zúčastnit se tohoto jednání a pokud ji nevyužil, nemůže soud stěžovatele ani opatrovnici nutit, aby se k jednání dostavili. Přesto soud provedl důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci a rozhodnutí bylo nestranné a spravedlivé. Je proto pro soud s podivem, že se stěžovatel v celém svém podání nezmiňuje o tom, že by soud neprovedl některé důkazy, které chtěl ještě stěžovatel navrhnout, anebo že posoudil důkazy předložené žalobcem nesprávně, což vedlo k nesprávnému meritornímu rozhodnutí. Soud má rovněž za to, že pokud stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí mu nebylo řádně doručeno, měl možnost podat proti rozsudku Městského soudu v Brně odvolání a soud by pak zvažoval i případná procesní pochybení, která mohla mít vliv na jeho rozhodnutí. Ze všech shora uvedených důvodů proto Městský soud v Brně navrhuje, aby Ústavní soud návrh stěžovatele zamítl jako nedůvodný.
Vyjádření Městského soudu v Brně neobsahuje nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel a nebylo tedy ani z hlediska procesní efektivity účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Stěžovatel v posuzovaném případě napadá ústavní stížností rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž z připojeného spisového materiálu nevyplývá, že by stěžovatel, jak ve svém vyjádření připomíná i Městský soud v Brně, podal proti tomuto rozhodnutí odvolání a současně s ním požádal o prominutí zmeškání lhůty k odvolání, jestliže ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší (§58 odst. 1 o.s.ř.). Tato okolnost činí ústavní stížnost nepřípustnou.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel běh této lhůty odvozuje od okamžiku, kdy jeho právní zástupce převzal v souvislosti s nahlédnutím do spisu dne 2. 11. 2004 jedno vyhotovení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 1998. Stěžovatel sám však v ústavní stížnosti uvádí, že se o tomto rozhodnutí dověděl již dříve, a to na základě činnosti soudního exekutora, a následně pak zmocnil svého právního zástupce, aby nahlédl do spisu a rozhodnutí pro něho převzal. V ústavní stížnosti však stěžovatel neuvedl, kdy se o rozhodnutí dověděl a jakým způsobem, což pro zachování předmětné lhůty pro podání ústavní stížnosti představuje okolnost rozhodnou.
Přes shora uvedené skutečnosti, které samy jsou důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti, se nicméně Ústavní soud zabýval i samotným postupem soudu při ustanovení opatrovnice, zejména pak z pohledu stěžovatelem tvrzeného dotčení jeho základních práv. Městský soud v Brně, jak vyplývá z připojeného spisového materiálu, se opakovaně pokusil zjistit místo pobytu stěžovatele, kam by mu mohl doručit zasílané písemnosti. Rekapitulace těchto pokusů je uvedena i ve shora citovaném vyjádření městského soudu k ústavní stížnosti, kdy k poslednímu pokusu o zjištění stěžovatelova pobytu poskytla Federální správa Policie ČR - Centrální registr občanů v Praze, Olšanská 2, sdělení dne 8. 9. 1997, ve kterém uvedla, že stěžovatel je hlášen k trvalému pobytu v B., a nemá hlášen přechodný pobyt (č.l. 14-16). Do tohoto místa pobytu se pak Městský soud v Brně znovu marně pokusil o doručení žalobního návrhu a předvolání k soudu (č.l. 17). Následně proto byla stěžovateli ustanovena opatrovnice pro dané řízení. Pokud stěžovatel přípisem ze dne 3. 3. 2005 doložil Ústavnímu soudu potvrzení ze dne 13. 12. 2004 o přechodném pobytu, ze kterého vyplývá, že byl v době od 13. 9. 1996 do 13. 9. 2001 přihlášen k přechodnému pobytu v P., kde bydlí dosud, pak v době, kdy Federální správa Policie ČR poskytla dne 8. 9. 1997 informaci o trvalém pobytu stěžovatele v B., byl stěžovatel již rok přihlášen k přechodnému pobytu v P., aniž přitom učinil jakékoliv úkony, aby faktický stav uvedl do souladu se stavem evidenčním. Ze spisu tedy vyplývá, že Městský soud v Brně nezbytné kroky ke zjištění pobytu stěžovatele učinil a ustanovení opatrovníka podle ustanovení §29 o.s.ř. tedy bylo v souladu se zákonem. V této okolnosti spočívá také podstatná odlišnost posuzované věci od nálezů Ústavního soudu, které stěžovatel v ústavní stížnosti zmiňuje.
Na základě všech těchto skutečností Ústavní soud dovozuje, že postupem obecného soudu ke stěžovatelem tvrzenému dotčení jeho základních práv zaručených mu čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny zjevně nedošlo. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
Michaela Židlická
soudce zpravodaj