ECLI:CZ:US:2006:3.US.460.06
sp. zn. III. ÚS 460/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. června 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vlasty Formánkové, ve věci navrhovatele M. P., zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Dělnická 1a/434, 736 01 Havířov-Město, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2006 sp. zn. 1 To 244/2006 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. března 2006 sp. zn. 0 Nt 3167/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V trestní věci stěžovatele, stíhaného pro jednání, v němž je spatřováno podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného formou spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., došlo usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. března 2006 sp. zn. 0 Nt 3167/2006 k jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b, c) tr. řádu.
Stěžovatel v naraci svého návrhu tvrdí, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vzetí do vazby, když odůvodnění předmětného usnesení soudu I. stupně je nepřezkoumatelné a má za to, že do něj pojatý povšechný odkaz na dosud zjištěné skutečnosti (ve vztahu k okolnostem kumulativně vyjmenovaným v §67 in fine tr. řádu) není v souladu se zásadami spravedlivého procesu. Dodává, že absence konkrétního odůvodnění (naplnění) těchto skutečností nemohla být zhojena až posléze odůvodněním stížnostního soudu (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2006 sp. zn. 1 To 244/2006), když tento nereflektoval smysl a účel řízení o stížnosti, neboť měl prvostupňové rozhodnutí dle názoru stěžovatele zrušit a nikoliv nedostatečné rozhodovací důvody nahradit v odůvodnění svého (druhostupňového) usnesení. Za zásadní pochybení dále stěžovatel považuje to, že obě rozhodnutí potom rovněž postrádají údaj o okamžiku jeho omezení na osobní svobodě, tj. údaj klíčový pro posouzení přípustnosti trvání vazby a běhu stanovených lhůt k přezkoumání podmínek pro její trvání. V důsledku těchto blíže rozvedených výhrad stěžovatel namítal porušení svých ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 2 (z kontextu je patrno, že měl na mysli odst. 1) Listiny základních práv a svobod a domáhal se, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zpravidla oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], k čemuž, jak plyne z dnes již ustálené judikatury, dojde v případě vazebních rozhodnutí zejména tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, II. ÚS 599/01, III. ÚS 121/02).
Z tohoto vymezení ústavněprávního přezkumu se mimo jiné podává, že nikoliv každá tvrzená nezákonnost zakládá rovněž protiústavnost, když právní proces nutno posuzovat jako celek a od jeho kontextuálního hodnocení odvíjet případné ústavněprávní konsekvence [srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 45/94, IV. ÚS 325/98, III. ÚS 623/2000 (obdobně kupř. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05, III. ÚS 154/05, III. ÚS 359/05, III. ÚS 9/06)].
Pokud se samotného neuvedení údaje okamžiku omezení osobní svobody týče, tato skutečnost je (bez dalších právně významných okolností) pro vlastní napadená rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby irelevantní (jinak by tomu mohlo být zejména v případě této výhrady uplatněné v souvislosti s odkazem na §69 odst. 4, 5, §76 odst. 4 nebo §77 tr. řádu a poukazem na konkrétní skutečnosti tam předvídané okolnosti dle dané situace nereflektující).
K jádru námitek stěžovatele potom nutno uvést, že usnesení soudu I. stupně obsahuje toliko odůvodnění povšechné a obecné a v tomto směru sluší se přisvědčit jeho výhradám. Nicméně z usnesení Krajského soudu v Ostravě, tedy soudu stížnostního, je dostatečně patrno, což nerozporuje ani stěžovatel, jaké konkrétní důvody jej vedly k náhledu podřazujícímu vazební věc stěžovatele pod ust. §67 písm. b), c) tr. řádu.
Pro úplnost Ústavní soud v tomto ohledu dodává, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby, a tím i k ústavněprávně udržitelnému jejímu odůvodnění, může ve smyslu jeho stabilizované rozhodovací praxe postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03).
V intencích tohoto názoru (racionálně logická) myšlenková subsumpční konstrukce stížnostního soudu [opřená o §67 písm. b,) c) tr. řádu] nevykračuje z argumentačního pole daného rámcem takto postulované objektivní konstelace, pročež ji lze podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, nevykračujícího pro uvedené z ústavních kautel. Z pohledu jejich postulátů stížnostním soudem dovozená obava ve smyslu §67 písm. b), c) tr. řádu z okolností, jež jsou popsány v odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí, dle názoru Ústavního soudu obstojí.
Stížnost stěžovatele tak byla posouzena z hlediska vazebního procesu jako celku coby zjevně neopodstatněná, a proto posléze o ní rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2006