ECLI:CZ:US:2006:3.US.27.06
sp. zn. III. ÚS 27/06
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické - ze dne 28. června 2006 sp. zn. III. ÚS 27/06 ve věci ústavní stížnosti L. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2005 sp. zn. 37 Co 291/2003, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu, kterou stěžovatelka uplatnila nárok z odpovědnosti za vady prodané věci.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu, jíž stěžovatelka (zde žalobkyně) uplatnila nárok z odpovědnosti za vady prodané věci (na výměnu vadné mikrovlnné trouby za bezvadnou, eventuálně. na zaplacení její ceny ve výši 11 880 Kč), zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala existenci dvouleté záruční doby (nad rámec šestiměsíční doby zákonné), v níž svůj nárok u žalovaného uplatnila, a stejně tak neprokázala, že reklamovala takovou vadu, na niž by se případná záruka vztahovala.
Proti rozsudku odvolacího soudu směřuje stěžovatelčina ústavní stížnost, v níž tvrdí, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")., jakož i "práva na majetek dle čl. 11 odst. 4 LZPS". Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se rozsudek odvolacího soudu zrušuje.
Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných, který má sama stěžovatelka za mimořádný, lze podle ústavní stížnosti spatřovat v tom, že "rozsudkem krajského soudu došlo k situaci, kdy zcela bezesporně, jak je patrné ze spisu, předala žalovanému svůj majetek k opravě", a tento soud výsledkem řízení "v podstatě legalizoval stav, kdy si žalovaný ponechal věc, která mu byla svěřena". Stěžovatelka poté popisuje dílčí peripetie sporu, zejména obtíže v prokázání dvouleté záruční doby, v identifikaci věci, již předala k záruční opravě, a vznáší námitku, že "nelze přijmout argumentaci krajského soudu o tom, že bylo na ní, aby prokázala, že šlo o takovou vadu věci, na kterou by se případná záruka vztahovala", neboť dlouhodobě neměla věc ve své dispozici a "nemohla ani blíže specifikovat její charakteristiku".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K ústavněprávní argumentaci stěžovatelky vycházející z čl. 11 Listiny (stěžovatelka zjevně měla na mysli čl. 11 odst. 1, nikoli odst. 4) je vhodné připomenout, že tímto ustanovením je chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, nebo legitimní očekávání (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), a nikoli jen tvrzený majetkový nárok. Rozumí se pak samo sebou, že pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo samo má být konstituováno, ústavněprávně chráněn není [sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 1, nález č. 5].
Je důležité mít na zřeteli, že předmětem sporu nebyla existence vlastnického práva, ale uplatnění nároků z odpovědnosti za vady, a stěžovatelka se nedomáhala vydání věci jakožto svého vlastnictví; tato otázka v daném řízení nebyla nikterak otevřena a vlastnické právo stěžovatelky tím dotčeno nebylo (není tedy pravda, jak uvádí stěžovatelka, že odvolací soud výsledkem řízení "legalizoval" stav trvalého protiprávního držení její věci jinou osobou). Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu zasahuje nejenom existující majetek, ale také majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může stěžovatel tvrdit, že má přinejmenším legitimní očekávání dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (např. Pressos Compania Naviera S. A. a další proti Belgii, 1995); to však není posuzovaný případ, neboť v něm nešlo o dostatečně doloženou pohledávku, ale jen o tvrzené nároky ze závazkového právního vztahu (srov. též např. Řecké rafinerie Stran a Stratis Andreadis proti Řecku, 1994).
Zbývá se zabývat námitkou, že proces vedený obecnými soudy, jmenovitě odvolacím soudem, nebyl spravedlivým (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Podstatou ústavní stížnosti je kritika z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění, jež se v dané věci pojí s průkazem existence delší záruční doby založené prohlášením prodávajícího (ve smyslu §620 odst. 3 občanského zákoníku v tehdejším znění) a s průkazem existence vady, za kterou prodávající odpovídá (že nebyla výrazem mechanického poškození uživatelem věci).
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelkou dovolávaných ústavně zaručených práv - by však mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování [§120 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. II. ÚS 539/02, sp. zn. I. ÚS 585/04 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34, svazek 4, nález č. 79, svazek 31, nález č. 130, svazek 37, nález č. 131, svazek 38, nález č. 143 - a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Vyložené podmínky ústavněprávního přesahu občanskoprávního sporu v dané věci splněny nejsou; stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelka ostatně ani výhrady proti ústavněprávně relevantním aspektům procesu, jež byly vyjmenovány, nevznáší; vlastní "obtíže" při dokazování, jež popisuje (rozhodné listiny měly být v držení žalovaného), odpovídají jednak povaze věci, jednak je nelze mít za nepřekonatelné, neboť postačilo vznést odpovídající důkazní návrh.
Ze spisu se nepodává, že by stěžovatelka takový důkaz (záručním listem) navrhla, aby soud měl důvod k postupu podle §129 odst. 2 o. s. ř., tj. žalovanému uložit, aby listinu předložil. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 13. 9. 2005 je přitom zřejmé, že soud sám vyzval stěžovatelku (ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř.) k označení důkazů prokazujících, že se jednalo o záruční opravu, a její zástupce se vyjádřil v tom smyslu, že "tato skutečnost byla prokázána výslechem žalobkyně... a měla by vyplývat i z výslechu žalovaného" (čemuž tak ovšem podle odvolacího soudu nebylo).
Jestliže nebyla prokázána delší než zákonná záruční doba (a jen v ní stěžovatelka uplatnila dotčený nárok), nebylo významné, zda se jednalo o vadu věci, na kterou by se případná záruka vztahovala či zda šlo o poškození vnějším mechanickým působením. Námitky stěžovatelky ohledně faktických omezení v důkazu existence relevantní vady jsou již z tohoto důvodu nerozhodné. Již jen nad rámec toho, co je říci potřeba, se sluší dodat, že názor odvolacího soudu, že důkaz o přítomnosti takové vady byl na stěžovatelce, je správný.
Ani porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) se stěžovatelce tudíž doložit nezdařilo.
Stojí za poznámku, že ačkoli stěžovatelka nevyužila k ochraně svých práv všechny opravné prostředky (jmenovitě dovolání), Ústavní soud nepovažoval ústavní stížnost za nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e), §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu] proto, že stěžovatelka (byť nesprávně) byla poučena, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné není. Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. sp. zn. II. ÚS 618/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 25, nález č. 20, sp. zn. I. ÚS 574/03, tamtéž, svazek 37, nález č. 80, sp. zn. III. ÚS 332/04, tamtéž, svazek 35, nález č. 173, sp. zn. IV. ÚS 52/05 - nepublikováno), že vadné poučení nemůže jít k tíži účastníka řízení, který se na soud obrací jako na ochránce svých práv a svobod.
Jelikož Ústavní soud z důvodů shora uvedených neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.