ECLI:CZ:US:2006:2.US.676.06
sp. zn. II. ÚS 676/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky V. U., zastoupené JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 18, Hodonín, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2006, sp. zn. 11 Co 510/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), a práva na spravedlivý proces. Současně uvádí, že krajský soud nedostál ani své ústavní povinnosti uložené mu čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 8 C 107/2005, z něhož zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 4. 5. 2006, č.j. 8 C 107/2005-26, bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelky na určení vlastnického práva k nemovitostem tak, že se řízení (v důsledku zpětvzetí žaloby stěžovatelkou) zastavuje a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesením krajského soudu uvedeném v záhlaví tohoto rozhodnutí bylo usnesení okresního soudu změněno ve výroku II. o nákladech řízení tak, že žalobkyně (stěžovatelka) je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 12.168,- Kč. Současně krajský soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému i náklady odvolacího řízení v částce 535,50 Kč.
Posledně uvedené rozhodnutí napadá stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti, v níž zejména namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť mezi účastníky řízení došlo k mimosoudní dohodě a tuto dohodu byla schopna prokázat. Pokud odvolací soud dospěl k jinému právnímu názoru, měl rozsudek soudu I. stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, ve kterém by stěžovatelka měla možnost prokázat své tvrzení ohledně uzavřené dohody mezi účastníky a dále prokázat, že nemá dostatek finančních prostředků k tomu, aby zaplatila požadované náklady řízení. Stěžovatelka uvádí, že je v takové finanční situaci, že jsou splněny podmínky, aby soud náhradu nákladů řízení v souladu s ust. §150 o.s.ř. druhé straně nepřiznal. Odvolací soud jí nedal možnost, aby prokázala, že jsou u ní dány důvody zvláštního zřetele ve smyslu uvedeného ustanovení. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil dle ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud má za to, že převážná část ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu, tedy jednoduchého práva, obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).
V dané věci se navíc jedná o problematiku nákladů řízení, ohledně níž Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05). Pochybení takového rázu však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně aplikace ustanovení §146 odst. 2 věta první o.s.ř., dle něhož, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tím, že stěžovatelka vzala zpět svou žalobu bez právně relevantního důvodu (mimosoudní dohoda nebyla dle obsahu spisu uzavřena), a z procesního hlediska tak zavinila zastavení řízení.
Takový závěr neshledává Ústavní soud neústavním. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakou úvahou - nikoli svévolnou - byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro svůj závěr, že v dané věci jsou splněny podmínky ust. §146 odst. 2 věty první o.s.ř. Připomíná, že již ve svých předchozích rozhodnutích (sp. zn. II. ÚS 331/03) potvrdil ústavní konformitu interpretace, že pojem "zavinění", použitý v uvedeném ustanovení, je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tj. podle procesního výsledku, a nikoli podle hmotného práva. Za situace, kdy vzala žalobkyně (stěžovatelka) žalobu zpět, z procesního hlediska zásadně platí, že zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a je proto povinna nahradit žalovanému náklady řízení, které mu vznikly (srov. III. ÚS 380/04). Tvrdí-li stěžovatelka, že k mimosoudní dohodě došlo, což mělo plynout jak z jejího návrhu na zastavení řízení, tak i z vyjádření k odvolání žalovaného, je nutno konstatovat, že takové tvrzení neodpovídá obsahu spisu. V podání, jímž bere svou žalobu zpět, totiž stěžovatelka pouze uvádí, že se "domnívá, že věc bude řešena dohodou". Stejně pak i z vyjádření stěžovatelky k odvolání žalovaného plyne, že žalovaný dohodu pouze přislíbil, nicméně ta již pak uzavřena nebyla. Pokud tedy v ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že před rozhodnutím odvolacího soudu došlo k mimosoudní dohodě a že to odvolací soud nereflektoval, je namístě uvést, že s ohledem na výše uvedené nelze závěr soudu, že se nejednalo o zpětvzetí důvodně podaného návrhu pro chování žalovaného, ale naopak, že stěžovatelka zavinila, že řízení muselo být zastaveno, hodnotit jako svévolný, porušující práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který jediný by mohl být ve výjimečném případě důvodem pro zásah Ústavního soudu.
Neopodstatněnou je též námitka, dle níž soud nedal stěžovatelce možnost, aby byly provedeny důkazy, které navrhla k prokázání existence mimosoudní dohody. Stěžovatelka by totiž musela primárně tvrdit, že mimosoudní dohoda byla uzavřena a k tomuto tvrzení nabízet důkazy. Jak již bylo výše uvedeno, tuto skutečnost vůbec netvrdila. Navrhovala-li pak výslech svědka k potvrzení příslibu uzavření mimosoudní dohody, byl by takový důkaz v projednávaném případě irelevantní, a soud jej tedy neměl důvod provést. Ostatně soud se neprovedním tohoto důkazu v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně (§157 odst. 2 o.s.ř.) vypořádal.
Stěžovatelka dále namítala, že jestliže odvolací soud dospěl k jinému právnímu názoru než soud prvního stupně, měl rozsudek soudu I. stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Zde Ústavní soud poukazuje na ust. §220 odst. 3 o.s.ř. (účinné ke dni 31.5.2006), dle kterého "Nejsou-li podmínky pro potvrzení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, nebo jiného usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, nebo pro jejich zrušení podle §219a odst. 1, odvolací soud je změní." Vzhledem k tomu, že odvolací soud došel k jinému závěru než soud prvního stupně (nebyly tedy "podmínky pro potvrzení usnesení") a současně nebyly naplněny podmínky dle ust. §219a odst. 1 o.s.ř. (tj. podmínky pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně), krajský soud právem postupoval tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a nikoli zrušil, jak se domáhá stěžovatelka.
Stěžovatelka dále namítala, že v dané věci byly splněny podmínky toho, aby soud náhradu nákladů řízení za použití s ust. §150 o.s.ř. nepřiznal. Zde je na místě uvést, že výše uvedené závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí též pro rozhodování podle ust. §150 o.s.ř. Jeho aplikace je totiž svou podstatou mimořádná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Je zásadně věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. IV. ÚS 37/02). Odvolací se soud otázkou aplikovatelnosti ust. §150 o.s.ř. v projednávaném případě zabýval, leč dospěl k negativnímu závěru, neboť jen tvrzené nepříznivé majetkové poměry důvodem pro tento postup nejsou a jiné důvody zvláštního zřetel hodné stěžovatelka netvrdila a neplynou ani ze spisu. Odvolací soud nadto zohlednil, že přístup stěžovatelky k soudnímu řízení je lehkomyslný, neboť se ve stejné procesní situaci ocitla již dříve. Obecný soud se tedy možností použití §150 o.s.ř. zabýval a své úvahy popsal a odůvodnil v napadeném rozhodnutí. Šlo by nad rámec pravomoci Ústavního soudu, jestliže by takovou úvahu soudu obecného sám přezkoumával.
V projednávané věci tedy byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. V postupu krajského soudu nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho krajský soud vyvodil. Jeho rozhodnutí je tedy i z ústavního hlediska plně přijatelné. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky, jichž se dovolává, napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil, Ústavní soud má za to, že rozhodnutím ve věci odpadl k takovému rozhodnutí důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního sodu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík , v. r.
předseda senátu