ECLI:CZ:US:2006:2.US.83.06
sp. zn. II. ÚS 83/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 13. června 2006 sp. zn. II. ÚS 83/06 ve věci ústavní stížnosti P. U. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. 43 Nt 2916/2005, jímž byl stěžovatel ponechán ve vazbě a byla zamítnuta jeho stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. 43 Nt 2916/2005 se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl svým návrhem v záhlaví citované usnesení obvodního soudu s tím, že v řízení byla porušena jeho ústavní práva a svobody zaručená čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. 43 Nt 13/2005 ve spojení s usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 6. 4. 2005 sp. zn. 1 Zt 103/2004 vzat do vazby podle §68 trestního řádu z důvodů podle §67 písm. a) trestního řádu. Dne 15. 11. 2005 rozhodl státní zástupce usnesením sp. zn. 1 ZT 103/2004 tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) trestního řádu. O stížnosti stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1, přičemž v záhlaví citovaným rozhodnutím stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl a nepřijal návrh stěžovatele na nahrazení vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti zejména uvádí, že napadeným usnesením byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle něhož právo obviněného být slyšen patří mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. V důsledku nerespektování ústavně zaručeného práva obviněného být slyšen jako procesní strana, tedy být slyšen k návrhu v jeho věci a k důkazům, o které se tento návrh opírá, byla zásadním způsobem porušena práva stěžovatele. V důsledku nemožnosti účastnit se jednání, při kterém bylo rozhodováno o dalším trvání vazby, nemohl stěžovatel ani jeho obhájce soud upozornit na opakovaný omyl ohledně výše trestní sazby, kterou je stěžovatel ohrožen. Dále ve své ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy, neboť soud rozhodující ve věci opíral své rozhodnutí o skutečnost, že obviněný je ohrožen trestní sazbou od pěti do dvanácti let, ačkoli se to nezakládá na pravdě. Obvodní soud tak argumentuje výší trestní sazby, kterou není ani zdaleka ohrožen. Dále stěžovatel namítá, že obvodní soud o výši trestní sazby uvažuje zcela abstraktně, aniž by ji jakkoli konkretizoval ve vztahu k jeho případu.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 1 a uvedl, že v dané trestní věci "nebyl obviněný vyslechnut před soudem, neboť soud se řídí závěry porady předsedy Městského soudu v Praze a osoby podávající stížnost do usnesení obvodního státního zástupce o ponechání ve vazbě nepředvolává.".
Ústavní soud se nejprve věnoval stěžovatelově námitce absence osobního slyšení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě se opakovaně zabýval ve své judikatuře.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41) Ústavní soud shledal, že "Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení svobody; čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy." Obdobně v případě nálezu sp. zn. I. ÚS 161/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 74) Ústavní soud konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy "je třeba při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody zajistit slyšení dotčené osoby." V případě obou těchto nálezů Ústavní soud konstatoval absenci osobního slyšení a napadená rozhodnutí zrušil. Přitom zohlednil i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který mnohokrát konstatoval důležitost osobního slyšení a kontradiktorního procesu při rozhodování o vazbě, včetně například rozhodnutí Garcia Alva v. Germany - application no. 23541/94, Schöps v. Germany - application no. 25116/94, Nikolova v. Bulgaria - application no. 31195/96 a další.
Ústavní soud nicméně ve svých rozhodnutích rovněž konstatoval, že tyto dva uvedené nálezy Ústavního soudu a zmíněnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě znamená vždy porušení ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 239/04 (nepublikované usnesení) dospěl k závěru, "že jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše uvedeného nálezu ve věci I. ÚS 573/02, nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.".
Ústavní soud následně nálezem přijatým dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60; vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.), jímž ke dni vyhlášení nálezu zrušil s obsáhlým odůvodněním navazujícím na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ustanovení §242 odst. 2 trestního řádu, podle kterého byly jiné osoby (tj. odlišné od členů senátu a zapisovatele) z účasti na neveřejném zasedání vyloučeny. Toto ustanovení tak vylučovalo slyšení obviněného předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a taková právní úprava, jak zdůraznil Ústavní soud v předmětném nálezu, neodpovídala čl. 5 odst. 4 Úmluvy, v jehož smyslu mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody patří i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. V tomto svém rozhodnutí Ústavní soud mj. konstatoval, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". Přitom zároveň zdůraznil, že takto kategorický závěr je možno vztáhnout právě jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby a nikoliv ve stejném rozsahu na jiná vazební rozhodnutí [viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 596/04 (nepublikováno)].
Ústavní soud tak uzavírá, že český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle §72 odst. 3 trestního řádu, ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl dle §71 odst. 3, případně odst. 4 tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, a ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle §71 odst. 5, případně odst. 6. Ústavní soud však ve své judikatuře dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, v tomto případě zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva proto Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení. Ústavní soud nicméně ve své judikatuře zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech. Slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, je však nutné vždy; srov. výše uváděné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04. V ostatních případech při každém rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodováním soudu osobně slyšena. Takovýto požadavek musí být ovšem relevantní, tedy splňující určité kvalitativní náležitosti. Soud, který nevyhoví takovémuto požadavku pak musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
Skutečností přitom v projednávané věci je, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce obvodního státního zastupitelství o ponechání ve vazbě bez přítomnosti stěžovatele a jeho slyšení. Ústavní soud tak vzhledem k výše obsaženému rozboru své judikatury ve vazebních věcech s poukazem na nález Pl. ÚS 45/04 byl nucen konstatovat, že tímto postupem obvodní soud upřel stěžovateli právo být slyšen, jež ve svých rozhodnutích zařadil Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení svobody. Uvedeným postupem, jakož i napadeným usnesením, porušil tedy Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelovo právo zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy a rovněž jeho právo na osobní svobodu garantované mu v čl. 8 odst. 1 Listiny, a to způsobem rozporným s čl. 8 odst. 2 Listiny.
S ohledem na shora uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhovět a napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) uvedeného zákona zrušit.
Dalšími námitkami stěžovatele se Ústavní soud nezabýval, neboť ke kasaci napadeného rozhodnutí nutně vedly již shora zjištěné důvody. Přitom Ústavní soud podotýká, že to, zda obecný soud po slyšení stěžovatele stížnosti, podané do rozhodnutí státního zástupce vyhoví či nikoli je na jeho uvážení; při zjištění porušení základních práv stěžovatele spočívajícím primárně v procesním pochybení soudu nehodlá Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu o existenci konkrétního vazebního důvodu jakkoli determinovat.