ECLI:CZ:US:2006:1.US.40.06
sp. zn. I. ÚS 40/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. Alenou Strnadovou, advokátkou se sídlem Liberec, Tovaryšský vrch 1358/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1138/2005, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 8. 6. 2005, čj. 31 To 99/2005 - 213, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 2005, čj. 5 T 11/2002 - 183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností A. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále též "odvolací soud"), a rozsudku Okresního soudu v Liberci (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byli stěžovatel a M. V. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §222 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Skutek spáchali tím, že napadli poškozeného M. S., kterého kopali do přední a zadní části hlavy, hrudníku, břicha a zad. Tím mu způsobili zranění s nutnou dobou léčby nejméně dva měsíce. Za to byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky se zkušební dobou v trvání dvou let.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy nerespektovaly zásady trestního řízení, nejednaly nestranně, nezvolily ústavně konformní postup a opomněly vzít v potaz klíčový důkaz svědčící o jeho nevině, který byl posuzován pouze jako listinný důkaz. Tímto klíčovým důkazem byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, který stěžovatel předložil v rámci odvolacího řízení a který byl pro něj v mnoha ohledech příznivější.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil soud prvního stupně, který uvedl, že znalecký posudek Prof. MUDr. M. S., provedený v hlavním líčení, byl dostatečně odborně erudovaný. Ke znaleckému posudku obhajoby se nemohl vyjádřit, neboť byl předložen až u odvolacího řízení. Odvolací soud a Nejvyšší soud ČR odkázaly na obsah svých rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud své rozhodnutí neopíral o shora uvedená vyjádření, která nepřinesla nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, nebyla tato vyjádření zaslána stěžovateli k případné replice.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Stěžovatel v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, zejména odvolacím soudem, jimž vytýká, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, zejména provedení důkazu znaleckým posudkem předloženým obhajobou, který odvolací soud pouze přečetl jako listinný důkaz.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu, týkající se hodnocení důkazů, rovněž vyplývá, že pokud obecné soudy, při svém rozhodování, stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, stejně jako tomu bylo v dané věci, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 III. ÚS 23/1993 a další). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, který ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů (znalecký posudek Prof. MUDr. M. S., výpověď poškozeného, rozsah zranění, doba léčení přesahující pět měsíců, omezení poškozeného v obvyklém způsobu života, které trvalo čtyři až pět měsíců a dalších) dospěl ke svým skutkovým zjištěním a právním závěrům a svůj postup logicky zdůvodnil. Ze zásad spravedlivého procesu také nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, soud však musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (sp. zn. III. ÚS 369/04 a další). I této povinnosti obecné soudy, resp. odvolací soud, dostály. V posuzovaném případě tak nejde o opomenuté důkazy, ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť odvolací soud vyložil, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl, resp. z jakého důvodu považoval znalecký posudek předložený obhajobou za listinný důkaz a proč ve vztahu k němu neučinil žádný závěr. Svůj postoj odůvodnil zejména nedostatkem znaleckého posudku předloženého obhajobou (absence doložky podle ustanovení §110a TrŘ) a odkazem na skutková zjištění, především znalecký posudek podaný Prof. MUDr. M. S. a jeho výpověď u hlavního líčení.
Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. V dané věci obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem, stěžovateli byl zaručen přístup k nezávislému a nestrannému soudu a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Napadená usnesení jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR). Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jako to bylo v dané věci, ale toto právo není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu