ECLI:CZ:US:2006:3.US.243.06
sp. zn. III. ÚS 243/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 21. března 2006, v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti O. G., zastoupeného Mgr. Evou Fryšovou, advokátkou se sídlem 772 00 Olomouc, 8. května 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 429/2005 ze dne 25. 11. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jímž byl zčásti potvrzen a zčásti změněn rozsudek Okresního soudu v Přerově sp. zn. 17 Nc 132/2004 ze dne 14. 3. 2005 ve věci úpravy práv a povinností stěžovatele a jeho bývalé manželky k jejich nezletilému synu D., s tvrzením, že jím byl porušen čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 18 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 písm. a), b), c) Úmluvy o právech dítěte, právo stěžovatele na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva dítěte na řádný a spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 a čl. 7 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí, v čem konkrétně porušení shora označených norem, jakož i příslušných ustanovení zákona o rodině (§26 odst. 5, §85 odst. 2, 3, a §96 odst. 1), spatřuje. Odvolacímu soudu tak vytýká, že tím, že nepřihlédl k rozhodnutí soudu o uložení pokuty matce za neuskutečněné styky otce se synem, které nabylo právní moci po vydání rozsudku soudem I. stupně, kteréžto rozhodnutí podle něj založilo změnu poměrů, vyžadující nové rozhodnutí o výchovném prostředí, porušil princip dvojinstančnosti občanského soudního řízení, rozebírá dále odůvodnění odvolacího soudu, s jehož závěry polemizuje se zdůrazněním některých pasáží znaleckého posudku, který byl ve věci soudem vyžádán, a postupného vývoje názorů dítěte se závěrem, že bez nového znaleckého posudku nelze tvrdit, že by svěření dítěte do výchovy otce mělo negativní dopad na psychiku dítěte. Soud také podle jeho názoru nebral dostatečně v úvahu, kdo z rodičů dbal o výchovu dítěte po stránce citové, rozumové a mravní, a rozvádí dále konkrétní důvody, které podle něj nasvědčují tomu, že u něj jsou zaručeny vhodnější podmínky pro výchovu syna v uvedených směrech než u matky. Oponuje dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí - v části týkající se splatnosti dluhu na výživném - uvedenému údaji o tom, že řádně neplnil vyživovací povinnost, ač si toho musel být vědom, poukazem na to, že neexistuje žádný veřejně přístupný a jednoznačný postup, jak si občan může spočítat svoji vyživovací povinnost. Dluh na výživném vznikl podle něj pouze v důsledku neúměrné délky soudního řízení a porušením zákona ze strany prvoinstančního soudu, který si dostatečně nezjistil majetkové poměry rodičů. Stanovené výživné v částce 3.500,- Kč také dostatečně nezohledňuje poměry rodičů a nepřihlíží k dalším vyživovacím povinnostem stěžovatele. Dává najevo i nesouhlas se změnou provedenou v úpravě styku s dítětem pokud jde o středeční návštěvy. Porušení práva dítěte na spravedlivý proces pak spatřuje v délce trvání řízení a v nedostatečném plnění povinností ze strany kolizního opatrovníka. V podstatě z těchto stručně shrnutých důvodů se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu ústavní stížnosti, jakož i z obsahu napadeného rozsudku, je patrno, že tímto rozhodnutím odvolacího soudu byl zčásti, ve výrocích ohledně úpravy výchovy pro dobu před i po rozvodu potvrzen a zčásti, ve vztahu k úpravě výživného a styku stěžovatele se synem, změněn rozsudek Okresního soudu v Přerově sp. zn. 17 Nc 132/2004 ze dne 14. 3. 2005 poté, co odvolací soud sám doplnil dokazování výpověďmi obou rodičů, zprávami jejich zaměstnavatelů, zprávami Úřadu práce v Přerově, Městského úřadu v Přerově, Magistrátu Města Olomouce, rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2005 č. j. 17 C 273/2004-15 a spisy téhož soudu sp. zn. 38 Nc 698/2004 a 13 C 167/2003. Poté, co zhodnotil dokazování provedené před soudy obou stupňů, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání stěžovatele, z jehož podnětu se věcí zabýval, je důvodné pouze v části týkající se úpravy styku stěžovatele s dítětem, zatímco ve vztahu k úpravě výchovy a výživy je důvodným neshledal. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí pak rozvedl, které důvody jej k uvedenému závěru vedly, přitom pokud jde o rozhodnutí o svěření nezletilého do výchovy matky i při vědomí její snížené výchovné způsobilosti, konstatované ve znaleckém posudku a projevující se jejím působením na syna pokud jde o jeho vztah k otci, zdůraznil požadavek stálosti výchovného prostředí, v němž, jak opět konstatoval znalecký posudek, je nezletilý spokojený, je bez výchovných problémů a jeho řádný vývoj nezaznamenal žádné újmy, a přihlédl také ke stanovisku dítěte. Také zvýšení výživného na částku 3.500,- Kč oproti 3.000,- Kč stanoveným rozsudkem soudu I. stupně, jakož i vyčíslení dluhu na výživném a jeho splatnost odvolací soud odůvodnil zjištěnými poměry obou rodičů, přitom bral v úvahu i další vyživovací povinnosti otce. Odvolací soud také vysvětlil z jakých důvodů provedl změnu úpravy styku stěžovatele se synem, kterou v podstatě s ohledem na to, že "výchovná způsobilost otce není snížena žádným aspektem a nezletilý je v poslední době kontaktům s otcem pozitivně nakloněn" rozšířil o letních i jarních prázdninách i o Vánocích, se současným vypuštěním středečních návštěv stanovených soudem I. stupně, avšak při zachování pravidelného styku během roku.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem soudu v dané věci, s provedeným dokazováním a zejména s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž v podstatě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen a do činnosti obecných soudů mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud zjistil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry z toho vyvozenými na straně druhé, považoval by takové rozhodnutí za protiústavní (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995). Takový stav však v posuzované věci neshledal.
Jak již shora naznačeno, odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, přitom z jeho odůvodnění je patrno, že bral v úvahu vliv matky při dřívějších neuskutečněných stycích otce se synem, jakož i výchovné schopnosti otce, avšak při rozhodování jak o výchově tak i o výživě nezletilého měl na paměti především dominantní ustanovení Úmluvy o právech dítěte, a to jeho čl. 3, v jehož odstavci prvém se stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonnými orgány. Na zdůvodnění jeho rozhodnutí, zdůrazňující právě zájem nezl. D., tak lze zcela odkázat. Výhrady možno mít pouze ke konstatování, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, že otec si musel být vědom toho, že řádně neplní vyživovací povinnost k synovi. Samotné toto konstatování soudu však nemá žádný vliv na správnost výroku jeho rozhodnutí o splatnosti vyčísleného dluhu, k němuž se toto konstatování vztahovalo, a vůbec již nemůže založit protiústavnost napadeného rozhodnutí. Porušení práv stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny tak Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal a nemohl proto dovodit ani porušení shora označených článků Ústavy, jichž se stěžovatel dovolává. Přitom v poměru k čl. 2 odst. 2 není ani jasné, čím k jeho porušení mělo dojít a k čl. 95 odst. 1 Ústavy pak lze dodat, že toto ustanovení sice s právem na spravedlivý proces úzce souvisí, samo však základní práva negarantuje (nález sp. zn. I ÚS 16/97). Totéž lze obdobně uvést i v poměru k čl. 18 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 písm. a, b), c) Úmluvy o právech dítěte.
Pro úplnost třeba dodat, že pokud stěžovatel v závěru ústavní stížnosti tvrdí porušení práva dítěte na řádný a spravedlivý proces, pak k takové ústavní stížnosti je aktivně legitimováno samo dítě, nikoli stěžovatel a dále, že pokud je v ústavní stížnosti zmiňována délka trvání řízení (to však právě v části tvrdící porušení práv dítěte na spravedlivý proces), pak z obsahu ústavní stížnost není patrno, že byl využit postup předpokládaný ust. §174a zák. č. 6/2002 Sb. a vyčerpány tak v tomto směru všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v daném případě neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2006
Jan Musil
předseda senátu