ECLI:CZ:US:2006:1.US.728.05
sp. zn. I. ÚS 728/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatele V. W. zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2005, č.j. 29 Odo 36/2005-275, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2004, č.j. 5 Cmo 59/2004-255, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2003, č.j. 40 Cm 87/98-226, 40 Cm 304/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2003, č.j. 40 Cm 87/98-226, 40 Cm 304/99, uložil žalovanému V. W. (dále jen "stěžovatel") zaplatit žalobkyni České konsolidační agentuře (dále jen "žalobkyně") částku 7.065.833,91 Kč s 5% úrokem z prodlení specifikovaným podle data splatnosti jednotlivých splátek (výroková část I.), zamítl návrh na přiznání další částky 830.000,- Kč s 5% úrokem od 1. 1. 1996 do zaplacení (výroková část II.), a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 274.166,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výroková část III.).
Městský soud v Praze vycházel ze zjištění, že vláda ČR usnesením č. 560 ze dne 10. 3. 1993 rozhodla o přímém prodeji státního podniku Mototechna Praha, OZ 01 Praha, středisko 1713 v Praze (dále jen "středisko"). Ministr průmyslu a obchodu rozhodnutím ze dne 25. 3. 1994, č. 197/1994, toto středisko vyjmul z privatizovaného státního podniku Mototechna a převedl jej na Fond národního majetku ČR (dále jen "FNM") s tím, že jde o majetek uvedený v privatizačním projektu č. 22555. Stěžovatel jako kupující uzavřel s FNM jako s prodávajícím smlouvu o prodeji a koupi tohoto střediska (dále jen "smlouva"). V té době nebyl zaplacen úvěr na trvale se obracející zásoby poskytnutý Komerční bankou, pobočkou Praha 2 (dále jen "KB") státnímu podniku Mototechna na základě úvěrové smlouvy ze dne 27. 12. 1990, přičemž bylo ujednáno, že jeho konečná splatnost bude stanovena po ukončení malé privatizace. Na základě žádosti státního podniku Mototechna převzala závazek z úvěrové smlouvy Konsolidační banka, která uzavřela s KB smlouvu o postoupení pohledávky. Právní nástupkyní Konsolidační banky se stala ze zákona č. 239/2001 Sb. Česká konsolidační agentura (dále jen "ČKA"). Městský soud v Praze dospěl k závěru - s odkazem na delimitační tabulku zobrazující rozdělení původního úvěru, poskytnutého KB státnímu podniku Mototechna, na jednotlivé nástupnické subjekty - že v souzené věci jde o část úvěru delimitovaného na uvedené privatizované středisko. Městský soud dále poukázal na to, že závazky vážící se k privatizovanému majetku přecházejí na privatizanta (stěžovatele) ze zákona a není k tomu třeba zvláštního ujednání. Soud prvého stupně konečně zamítl žalobu ohledně částky 830.000,- Kč, neboť žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by měla vůči stěžovateli právo na nezaplacené úroky z úvěru z doby předcházející převzetí privatizovaného majetku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2004, č.j. 5 Cmo 59/2004-255, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení, potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část II.).
Vrchní soud v Praze poukázal na skutková zjištění učiněná Městským soudem v Praze, ztotožnil se s jeho právními závěry a uzavřel s tím, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). Vrchní soud uvedl, že přechod závazků souvisejících s privatizovaným majetkem nastává ze zákona, a skutečnost, zda stěžovatel podepsal či nepodepsal protokol o převzetí závazku, a zda existence závazku byla či nebyla uvedena ve smlouvě, je irelevantní. Podstatné je, jak bylo v rámci privatizace rozhodnuto o závazcích, které budou na konkrétní majetek vázány. S privatizovaným majetkem souvisejí všechny závazky, jež byly do příslušného střediska při privatizaci zahrnuty. Soud nemůže přezkoumávat správnost privatizačního rozhodnutí, ani obsah privatizačního projektu, v němž jsou závazky vážící se k privatizovanému majetku vymezeny (poznámka: podle §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., rozhodnutí o privatizaci nepodléhá soudnímu přezkumu). Vrchní soud dodal, že z privatizačního projektu plyne, že s privatizovaným střediskem souvisely závazky v celkové hodnotě 5.771.000,- Kč, z toho bankovní úvěry v částce 5.147.000,- Kč. Stěžovatel pak nevznesl žádné konkrétní výhrady zpochybňující výši jistiny a úroků. Vrchní soud konečně označil za správné, že městský soud nevyhověl návrhu stěžovatele na výslech svědka F. a V. - z jejichž výpovědi prý mělo vyplynout, že k předání žalovaného podniku nedošlo a že šlo o mrtvou nemovitost - a to proto, že takové dokazování je prý pro tento spor, kdy jde o zaplacení závazku z úvěrového vztahu, který na stěžovatele přešel v rámci privatizace, irelevantní.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 9. 2005, č.j. 29 Odo 36/2005-275, dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 7. 2004, č.j. 5 Cmo 59/2004-255, odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výroková část II.).
Nejvyšší soud poukázal na obsah dovolání, v němž stěžovatel dovozuje zásadní právní význam napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť ten prý vychází z nepřijatelné interpretace ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb. v tom smyslu, že v souvislosti s koupí privatizovaného majetku přecházejí závazky vztahující se k privatizovanému majetku. Stěžovatel (dovolatel) uvedl, že toto ustanovení je oběma soudy citováno správně, leč jeho aplikace či interpretace na souzenou věc je nesprávná, odporuje smyslu zákona a obecnému požadavku na interpretaci z pohledu individuálního posuzování věci. Dovolání odůvodnil odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Stěžovatel konečně vyslovil názor, že nebyla a ani nemohla být prokázána souvislost jeho případného závazku uhradit poměrnou část úvěru na trvale se obracející zásoby státního podniku Mototechna (dále jen "TOZ") s privatizovaným majetkem. V této souvislosti dodal, že na základě smlouvy o koupi části podniku koupil jen nemovitosti a nikoli zásoby zboží.
Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že za dané situace [tj. v případě, kdy se jedná o dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] může být, a to až po kladném zodpovězení otázky přípustnosti dovolání, přezkoumáván jen uplatněný dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Při tomto zkoumání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které stěžovatel v dovolání označil. Stěžovatel však žádnou takovou obecnou otázku zásadního právního významu, která by současně měla judikatorní přesah i pro jiné či obdobné případy téhož druhu, nevymezil.
Nejvyšší soud současně uvedl, že pokud stěžovatel v souvislosti s otázkou právní interpretace a aplikace ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb. namítá, že v rámci prodeje privatizovaného majetku nekoupil žádné zásoby zboží, je tato otázka irelevantní, neboť předmětem sporu je zaplacení (části) úvěru na TOZ, který se vztahoval k dřívějším zásobám, nikoli k těm, které byly či mohly být předmětem převodu v rámci privatizace. Jediným kritériem přechodu (převodu) závazků podle citovaného ustanovení byla souvislost s privatizovaným majetkem a ta obecně u úvěru na TOZ byla nepochybně dána. Skutečnost, že o takový úvěr (jeho část) v posuzovaném případě vskutku šlo, je otázkou skutkového zjištění, nikoliv otázkou právního posouzení, a proto ji nelze použít při aplikaci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud dodal, že stěžovatelova obecná výtka, že ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb. bylo v souzené věci použito mechanicky, nepředstavuje právní otázku zásadního významu, která by současně měla obecný judikatorní přesah. Pokud jde o námitku stěžovatele, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], spočívající v tom, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech svědků, dovolací soud by k takové vadě mohl přihlédnout (a to i kdyby nebyla v dovolání uplatněna), jestliže by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.); tak tomu však v souzené věci nebylo.
Citovaná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve poukázal (obdobně jako ve dříve podaném odvolání a dovolání) na "ústavně nekonformní" a "nedostatečně individuální" zhodnocení důkazů (tj. především privatizačního projektu č. 22555 a listin tvořících jeho obsah, kupní smlouvy, kterou stěžovatel uzavřel s FNM ČR dne 1. 4. 1994, rozvahy ke dni 31. 3. 1994 a listin, jež Městský soud v Praze v "odůvodnění svého rozsudku uvádí a blíže popisuje"). Proto se domnívá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 "Evropské úmluvy o lidských právech" (dále jen Úmluva").
Stěžovatel uvádí - pokud jde o tvrzenou nedostatečnou individualizaci souzené věci - že napadená rozhodnutí obecných soudů vycházejí z nepřijatelné interpretace ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb., která nerespektuje individuální posouzení případu a dochází tudíž k jeho mechanické aplikaci a interpretaci. Stěžovatel považuje za zásadní právní otázku "v nejužším smyslu" posouzení toho, zda na něho v důsledku úpravy dle citovaného ustanovení přešla poměrná část závazku z úvěru na TOZ; tvrdí, že na něj smlouvou podnik nebo jeho část převeden nebyl a nepřešly na něj ani žádné zásoby. V jeho věci prý nedošlo k privatizaci podniku nebo jeho části ve smyslu zákona, ale jen k privatizaci určitých konkrétních nemovitostí. Proto se domnívá, že se nestal právním nástupcem po prodávajícím FNM ČR.
Stěžovatel dále tvrdí - co se týče nesprávného vyhodnocení důkazních prostředků, které odporuje postupu podle ustanovení §132 o.s.ř. - že se skutečná privatizace majetku podle privatizačního projektu odchýlila od textu privatizačního projektu tak, že uzavřená kupní smlouva žádnou specifikaci a upřesnění delimitovaných závazků neobsahovala a neobsahovala ani klauzuli, že se stěžovatel zavazuje převzít závazky v konkrétní částce. Proto prý uzavíral smlouvu (ze dne 1. 4. 1994) s tím, že žádné jiné závazky než zaplacení kupní ceny nepřevzal. Dále uvedl, že se domníval, že k uváděným aktivům a pasivům bylo přihlédnuto při stanovení kupní ceny, neboť jinak je pro něj nepředstavitelné, že koupil i "povinnost splácet poměrnou část úvěru v žalobě uvedené výši, několikanásobně převyšující výši kupní ceny". V této souvislosti dodal, že úvěr se vztahoval na TOZ, které však on nepřevzal. Na důkaz této skutečnosti (a vůbec k převzetí privatizovaného majetku) navrhl výslech svědků, který však soud neprovedl. Argumentaci Nejvyššího soudu ČR k tomu, co je předmětem sporu [tj. zaplacení (části) úvěru na TOZ, který se vztahoval k dřívějším zásobám] stěžovatel nepovažuje za správnou, a to pro proměnlivost TOZ. Dále uvedl, že se Městský soud v Praze nevypořádal ani s průkazem případného nároku vedlejšího účastníka co do jeho výše (pozn.: stěžovatel připomněl, že pro tuto vadu byl Vrchním soudem v Praze zrušen předcházející rozsudek Městského soudu v Praze - resp. tehdejšího Krajského obchodního soudu v Praze - ze dne 14. 12. 2000, č.j. 40 Cm 87/98-109, 40 Cm 304/99). V odůvodnění jeho rozsudku není poukázáno na principy, podle nichž byla žalovaná částka odvozena. Vedlejší účastník předložil "jakousi delimitační tabulku", bez možnosti zjištění jejího původu, v ní obsažených údajů a spravedlivého stanovení výše delimitovaného podílu.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil a aby odložil i jejich vykonatelnost.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny (a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Sám Ústavní soud pak porušení zákonných procesních ustanovení neshledal.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, týž přiléhavě vysvětlil předpoklady a podmínky, za nichž přistoupil k odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť v něm neshledal naplnění pojmových znaků právní otázky zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ústavní soud v této souvislosti zejména poukazuje na konzistentnost judikatury při posuzování znaků právní otázky zásadního právního významu; v tomto směru se úvahy stěžovatele (o nedostatečné individualizaci souzené věci a o zásadní právní otázce "v nejužším smyslu") jeví jako účelové a spektakulární. Uvedený pojem je dostatečně zřetelně vymezen v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., je obecně známou a uznávanou soudní praxí aprobován a bezrozporně používán. Ústavní soud v této souvislosti připomíná vlastní judikaturu, podle níž "Za rozhodnutí ´po právní stránce zásadního významu´ nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Posouzení zásadního významu právní stránky případu je (poznámka: navíc) věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu" (srov. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1996, s. 345).
K argumentaci stěžovatele, týkající se údajně mechanické aplikace a interpretace ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb., Ústavní soud uvádí, že z citované normy jednoznačně vyplývá, že na nabyvatele vlastnictví privatizovaného majetku přecházejí i jiná práva a závazky souvisejících s privatizovaným majetkem. Z tohoto kogentního ustanovení lze dokonce dovodit, že účinky přechodu práv a závazků souvisejících s privatizovaným majetkem nelze ani smluvně vyloučit. Úvahy stěžovatele o nepřevzetí úvěrovaných zásob pořízených z poměrné části pohledávky z úvěru na TOZ, které již v době privatizace neexistovaly, jsou tedy irelevantní. Ustanovení §15 odst. 1 citovaného zákona mířilo mimo jiné i na uspokojení takových závazků, které zůstaly u privatizovaných subjektů. Koneckonců, podle ustanovení §15 odst. 3 citovaného zákona ve znění do 5. 12. 1994 se k přechodu závazku nevyžadoval ani souhlas věřitele. Ústavní soud proto naopak považuje za věcnou argumentaci Nejvyššího soudu týkající se předmětu sporu, tj. zaplacení (části) úvěru na TOZ, který se vztahoval k dřívějším zásobám. Ústavní soud je přesvědčen, že z obsahu soudního spisu lze jednoznačně dovodit skutečnost (a bylo to dostatečně uvedeno i v odůvodněních rozsudků soudů prvního i druhého stupně), že specifikace privatizovaného majetku byla konkretizována privatizačním projektem [v němž lze také nalézt odkaz na závazky (pohledávky)]. Ostatně důkaz tímto projektem stěžovatel nezpochybnil ani v ústavní stížnosti. Stěžovatel konečně podpisem smlouvy ze dne 1. 4. 1994 nezpochybnil ani její čl. IX., ve kterém je výslovně deklarováno, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky s ním související. Jeho domněnka, že k uváděným aktivům a pasivům bylo přihlédnuto při stanovení kupní ceny, není na místě. Výše žalované částky je dostatečně zřejmá z rozboru, který uvedl Městský soud v Praze na stranách sedmé a osmé napadeného rozsudku ze dne 13. 10. 2003, č.j. 40 Cm 87/98-226, č.j. 40 Cm 304/99, takže je lichá stěžovatelova námitka, že se uvedený soud nevypořádal s případným nárokem vedlejšího účastníka co do jeho výše. Totéž platí i o jeho námitce, že nebyl proveden důkaz výslechem jím navržených svědků, neboť s tím se náležitě již vypořádal vrchní soud. Proto Ústavní soud tuto část ústavní stížnosti hodnotí jako toliko opakovanou polemiku stěžovatele se skutkovými zjištěními a závěry obecných soudů, které se s ní v napadených rozhodnutích vypořádaly dostatečně.
Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), proto připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu podústavního (zákonného) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Konstatuje, že soudní orgány učinily konzistentní závěry na základě posouzení jednotlivých důkazů i jejich souhrnu. Za této situace Ústavní soud usuzuje, že tyto závěry odpovídají zjištěnému stavu věci, takže nelze dovozovat, že by mezi skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, nastal extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Z obsahu spisového materiálu rovněž neplyne, že by v postupu soudních orgánů existovala v souzené věci jakákoli svévole, ať již při výběru a hodnocení důkazů či při interpretaci práva. Proto Ústavní soud usuzuje, že soudy postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad dotčených ustanovení, který provedl Nejvyšší soud ČR, je výkladem standardním. Za těchto okolností je proto rozhodnutí v souzené věci záležitostí posouzení obecných soudů, jejichž argumenty (uváděné v odůvodněních napadených rozsudků) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se za této situace stěžovatelovým návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí již nezabýval.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu