ECLI:CZ:US:2006:3.US.97.06
sp. zn. III. ÚS 97/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. P. B. D., zastoupeného JUDr. Lenou Džmuráňovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 11, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005, č.j. 18 Co 399/2005-56, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 5. 2005, č.j. 205 Nc 201/2005-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo proti stěžovateli nařízeno předběžné opatření ve smyslu §74 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel obšírně dovozuje, že těmito rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 90 Ústavy České republiky, zákazu diskriminace dle čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 4 odst.3 Listiny a čl. 14 Úmluvy, principu zákonnosti a zákazu svévole dle čl. 2 odst. 2, 3 Listiny, a práva na ochranu majetku a vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl.1 Dodatkového protokolu č.1 k Úmluvě.
Z ústavní stížnosti, připojených listin a vyžádaného spisu se podává následující.
Soud prvního stupně k návrhu žalobce HORREN, spol. s r.o. nařídil předběžné opatření, kterým (žalovanému) stěžovateli "zakázal jakýmkoliv způsobem nakládat" s id 1/2 nemovitostí - domem č.p. 878 postaveném na pozemku č. parc. 988 v katastrálním území Holešovice, obec Praha, "zejména převést vlastnické právo k této nemovitosti či zatížit ji zástavním právem či věcným břemenem" (výrok I.), a dále mu uložil povinnost zaplatit na nákladech řízení částku 1.850,- Kč (výrok II.). V odůvodnění usnesení soud uvedl, že s ohledem na výši dlužné částky se požadavek na vydání předběžného opatření jeví jako oprávněný, neboť lze mít důvodnou obavu z možného ohrožení výkonu rozhodnutí.
K odvolání stěžovatele odvolací soud toto usnesení potvrdil, když ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že osvědčené skutečnosti (zde důvodný předpoklad pohledávky žalobce za stěžovatelem a neochota stěžovatele dobrovolně uhradit dluh, resp. jeho plnou výši) představují existenci zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření pro obavu, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen. Odvolací soud dodal, že stěžovatel "ani neosvědčil, že kromě předmětných nemovitostí, u nichž mu byla zakázána dispozice.... má i jiný hodnotný majetek, z něhož by v případě úspěchu žalobce ve věci mohl své pohledávky uhradit". Dne 15. 6. 2006 vydal odvolací soud usnesení (§164 o.s.ř.), jímž své usnesení opravil - mimo jiné - tak, že se "usnesení soudu 1. stupně ve výroku o nákladech řízení zrušuje".
V ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel - kromě výše odkazovaných článků Listiny a Úmluvy - i na porušení relevantních ustanovení občanského soudního řádu (zejména §18, §102 odst. 1, 3, §75c odst. 1 písm. a/, §145); ve vztahu k nim pak uvádí, že obecné soudy nerespektovaly "požadavek zákonného podkladu pro svá rozhodnutí a uplatňování státní moci v případech a mezích stanovených zákonem", jakož i "zákaz svévole", když pominuly rozhodné skutečnosti, jejichž prokázání bylo v tomto řízení nezbytné (skutečnosti svědčící o důvodnosti obavy o výkon rozhodnutí), a nevěnovaly ani pozornost hlediskům, jejichž zhodnocení rozhodovací praxe v obdobných případech vyžaduje. Odvolací soud podle stěžovatele založil své rozhodnutí na okolnostech, jež byly pro posouzení návrhu na vydání předběžného opatření zcela irelevantní a neměly jeho rozhodování ovlivnit (jmenovitě údajného neprokázání jiného "hodnotného majetku" a jeho "neochotu" zaplatit dobrovolně a vyhovět tak žalovanému nároku). V postupu soudů obou stupňů stěžovatel spatřuje i porušení principu rovnosti účastníků (zákazu diskriminace), jež dovozuje od jejich "odchýlení se" od konstantní rozhodovací praxe v jeho neprospěch "zcela nepřijatelným způsobem" a bez přesvědčivého zdůvodnění. To se týká i nakládání se žalobcem složenou jistinou, jež mu byla vrácena, aniž odvolací soud tuto "zásadní procesní vadu" jakkoliv při svém rozhodování zohlednil. Stěžovatel též poukazuje na porušení poplatkových předpisů (má za to, že byl vyzván k úhradě soudního poplatku za podání odvolání neoprávněně) a nesprávně bylo podle jeho názoru rozhodnuto i o nákladech řízení, neboť taková povinnost mu ukládána být neměla. Za nepřijatelnou považuje též délku řízení před soudy obou stupňů, zejména pak před soudem odvolacím; i v tom spatřuje postup v rozporu s "principem spravedlivého procesu" a zásadou rovného postavení účastníků řízení. Za uvedených okolností došlo nařízením předběžného opatření podle stěžovatele k nepřípustnému zásahu do (jeho) práva na ochranu majetku a vlastnictví podle čl. 11 odst.1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jehož podstatou je nezákonné omezení dispozice s jeho majetkem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že se jedná o opatření, jež touto způsobilostí - obecně - nadáno je. Z nálezů ve věcech sp. zn. I. ÚS 31/97, resp. sp. zn. II. ÚS 221/98, se podává, že je tomu tak zejména tehdy, jestliže se jím dočasně omezuje vlastnické právo požívající ochrany čl. 11 Listiny (a to zejména jedna z jeho obsahových složek - právo s věcí disponovat), a to přes normativně vyjádřenou přípustnost - za určitých podmínek - vlastnické právo omezit ( čl. 11 odst. 3 Listiny).
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §74 a násl. o.s.ř. obecnými soudy, respektive posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření ( §74 odst. 1 o.s.ř.), nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě pak těmi, na které se stěžovatel výslovně odvolal. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně opomíjí jiná ústavně konformní výkladová východiska, nebo je důsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Jak bylo výše řečeno, o rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu pro nedostatek srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění nepřezkoumatelné (srov. §157 odst. 2, §219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §74 odst. 1 OSŘ může předseda senátu před zahájením řízení nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.
Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, osvědčena především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků; tato potřeba nastává v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro právní úkony, jež by vytvořily nezvratný stav. U ostatních okolností významných pro nařízení tohoto předběžného opatření - zde zejména existence tvrzeného nároku (pohledávky za dlužníkem) - postačí, budou-li alespoň osvědčeny do té míry, aby bylo možno předběžné opatření vydat; jinými slovy, musí být zřejmé, že v řízení ve věci není nárok očividně vyloučen. K tomu Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 637/05 poznamenal, že obecný soud "...proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné".
Nařízení předběžného opatření pro obavu, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, nevyžaduje vždy existenci rozhodnutí, případně listiny, která je titulem pro exekuci; doktrína, založená naopak na existenci vykonatelného rozhodnutí, může být prolomena v případech odůvodněných mimořádnými okolnostmi (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H.Beck 2006, s. 299). Předpokladem pro nařízení předběžného opatření je v těchto případech - kromě prokázání skutečností, jež odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen - i to, aby bylo alespoň osvědčeno, že žalobce má tvrzenou pohledávku nebo jiný nárok a že nic nebrání tomu, aby mu jeho nárok byl rozhodnutím soudu přiznán. Není proto vyloučeno, i před zahájením řízení ve věci samé, v němž by tento exekuční titul mohl být získán, nařídit předběžné opatření pro obavu z ohrožení výkonu (budoucího) rozhodnutí.
Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany". Současně Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání (§77 o.s.ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2 věta prvá o.s.ř.) a není jím ani prejudikován konečný výsledek sporu.
Není důvod pochybovat, že obecné soudy z tohoto výkladu rozhodných ustanovení procesního práva vycházely.
V posuzované věci uzavřely, aniž by vybočily z rámce vyložených názorů, že žalobce osvědčil okolnosti svědčící o obavě z ohrožení výkonu rozhodnutí, stejně jako ostatní podmínky ve prospěch existence jeho nároku, přestože dosud nebyl nepochybně prokázán (přiznán rozhodnutím). Z rozhodnutí soudů obou stupňů je též patrné, že povinnosti náležitě uvážit, zda jsou zákonem stanovené podmínky pro vydání předběžného opatření dány, dostály; k jinému hodnocení "důvodnosti obav navrhovatele o ohrožení výkonu rozhodnutí" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení této "důvodnosti" přiléhavější, neboť - samozřejmě s výjimkou zjevného excesu - hodnocení těchto předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření vychází z podústavního práva a přísluší soudům obecným.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší soustředit se k úsudku, že důvod k závěru o pochybení obecných soudů - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení předestřených předpokladů pro nařízení předběžného opatření zde zjevně není. Obecnými soudy přijaté závěry mají věcné i logické zakotvení v doložených okolnostech, a není důvod nesdílet úsudek, že tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí. Za excesivní nelze považovat ani odvolacím soudem vyjádřený a stěžovatelem kritizovaný názor, že "neosvědčil" existenci "jiného vhodného hodnotného majetku", když je zcela zjevné, že nešlo o to zatížit stěžovatele důkazním břemenem, nýbrž (jen) poukázat na to, že se stěžovatel na území České republiky trvale nezdržuje a žalobci ani soudu není (právě mimo předmětnou nemovitost) znám jeho jiný "exekučně" vhodný majetek (což ostatně stěžovatel nezpochybňuje). Že však je to okolnost relevantní z pohledu podmínky "obavy" z ohrožení výkonu rozhodnutí, není pochyb rovněž.
Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o nařízení předběžného opatření uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.
Jak Ústavní soud nezřídka připomíná v rozhodovací praxi, je jedním ze základních principů právního řádu i požadavek předvídatelnosti soudních rozhodnutí, vycházející z toho, že účastníci řízení mají legitimní oprávnění očekávat, že konkrétní věc, v minulosti již v soudní praxi posouzená, bude obdobně rozhodnuta i v budoucnu. Přirozeným předpokladem uplatnění tohoto principu (a z toho stěžovatelem dovozované rovnosti účastníků dle §18 o.s.ř.) je ovšem existence rovnocenné věcné základny, jež zahrnuje identitu skutkových zjištění a shodu v rozhodných předpokladech pro aplikaci (výklad) rozhodné právní normy. Jinak řečeno, sama okolnost, že ve věci stěžovatele bylo rozhodnuto (jak sám tvrdí) odlišně ve vztahu k jiné rozhodovací praxi soudu, bez dalšího neznamená, že došlo k jeho diskriminaci. Tvrzení o porušení principu rovnosti účastníků (dle čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 4 odst. 3 Listiny a čl. 14 Úmluvy, §18 o.s.ř.) zde proto nemá doložitelnou argumentační základnu.
Tvrzené pochybení při rozhodování o nákladech řízení (o předběžném opatření) je v daných souvislostech bezcenné již proto, že bylo opravným usnesením odvolacího soudu odstraněno.
Také se stěžovatelem vytýkaným vrácením složené jistoty žalobci (§75b odst. 4 o.s.ř.) nelze - zejména proto, že na posouzení návrhu na nařízení předběžného opatření nemohlo mít vliv - spojovat způsobilost zásahu do práv a svobod stěžovatele, jež (v dané věci) mají požívat ústavněprávní ochrany.
Obdobně bezvýznamné - v ústavněprávní rovině - jsou stěžovatelovy výtky ohledně rozhodování soudů o jeho poplatkové povinnosti. Ostatně konkrétní formy jeho ochrany v případě, že k zaplacení soudního poplatku nebyl povinen, jsou upraveny v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Průtahy v odvolacím řízení (s odkazem na čl. 38 odst. 2 Listiny) stěžovatel namítl poté, co bylo odvolací řízení ukončeno vydáním rozhodnutí. I když jsou ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu považovány za "jiný zásah orgánu veřejné moci" (§72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu), bylo by možné dovodit zásah do práv stěžovatele pouze tehdy, jestliže ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 355/97, případně nález sp. zn. IV.ÚS 628/03); "samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem zrušujícího nálezu" a nic jiného stěžovatel netvrdil.
Za uvedených okolností nemůže logicky obstát ani námitka o porušení práva na ochranu majetku a vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č.1 k Úmluvě, neboť omezení vlastnického práva za zákonem stanovených podmínek není vyloučeno (viz kupříkladu Evropský soud pro lidská práva ve věci Elia S. r. l. proti Itálii, 2001, ESLP 3/2002).
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu