ECLI:CZ:US:2006:3.US.177.06
sp. zn. III. ÚS 177/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti F. H., zastoupeného Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, č.j. 30 Cdo 57/2005-345 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2004, č.j. 1 Co 167/2004-333, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí, neboť podle jeho mínění jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Zčásti měnícím a zčásti potvrzujícím rozsudkem ustavil Vrchní soud výsledek řízení o ochranu osobnosti tak, že stěžovatelova žaloba proti České republice (jednající čtyřmi označenými státními orgány) vycházející z ustanovení §11 a násl. obč. zák. o uložení povinnosti k omluvě ("že při vyřizování ... trestního oznámení ze dne 24. 9. 1998 Policie ČR nejednala v přiměřené lhůtě") a o peněžní zadostiučinění byla zamítnuta. Odvolací soud především nepokládal právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu za právo podřaditelné dovolávanému institutu; podle jeho názoru nepatří mezi osobnostní práva, neboť není spjato s osobní integritou fyzické osoby. Vzhledem k ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. (odkazuje na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 299/03) pak dovodil, že soud v občanském soudním řízení není oprávněn zasahovat do řízení trestního, a k nápravě, resp. odstranění následků, které vznikly nečinností orgánů činných v trestním řízení, slouží jiné prostředky, jmenovitě zakotvené trestním řádem, jakož i jiné instituty, například "kárné řízení či postupy podle zákona č. 82/1998 Sb.".
Nejvyšší soud stížností rovněž napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele do měnícího výroku (jako nedůvodné) zamítl a do potvrzujícího (jako nepřípustné) odmítl. Pozornost věnoval zejména okolnosti, že ve věci stěžovatele nebylo prokázáno, že orgány činné v trestním řízení vykročily ze zákonných mezí, byť je tvrzeno, že se při vyřizování stěžovatelova trestního oznámení dopustily průtahů. Ve shodě s odvolacím soudem vyjádřil názor, že "neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanskoprávním řízení (v řízení o ochraně osobnosti) zasahoval do řízení trestního tím, že by např. aproboval postup orgánů činných v trestním řízení." V téže souvislosti také dovolací soud poukázal na možnosti postupů podle §13 a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a §123 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil přesvědčení, že "právo na vyslovení nezákonnosti postupu, porušení základních práv a svobod, tedy práva na spravedlivé projednání věci v přiměřené lhůtě, způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o nestrannosti rozhodujících orgánů", je obsaženo v samotném právu na soudní ochranu. Orgány státu při výkonu svých pravomocí objektivně "mohou zasáhnout do práva na ochranu osobnosti a způsobit stěžovateli újmu", a ta kromě materiální složky (srov. zákon č. 82/1998 Sb.) zahrnuje i složku nemateriální, "projevující se v osobnostní sféře, újmu citovou"; právě k jejímu odstranění podle stěžovatelova názoru vede - jako přiměřená - cesta prostřednictvím ochrany osobnosti, když jiného obdobně užitelného institutu v českém právu není. Stěžovatel uznává, že vskutku nelze očekávat, že by soud v občanském soudním řízení mohl zasahovat do trestního řízení tím, že by ukládal, "co mají orgány činné v trestním řízení činit"; tvrdí však, že toto nežádá, neboť "se pouze domáhá odškodnění nemateriálních nároků", jež v souvislosti s trestním řízení na jeho straně vznikly.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle §11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle §13 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění; pokud by se nejevilo postačujícím, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (obdobně je uvedeno v čl. 2 odst. 2 Listiny). Z toho plyne, že soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek, jež stanoví zákon. Ty jsou v daných souvislostech zakotveny v §7 o.s.ř., jenž upravuje pravomoc soudů v občanskoprávním řízení.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda obecnými soudy podaný výklad ustanovení §§11 a 13 obč. zák. a §7 o.s.ř. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Těžiště argumentace obecných soudů, jež vedla k zamítnutí stěžovatelovy žaloby, spočívá ve dvojím: za prvé, že tvrzený způsob vyřízení trestního oznámení (průtahy) není způsobilým zásahem do stěžovatelových osobnostních práv, chráněných hmotněprávním institutem ochrany osobnosti, a za druhé, že povaha právního prostoru (trestní řízení) vylučuje ingerenci soudu působícího v řízení jiném, občanskoprávním.
Z pohledu ústavněprávního (v mezích přezkumu, jenž byl výše vymezen) není důvodu uvedené názory zpochybňovat.
Předpokladem založení občanskoprávních důsledků újmy způsobené fyzické osobě v režimu podle §11 a násl. obč. zák. je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající v porušení nebo (jen) ohrožení osobnosti v její fyzické a morální integritě. Zejména odůvodnění názoru, že způsob vyřízení stěžovatelova podání v trestním řízení není připodobitelný zásahům, jež ustanovení §11 obč. zák. předjímá, které podal odvolací soud, je výstižné (nejde zde o "právo ryze osobní povahy"), a stěžovatel, kromě všeobecného (a z pohledu podmínky "ohrožení fyzické a morální integrity" zjevně nedostatečného) poukazu na způsobení újmy "citové", jinou ani netvrdí.
Podobné platí o závěru o nepřípustnosti zásahu občanskoprávního řízení do řízení trestního; obecné soudy doložily své závěry konstantní judikaturou jak Ústavního tak Nejvyššího soudu, a k tomu lze jen na vysvětlenou dodat, že případný - podle §11 a násl. obč. zák. přesto reflektovatelný - exces ze zákonem stanovených mezí trestního řízení nelze ztotožnit již s existencí pouhé procesní vady nebo jiného procesního nedostatku (včetně vybočení z požadavku "přiměřené doby" k vyřízení příslušného podání). I taková situace je z hlediska povahy zásahu do práv podle §11 obč. zák. podřaditelná tzv. zákonné licenci (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 299/03). Právo na soudní ochranu, z něhož stěžovatel dovozoval opak, se především identifikuje s nárokem a jeho způsobilostí být efektivně uplatněn v (původním) procesu, nikoli s "právem" na autoritativní (kritické) hodnocení tohoto procesu v řízení jiném. Ostatně stěžovatel se ani takového výroku v řízení před obecnými soudy nedomáhal, soustředěn ku subjektivnímu právu na ochranu osobnosti. Právo "na vyslovení nezákonnosti postupu" je primárně zahrnuto ve standardních procesních instrumentech, zejména těch, jež představují řádné a mimořádné opravné prostředky, a ohledně nápravy tvrzených průtahů v řízení obecné soudy rovněž výstižně naznačily, které postupy jsou k dispozici. Rozlišovat mezi přímými a nepřímými zásahy do trestního řízení, čehož se stěžovatel dožadoval, již netřeba.
Nepřípustný "svévolný" výklad (a aplikaci) právní normy - a jen o to z pohledu namítaného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zde může jít - je způsobilé založit též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však obecné soudy obou stupňů uplatněné právní názory náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily ve zjištěních, jež vycházejí z řízení, jehož vedení (včetně dokazování) stěžovatel nenapadl.
Ač uvedené závěry jsou postačující, lze je doplnit připomenutím, že přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje v ustanovení §158 a násl. tr. řádu; dojde-li státní zástupce nebo policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§159a odst. 1 tr. řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu) a musí proto z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§158 odst. 1 tr. řádu). Ústavní soud pak již dříve vyjádřil názor, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit ....(že) vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96); žádné ustavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, zde není (usnesení sp. zn. IV. ÚS 436/98). Ve věci sp. zn. II. ÚS 155/05 Ústavní soud (též s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000) uzavřel, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36 (resp. čl. 38 odst. 1 ) Listiny".
Shrnutím řečeného lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tím zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2006
Jan M u s i l v.r.
předseda senátu