ECLI:CZ:US:2006:2.US.246.06
sp. zn. II. ÚS 246/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, č. j. Nco 27/2006-193, spojené s návrhem na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Obce Jarpice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 4. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, č. j. Nco 27/2006-193, kterým bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Praze JUDr. Kateřina Švecová, JUDr. Helena Černecká, JUDr. Petr Wulkan, JUDr. Věra Miřacká, JUDr. Ivana Švehlová, JUDr. Šárka Kamenická, Mgr. Hana Říhová a JUDr. Tomáš Němec nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu v Kladně pod spisovou značkou 15 C 56/2001, a u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Nc 60/2005. Tvrdí, že tím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, č. j. Nco 27/2006-193, předloženého stěžovatelem a z jeho tvrzení Ústavní soud zjistil, že je u Okresního soudu v Kladně vedeno pod sp. zn. 15 C 56/2001 řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhá určení, že je vlastníkem určitých nemovitostí. V tomto řízení uplatnil stěžovatel námitku podjatosti vůči Mgr. Janě Homolové, která o věci rozhoduje. Tuto námitku opřel o "Analýzu mediální prezentace kauzy K." a o stanovisko ke skutečnostem uváděným v této analýze, z nichž vyplývá, že na všechny soudce rozhodující v jeho věcech je vyvíjen nepředstavitelný tlak ze strany médií a představitelů moci zákonodárné a výkonné v tom směru, aby rozhodovali v neprospěch stěžovatele. Z toho dovodil, že všichni soudci rozhodující v jeho věcech nejsou nezávislí a odkázal na měnící se styl rozhodnutí obecných soudů ve svých věcech. V souvislosti s touto námitkou vznesl i shodně pojatou námitku podjatosti těch soudců Krajského soudu v Praze, kteří jsou povolání rozhodnout o námitce podjatosti uvedené soudkyně. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, č. j. Nco 15/2006-162, bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Praze JUDr. Kateřina Švecová, JUDr. Helena Černecká, JUDr. Petr Wulka, JUDr. Věra Miřacká, JUDr. Ivana Švehlová, JUDr. Šárka Kamenická, Mgr. Hana Říhová a JUDr. Tomáš Němec nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soud téměř nezabýval jeho argumenty a vycházel především z prohlášení dotčených soudců o tom, že se necítí být podjati. To s ohledem na opačné právní názor obsažený v nálezu, sp. zn. II. ÚS 105/01 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 23. N. 98. str. 11), považuje za nepřípustné, zejména když podle právního názoru obsaženého v nálezu, sp. zn. I. ÚS 167/94 (in Sbírka nálezů a usnesení Sv. 6. N. 127. str. 429), a v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt vs. Belgie (17. 1. 1970, série A č. 11) k vyloučení soudců postačují i jen pochybnosti o jejich nepodjatosti. Uvádí rozhovor s ministrem kultury Pavlem Dostálem, uveřejněným dne 3. 7. 2003 v deníku PRÁVO poté, co bylo ve třech případech Okresním soudem v Ústí nad Orlicí rozhodnuto v jeho prospěch. V něm uvedený ministr hovořil o odpovědnosti soudců za to, že stát bude nucen vydat majetek, který byl získán na základě Benešových dekretů. Dále poukazuje na médii zveřejněnou a jím ověřenou skutečnost, že krajské soudy na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti zasílají čtvrtletně tomuto ministerstvu zprávy o řízeních ve věcech žalob stěžovatele. Krajské soudy přitom tuto svoji povinnost plní i díky součinnosti jednotlivých soudců okresních soudů, kteří posuzují věci stěžovatele. K takovému postupu přitom podle něj neexistuje žádný zákonný základ a ministerstvo tím chce na soudce vyvíjet nátlak v tom směru, aby rozhodovali podle přání představitelů moci výkonné a zákonodárné. Poukazuje na zacházení moci výkonné s představiteli moci soudní v případě předsedkyně Nejvyššího soudu. Prohlášení dotčených soudců o jejich nepodjatosti je nevěrohodné i proto, že je v něm zamlčeno, že jejich soud pravidelně podává ministerstvu zprávy o svém postupu ve věcech stěžovatele. Z toho dovodil, že jsou vyloučeni všichni soudci obecných soudů, včetně soudců Ústavního soudu, a to zejména předseda JUDr. Pavel Rychetský, který se coby ministr spravedlnosti v tisku vyjadřoval v neprospěch stěžovatele. Z toho dále vyvozuje, že v České republice neexistuje soudce, který by byl při rozhodování ve věci stěžovatele skutečně nestranný a nezávislý. S ohledem na znění čl. 6 odst. Smlouvy o Evropské unii, kterou je Česká republika vázána, navrhuje, aby byla Soudnímu dvoru Evropských společenství, zda lze uvedený článek interpretovat tak, že "dojde-li k situaci, kdy soudy, resp. soudci určitého státu, ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu svoji nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu."
Ústavní soud se nejprve zabýval stěžovatelem vznesenou námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu. Lez konstatovat, že s výjimkou námitky vůči JUDr. Pavlu Rychetskému se jedná o ryze obecně pojatou námitku. Vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o námitce soudců projednávajících konkrétní ústavní stížnost (v daném případě členové II. senátu Ústavního soudu) jsou podle §38 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), povoláni jiní soudci Ústavního soudu (v daném případě podle §8 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období roku 2006, č. j. Org. 1/06, členové I. senátu Ústavního soudu), jejichž podjatost je stěžovatelem rovněž namítána, a protože o totožně pojaté námitce podjatosti ve vztahu soudcům II. senátu Ústavního soudu bylo již opakovaně rozhodováno s negativním výsledkem (např. sp. zn. II. ÚS 642/05 a sp. zn. II. ÚS 72/06), se Ústavní soud nyní vznesenou námitkou již nezabýval. Další rozhodování o této námitce podjatosti by totiž nemohlo být ničím jiným než formalismem, který je podstatě řízení před Ústavním soudem, i podstatě ústavně zaručených práv a svobod, velmi vzdálen. Jako obiter dictum lze konstatovat, že Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů, a tedy i mimo jejich vztah s ministerstvem spravedlnosti. To se projevuje zejména tím, že soudci Ústavního soudu vůbec nepodléhají pravomocem ministra spravedlnosti, které jsou vůči soudcům obecných soudů v určité míře vymezeny zákonem o soudech a soudcích, jak poukazuje stěžovatel.
Ústavní soud dále zvažoval zda rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci, je vůbec způsobilé ústavního přezkumu, neboť je zřejmé, že tímto rozhodnutím řízení nekončí. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti soudce, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto soudce. Nelze vyloučit, že soudce, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý. Nicméně s ohledem na svou dosavadní judikaturu (nález sp. zn. III. ÚS 182/99 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 18. N. str. 169, nález sp. zn. II. ÚS 105/01), Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel.
Stěžovatelem navrhovaná předběžná otázka jde mimo rámec pravomoci Soudního dvora Evropských společenství, protože nezapadá do rámce evropského práva, ani její položení nebylo navrženo soudu, jehož rozhodnutí stěžovatel napadá (srov. nález, sp. zn. II. ÚS 14/04, ze dne 26. 1. 2006), a proto byl návrh na její položení Ústavním soudem odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že obecný soud vycházel především z vyjádření dotčených soudců, že se necítí být podjatí, neboť jeho rozhodnutí z nich vychází pouze akcesoricky. Obecný soud naopak své rozhodnutí založil na právním názoru, že subjektivní hledisko účastníků řízení může být sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, o níž se však může rozhodovat výlučně z objektivního hlediska. Politickou kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci stěžovatele neshledal obecný soud za skutečnosti objektivně ohrožující nezávislé a nestranné rozhodování soudů a konstatoval, že jiné skutečnosti v této souvislosti stěžovatel netvrdil, a že nevyplývají ani z vyjádření dotčených soudců. Tyto závěry se Ústavnímu soudu jeví jako ústavně souladné i s ohledem na další rozvíjení totožných námitek v ústavní stížnosti. Proti způsobu, jakým se obecný soud zhostil své ústavní pravomoci rozhodovat o námitce podjatosti, tedy nelze nic namítat. Přitom skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).
K samotné podstatě námitky absence nezávislosti a nestrannosti lze uvést, že stěžovatel nenamítá nic proti náležitostem, které jsou ustálenou jurisprudencí Evropského soudu pro lidská práva vyloženy jako objektivní stránka nestrannosti soudu (např. rozsudek ve věci Saraiva de Carvalho v. Portugalsko z 22. 4. 1994 Série A č. 286-B, rozsudek ve věci Hauschildt vs. Dánsko z 24. 5. 1989 Série A č. 154), či subjektivní stránka nestrannosti soudu (rozsudek ve věci Buscemi vs. Itálie z 16. 9. 1999, Sborník 1999-VI). Ve vztahu k namítané mediální prezentaci je třeba zmínit nález sp. zn. II. ÚS 105/01, z nějž vyplývá, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, současně však je nutno předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů. Pokud se tedy od stěžovatelem tvrzené mediální kampaně dokáží dotčení soudci povznést, a stěžovatel netvrdí nic, co by hovořilo proti tomu, neshledává Ústavní soud, že by v daném případě existovaly jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudců.
V souvislosti s ochranou proti vnějším tlakům, coby Evropským soudem pro lidská práva definovaným komponentem nezávislosti soudů a soudců (rozsudek ve věci Piersack vs. Belgie z 1. 10. 1982, Série A č. 53) Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění usnesení, sp. zn. II. ÚS 642/05, kterým bylo rozhodnuto o jiné ústavní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí ve věci jeho totožně pojaté námitky podjatosti (tj. v souvislosti s předkládáním zpráv ministerstvu spravedlnosti), a kde byla tato problematika ve vztahu k totožné námitce podrobně rozebrána.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2006
Stanislav Balík
předseda senátu