ECLI:CZ:US:2006:2.US.276.06
sp. zn. II. ÚS 276/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2006, č. j. 32 Odo 503/2005-210, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004, č. j. 9 Cmo 309/2004-185, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Kooperativy, pojišťovny, a. s., se sídlem Templová 747, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. května 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004, č. j. 9 Cmo 309/2004-185, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 2003, č. j. 37 Cm 97/2001-129, jímž byla zamítnuta jeho žaloba a zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2006, č. j. 32 Odo 503/2005-210, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 37 Cm 97/2001, Ústavní soud zjistil že se stěžovatel žalobou podanou 10. října 2000 domáhal zaplacení 1.693.550 Kč s příslušenstvím z titulu pojistné smlouvy, kterou 31. března 1999 uzavřel s právní předchůdkyní vedlejší účastnice řízení. Touto smlouvou pojistil chov prasat. Na těchto zvířatech v polovině června 1999 zjistil onemocnění sípavkou a následně bylo veterinární správou nařízeno poražení klinicky nemocných a z nákazy podezřelých kusů. To stěžovatel učinil a poté požadoval pojistné plnění, které však bylo odmítnuto. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 2003, č. j. 37 Cm 97/2001-129, byla žaloba zamítnuta. Tento soud vzal za prokázané, že stěžovatelův chov prasat byl nakažen sípavkou již před uzavřením pojistné smlouvy. Dále vzal za prokázané, že stěžovatel řádně neuplatnil svůj nárok, neboť v rozporu s pojistnou smlouvou pojišťovně nepředložil potvrzení veterinárního asanačního ústavu nebo veterinárním lékařem vystavené potvrzení o převzetí, popř. o neškodném odstranění zvířete, které uhynulo nebo bylo utraceno, dále nález z veterinární hygienické prohlídky masa a orgánů vypracovaných v souladu s veterinárními předpisy, a konečně výsledek pitvy utracených zvířat provedené autorizovaným veterinárním pracovištěm. Dále vzal za prokázané, že stěžovatel pojistnou událost neoznámil včas. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004, č. j. 9 Cmo 309/2004-185, potvrzen rozsudek soudu prvého stupně. Tento soud konstatoval, že pro vznik pojistné události byla sjednána povinnost pojištěného prokázat utracení pojištěných zvířat s klinickými příznaky sípavky, což stěžovatel neprokázal ani před podáním žaloby ani v průběhu řízení. Z toho uzavřel, že stěžovatel neprokázal vznik pojistné události, a proto se již nezabýval důvodností výluky z pojištění. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2006, č. j. 32 Odo 503/2005-210, bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, když tento soud v posuzovaném případě neshledal otázku zásadního právního významu. Přitom dovodil, že závěr odvolacího soudu o povinnosti stěžovatele prokázat klinické příznaky sípavky u každého poraženého zvířete za stavu, kdy veterinární správa neurčila okruh zvířat určených k porážce, nebylo v rozporu s hmotným právem.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutí dovolacího soudu napadá jen pro jistotu a úplnost. Konkrétně namítá, že se obecné soudy dopustily zjevných pochybení a jejich úvahy postrádají logickou vazbu na provedené důkazy. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu namítá, že ač jeho dovolání odmítlo jako nepřípustné, přesto se zabývalo otázkou vzniku pojistné události. Rozporuje však tímto rozhodnutím předpokládanou možnost oddělení nakažených a z nákazy podezřelých zvířat s tím, že to jednak není možné, a jednak byla za ohnisko nákazy označena veterinární správou jeho farma jako celek. Nadto namítá, že v řízení provedenými důkazy ("ozdravný plán") prokázal výskyt onemocnění u konkrétně určené části chovu. I z posudku objednaného pojišťovnou přitom vyplývá, že nejméně 40 kusů poražených zvířat vykazovalo klinické znaky onemocnění sípavkou, a proto i při právním názoru odvolacího soudu (o neprokázání vzniku pojistné události u chovu jako celku) nebyl důvod pro zamítnutí žaloby v celém rozsahu.
V doplnění ústavní stížnosti, doručeném dne 4. října 2006, stěžovatel dále tvrdí, že byla porušena i jeho základní práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto porušení spatřuje ve zkrácení jeho nároku na náhradu za hospodářská zvířata utracená na základě rozhodnutí Okresní veterinární správy, kterým byl stěžovatel povinen se řídit, a kterými se i řídil. Pokud neprokázal klinické příznaky sípavky u konkrétních utracených zvířat, pak bylo podle jeho názoru možné přiznat alespoň poměrnou část nároku, neboť onemocnění určité části chovu bylo v řízení prokázáno znaleckými posudky. Proto se domnívá, že nemůže být omezen na svém právu na náhradu za takto utracená zvířata. Zároveň mu není zřejmé, na základě čeho obecné soudy dospěly k závěru, aby bylo v rozhodnutí orgánu veterinární správy nezaměnitelným způsobem určeno, kterých zvířat se má utracení týkat, když bylo zároveň dovozeno, že pojistná událost vzniká již rozhodnutím orgánu veterinární správy, který utracení celého chovu nařídil z důvodu zdolávání nákazy. Stěžovatel přitom neměl možnost sám určit, kterých zvířat se toto nařízení týká. Výklad podmínek pro pojistné plnění považuje za nepřiměřeně tvrdé.
Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do ústavně vymezené rozhodovací pravomoci obecných soudů, a to ani kdyby by byl jiného právního názoru na posouzení konkrétního případu, pokud činnost obecných soudů nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv a svobod. Z ústavně zaručených procesních práv přitom nelze dovozovat nárok účastníků řízení na úspěch v soudním řízení. Z nich vyplývá pouze právo na to, aby se obecné soudy podanými návrhy v souladu se zákonem zabývaly (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175).
Ústavní soud v minulosti rovněž dovodil, že ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje každému právo vlastnit majetek a přiznává vlastnickému právu všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Listina však nestanoví, že by vlastnické právo bylo absolutně neomezené. Ustanovení čl. 11 odst. 3 omezení vlastnického práva zjevně připouští. Zákonodárce může vlastnické právo zákonem omezit z důvodů ochrany práv druhých a ochrany obecných zájmů, zejména lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva ( čl. 4 odst. 4 Listiny ) přitom nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přiměřené míře (sp. zn. II. ÚS 482/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 52. str. 39). V posuzovaném případě lze dovodit, že orgány veterinární správy zásadně v dané situaci byly oprávněny nařídit nezbytná opatření za účelem zdolání nákazy a omezit přitom stěžovatelovo vlastnické právo k chovu zvířat, neboť se v takovém případě zcela zjevně pohybovaly v mezích čl. 11 odst. 3 Listiny. V té souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že argumentace stěžovatele ve vztahu k čl. 11 odst. 4 Listiny není na místě, neboť stěžovatel svůj nárok před obecnými soudy neuplatnil jako nárok na náhradu za nucené vyvlastnění proti státu, nýbrž jako nárok vyplývající ze smluvního závazku (pojistné smlouvy) vůči soukromé osobě (pojišťovně), jejíž činnost není obecně ani v posuzovaném případě státem nijak ovlivňována.
V posuzovaném případě nebyl soud prvého stupně důsledný v řádném sledu úvah o nároku stěžovatele. I on však v konečném důsledku dovodil, že stěžovatel neprokázal vznik svého nároku, tedy řádné uplatnění pojistné události v souladu s uzavřenou pojistnou smlouvou. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě nenamítá skutečnost, že nepředložil řádně listiny z nichž vyplývá nejen nařízení veterinární správy, aby v důsledku zjištěné nákazy v jeho chovu vypracoval metodu ozdravení chovu zvířat, přes předložení a odsouhlasení plánu této metody, až ke zprávě jatek o provedení porážky jednotlivých zvířat, z níž by vyplývaly závěry o klinických příznacích sípavky u jednotlivých kusů zvířat a s tím spojené zužitkování nezasažených částí nemocných zvířat a o zužitkování ostatních kusů zvířat. To je přitom i podle názoru Ústavního soudu v posuzovaném případě zcela opodstatněné s ohledem na v řízení (znalecky) zjištěnou skutečnost, že nákaza sípavkou neznamená nemožnost alespoň částečného zužitkování takto nemocných zvířat, či zužitkování z této nemoci pouze podezřelých zvířat. Soud prvého stupně přitom v rámci řízení provedl i z vlastní iniciativy dostatečné kroky, aby v tomto ohledu provedl potřebná zjištění, leč neúspěšně. Pokud odvolací soud výlučně na základě této skutečnosti učinil svůj závěr o absenci soudně vymahatelného nároku na pojistné plnění, lze to považovat za ústavně souladné. Stejně tak lze považovat za ústavně souladné, že dovolací soud tuto úvahu shledal zcela správnou, a proto nedovodil ve věci existenci otázky zásadního právního významu. V těchto závěrech je totiž patrná aplikace zásady vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (C. I. 7, 40, 1 pr. Iust.) ovládající právní řády všech demokratických právních států, která je v souladu i s principy ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud přitom považuje za přirozené, že pokud nebyl prokázán vznik nároku, nebylo vůbec možné uvažovat o jeho výši, jakkoliv spolu tyto otázky souvisejí. Za této situace je třeba na argumentaci stěžovatele pohlížet jako na polemiku s právními názory obecných soudů, která však sama o sobě nemůže být důvodem k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu