ECLI:CZ:US:2006:2.US.448.06
sp. zn. II. ÚS 448/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele A. B., o návrhu směřujícím proti rozhodčímu nálezu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. Ku-42-10/2006, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Projednávaným podáním se navrhovatel domáhá, aby Ústavní soud prošetřil postup rozhodce JUDr. J. K., který vydal napadený rozhodčí nález specifikovaný v záhlaví.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit.
Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je podle tohoto ustanovení oprávněn posoudit v řízení o ústavní stížnosti jen pravomocné rozhodnutí či jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve zde posuzované věci odkazuje na svá dřívější rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 339/02, sp. zn. IV. ÚS 511/03, sp. zn. III. ÚS 166/05 či sp. zn. III ÚS 145/03). Vycházel v nich z toho, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu, resp. rozhodce, je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud.
Ústavní soud se z toho důvodu nemohl návrhem dále zabývat, neboť by přezkoumával rozhodnutí jiného subjektu než orgánu veřejné moci, čímž by překročil meze stanovené čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Nezbylo mu proto, než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i kdyby hypoteticky dospěl k opačnému závěru o povaze rozhodčího nálezu, tedy, že rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, byl by nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, pro nevyčerpání prostředků ve smyslu §75 odst. 1 cit. zákona. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na názor vyplývající z usnesení sp. zn. III. ÚS 460/01, sp. zn. II. ÚS 574/01 a sp. zn. II. ÚS 455/01, která odmítnutí postavila pouze na samotném zjištění, že stěžovatelé nevyčerpali veškeré procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť na základě vlastního svobodného rozhodnutí nahradili pořad práva dohodou o respektování rozhodčího nálezu.
Z těchto důvodů Ústavní soud nevyzýval navrhovatele k odstranění vad jeho podání, neboť ani odpovídající reakce navrhovatele směřující k odstranění vytčených vad by na výše uvedených závěrech nemohla nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 29. srpna 2006
S t a n i s l a v B a l í k
soudce zpravodaj