ECLI:CZ:US:2006:1.US.261.04
sp. zn. I. ÚS 261/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V., zastoupené advokátkou JUDr. L.V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2004, čj. 32 Odo 670/2003 - 97, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 3. 2003, čj. 19 Co 495/2002 -78, a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 14. 8. 2002, čj. 5 C 66/2002 - 58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 8. 2002, čj. 5 C 66/2002 - 58, uložil žalované stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci A., v likvidaci, částku 1 174 048,58 Kč. Tato pohledávka žalobci (dále jen "banka") vznikla z titulu ručení stěžovatelky za úvěr poskytnutý bankou třetí osobě. Závazek ručení podepsala tehdejší prokuristka stěžovatelky. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil, byť na základě jiné právní argumentace než jakou použil okresní soud. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 2. 2004, čj. 32 Odo 670/2003 - 97, protože dovolání neshledal přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle tehdy platného znění OSŘ nebylo usnesení o odmítnutí dovolání odůvodněno.
Stěžovatelka nesouhlasí s postupem krajského soudu. Tvrdí, že přehodnotil právní hodnocení věci provedené okresním soudem, aniž respektoval judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 336/99), a dal stěžovatelce možnost vyjádřit se k tomuto novému právnímu hodnocení. Změna právního náhledu krajského soudu je důvodem pro jeho kasační rozhodnutí, neboť se, z ústavněprávního hlediska, účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k tomuto novému právnímu náhledu, resp. navrhnout nové důkazy. Tím byla porušena zásada dvouinstančnosti, vyjádřená v ustanovení §219 OSŘ. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 139/98 a sp. zn. III. ÚS 257/98.
Další výtka stěžovatelky směřuje proti Nejvyššímu soudu ČR, kterému vytýká, že své rozhodnutí neodůvodnil. Tím došlo k porušení jejích základních práv, zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jmenovitě čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2. Stěžovatelka totiž nedostala možnost seznámit se s právním názorem dovolacího soudu, na jehož základě její dovolání odmítl.
Ústavní soud vyzval, v souladu s ustanovením §42 odst. 1, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení k vyjádření.
Podle vyjádření Okresního soudu v Ústí nad Orlicí nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Z vyjádření Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že jeho usnesení bylo vydáno za tehdy platného ustanovení §243c odst. 2 OSŘ. Kritiku právních závěrů odvolacího soudu stěžovatelka v dovolání založila na tom, že vycházel, při právním posouzení věci, z nesprávných skutkových zjištění. Má-li být přípustnost dovolání odůvodněna ustanovením §237 odst.1 písm. c) OSŘ, nemůže v dovolacím přezkumu skutkový stav, zjištěný odvolacím soudem, doznat změn. Proto dovolací soud nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Všechna tato vyjádření stěžovatelka podrobila kritice a označila je za formalistická a nesrozumitelná s tím, že jsou věrným obrazem "úrovně" některých soudců soudů vyšších stupňů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka předně nevytýká žádné ústavně-právní pochybení rozsudku okresního soudu a ani Ústavní soud na tomto rozsudku nic protiústavního neshledal. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy eventuelně dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině obecného (podústavního) práva.
Rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka vytýká porušení jejích základních práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny (omezení práva ve věci právně a skutkově argumentovat), spočívající v přijetí tzv. překvapivého rozhodnutí. Ústavní soud důvodnost této výtky nesdílí. Otázka platnosti právního úkonu, učiněného prokuristkou stěžovatelky, byla předmětem řízení jak nalézacího (u okresního soudu), tak i přezkumného (před krajským soudem), což plyne jak ze soudního spisu, tak z rozsudků obecných soudů obou stupňů. Proto ve věci stěžovatelky (obdobně jako např. ve věci sp. zn. III. ÚS 258/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 155) není namístě aplikace závěru o překvapivém rozhodnutí. Navíc krajský soud, jako soud odvolací, nezměnil právní posouzení věci. Věc posoudil, stejně jako okresní soud, podle institutu prokury. Odvolací soud, na rozdíl od soudu okresního, dospěl k závěru, že prokura sice byla překročena, ovšem s ohledem na ustanovení §33 odst. 1 Obč. zákoníku nastala fikce schválení úkonu prokuristky stěžovatelkou. Stěžovatelka totiž neoznámila včas bance svůj nesouhlas s právním úkonem prokuristky.
Odvolací soud tedy vyšel ze stejného skutkového základu, jako soud okresní. Ve svém odůvodnění se vypořádal se skutkovými i právními otázkami způsobem, který neopravňuje Ústavní soud k zásahu. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, do rozhodnutí obecného soudu zasáhne jen tehdy, pokud jsou právní závěry takového rozhodnutí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Naopak, jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzovat výklad jednoduchého práva, a to ani tehdy, pokud by se s takovými závěry Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl.). Postup, kterého se stěžovatelka domáhá, tj. zrušení rozsudku okresního soudu soudem odvolacím a vrácení věci k dalšímu řízení, by ve skutečnosti byl nepřípustným formalismem a zbytečným protahováním řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny).
Nakonec se Ústavní soud zabýval otázkou ústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který využil možnost danou mu tehdy platným ustanovením §243c odst. 2 OSŘ, které Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (vyhlášeno jako č. 153/2004 Sb.) dnem 7. dubna 2004, pro rozpor tohoto ustanovení s principy právního státu (čl. 1 Ústavy ČR), jakož i s principem rovnosti (čl. 1 Listiny).
Nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 uznal za legitimní účel ustanovení §243c odst. 2 OSŘ, kterým bylo odstranění průtahů v činnosti soudů, zejména usnadnění pozice Nejvyššího soudu ČR, tedy vyhovění požadavkům čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud jde o rozhodování soudů v přiměřené a rozumné době. Instrumenty k dosažení tohoto legitimního účelu se nesmí dostat do rozporu s právem účastníka soudního řízení na spravedlivé, rovné a libovůli vylučující zacházení. Právo na dovolání ústavně zaručeno není a tento mimořádný opravný prostředek, který zákon dává účastníkům civilního a trestního řízení k dispozici, jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních práv. Zákonodárcem zvolený postup v §243c odst. 2 OSŘ ovšem dostatečně neeliminoval případnou svévoli při aplikaci práva. Uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud ČR své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů, které věc řeší a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod), nemohly Nejvyšší soud ČR zatížit významným způsobem, a tedy ani významně ovlivnit celkovou délku soudního řízení. Omezení práv účastníka dovolacího řízení se tedy jevilo být zjevně nepřiměřeným sledovanému cíli, protože dovolatel se nedověděl, a to ani stručně, proč Nejvyšší soud ČR otázku, předloženou mu v dovolání, nepovažoval za otázku zásadního právního významu, resp. proč podané dovolání posoudil jako zjevně bezdůvodné.
Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky čelí otázce, zda jsou všechny ústavní stížnosti, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR, neobsahujícím odůvodnění, kterými Nejvyšší soud ČR odmítl před 7. dubnem 2004 tzv. nenároková dovolání, bez dalšího důvodem pro zrušení takového usnesení. Ústavní soud, přihlížejíc k základním argumentům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03 a k vlastní judikatuře níže citované, dospívá k závěru, že tomu tak být nemůže.
Ústavní soud v zásadě judikuje tak, že neodůvodněná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jako je tomu v tomto případě, ruší protože - se zřetelem na možnost jejich přezkoumatelnosti - je nutnost řádného odůvodnění esenciální podmínkou soudního rozhodnutí, které je v souladu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Důvody, pro které Ústavní soud ruší neodůvodněná usnesení Nejvyššího soudu ČR, byť byla přijata před účinností nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03, kterým bylo ustanovení §243c odst. 2 OSŘ zrušeno, jsou blíže specifikovány např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 492/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 297), event. v nálezu sp. zn. I. ÚS 599/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 107). Např. podle nálezu sp. zn. I. ÚS 492/03 stěžovateli nelze klást k tíži, že dovolací soud nerozpoznal v dané situaci neústavnost aplikovaného ustanovení §243c odst. 2 OSŘ a nepředložil věc, podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, Ústavnímu soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že judikatura založená již nálezem sp. zn. III. ÚS 266/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str.175) se v případě stěžovatelky nemůže rozumně uplatnit. Ústavní soud se totiž ve věcech sp. zn. III. ÚS 266/03, či sp. zn. I. ÚS 492/03, stejně jako ve věcech sp. zn. III. ÚS 511/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 235) nebo sp. zn. II. ÚS 594/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 57) meritorně věcí nezabýval a ani se jí zabývat nemohl, protože ústavní stížností bylo napadeno toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a namítán byl pouze ústavněprávní dopad nedostatku odůvodnění tohoto rozhodnutí. Na rozdíl od shora uvedených věcí ústavní stížnost stěžovatelky napadá všechna rozhodnutí obecných soudů. Navíc, což je pro posouzení ústavní stížnosti podstatné, stěžovatelkou tvrzená protiústavnost rozhodnutí odvolacího soudu byla též základem jejího dovolání.
Ústavní soud nemůže ztratit ze zřetele účel ústavní stížnosti. Předpokladem nálezu Ústavního soudu, kterým se ruší rozhodnutí orgánu veřejné moci pro jeho protiústavnost, je možnost, že v dalším řízení před orgány veřejné moci může stěžovatelka ve své věci uspět. Tak tomu, podle názoru Ústavního soudu, v tomto případě není. Ve stěžovatelčině věci meritorně shodně rozhodly, za její účasti a za jejího slyšení, dva stupně obecných soudů. Stěžovatelkou tvrzený rozpor procesního postupu odvolacího soudu s čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud, jak shora uvedeno, neshledal. Měl-li být jediným důvodem protiústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR nedostatek jeho odůvodnění a právo stěžovatelky se tyto důvody dozvědět, byl by zrušovací nález Ústavního soudu čistě formalistický. Ve vyjádření k ústavní stížnosti totiž Nejvyšší soud ČR tyto důvody sdělil a nelze očekávat, že by je na základě případného zrušovacího nálezu Ústavního soudu změnil. Podle vyjádření předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR důvodem odmítnutí dovolání byl fakt, že v dovolání stěžovatelka argumentovala zejména údajnými nedostatečnými skutkovými zjištěními, což podle mínění Nejvyššího soudu ČR nemohlo tomuto rozhodnutí dát povahu rozhodnutí majícího zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ. Nejvyšší soud ČR tímto své rozhodnutí v podstatě dodatečně odůvodnil nejen ve vztahu k Ústavnímu soudu, ale i ve vztahu ke stěžovatelce.
Ústavní soud, který chápe ústavnost v jejím materiálním, a nikoliv formálním pojetí, tedy dospěl k závěru, že na právním postavení stěžovatelky se nemůže nic zlepšit ani v případném dalším řízení před Nejvyšším soudem ČR, po zrušovacím nálezu Ústavního soudu. Případný nález, rušící usnesení Nejvyššího soudu ČR za těchto podmínek, by tedy zcela zastřel smysl a podstatu existence Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
Ústavní soud tedy považuje ústavní stížnost stěžovatelky za zjevně neopodstatněnou, a proto ji, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu