ECLI:CZ:US:2006:4.US.169.06
sp. zn. IV. ÚS 169/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. T. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2006, čj. 22 Cdo 2596/2005-351, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2004, čj. 31 Co 446/2004-306, a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 9. 3. 2004, čj. 10 C 1883/2000-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2006, doplněným podáním ze dne 25. 4. 2006, se Ing. T. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Krajského soudu v Praze vyplývá, že stěžovatel se žalobou podle občanského zákoníku domáhal proti šesti žalovaným vydání specifikovaných nemovitostí v k.ú. Kralupy nad Vltavou. Předmětné nemovitosti byly konfiskačními výměry Okresního národního výboru v Kralupech nad Vltavou ze dne 31. 8. 1946, vydanými podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., konfiskovány jako majetek firmy Kochmann, letecké dílny a výroba dřevoobráběcích strojů v Kralupech nad Vltavou, resp. jako majetek M. K., sestávající z továrny a ostatních specifikovaných nemovitostí. Výměrem Krajského národního výboru v Praze ze dne 26. 1. 1950 odvoláním M. K. proti uvedeným konfiskačním výměrům nebylo vyhověno a napadené konfiskační výměry byly potvrzeny.
Stěžovatel již dříve uplatnil nárok na vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jeho následné žaloby byly v předchozích řízeních pravomocně zamítnuty, mimo jiné také z důvodu, že nebyl shledán oprávněnou osobou, neboť nesplňoval podmínku státního občanství České republiky v rozhodné době pro uplatnění nároku.
V daném případě Okresní soud v Mělníku, s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého se "oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou", zaujal názor, že konfiskaci majetku bylo možno posuzovat podle restitučních předpisů, neboť o odvolání otce žalobce proti konfiskačním výměrům bylo rozhodnuto výměrem Krajského soudu v Praze až 26. 1. 1950, tedy z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 23/97.
Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 14. 12. 2004 rozsudek okresního soudu změnil jen ve výrocích o nákladech řízení pod body V., VII. a VIII. výroku, jinak jej ve věci samé v upřesněném znění potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že stěžovatel se nestal na základě předložené závěti vlastníkem předmětných nemovitostí a nemůže být jejich vlastníkem také proto, že označenými konfiskačními výměry přešly na stát a jeho otec je ke dni své smrti nevlastnil. Těmito správními rozhodnutími byl soud vázán a nemohl jejich správnost přezkoumávat. Nejde o akty nulitní. Stěžovatel proto v daném sporu není aktivně legitimován. Z toho důvodu bylo podle odvolacího soudu nadbytečné zabývat se pasivní legitimací žalovaných.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle obsahu dovolání dovolací soud usoudil, že dovolatel v dovolání nebrojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, pokud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce neprokázal své vlastnictví k předmětným nemovitostem. Nesouhlasí toliko s názorem odvolacího soudu, který odvolací soud vyjádřil navíc - "pro úplnost"; dovolatel tedy pouze namítá nesprávnost právního názoru představovaného rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání odmítl. Poukázal na své usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, dle něhož "při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil". Konstatoval, že ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1995/2003, vyslovil právní názor, dle něhož "jestliže v dovolání, u něhož připadá v úvahu přípustnost jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolatel pouze rekapituluje průběh řízení bez jasného vymezení právní otázky zásadního významu, pak úplná revize napadeného rozhodnutí po hmotněprávní a procesní stránce není povinností dovolacího soudu". Obdobný názor vyslovil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, podle kterého "dovolací soud se musí při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Není však povinen současně provádět bezbřehou revizi předchozího řízení; nevymezil-li žalobce v dovolání (přípustném jen podle uvedených ustanovení) hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne".
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel z valné části rekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení před obecnými soudy. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 22 Co 116/2003, dle něhož "při převzetí věci bez právního důvodu stát vlastnické právo nenabyl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 1997, č.j. 2 Cdon 117/96). Převzetím nemovitosti bez právního důvodu došlo pouze k tomu, že vlastníku nemovitosti byla odňata možnost nemovitost držet, užívat ji, požívat její plody a užitky (rozsudek NS ČR ze dne 17. 9. 1998, č.j. 3 Cdon 1202/96). Pokud tedy žalobkyně nepozbyly vlastnictví k předmětným nemovitostem ke dni účinnosti restitučních předpisů, nelze ze skutečnosti, že nadále mohly uplatnit i restituční nárok, dovozovat, že pozbyly vlastnictví a nemohou uplatnit právo na ochranu svého vlastnického práva podle předpisů obecných (rozsudek NS ČR ze dne 3. 5. 2001, č.j. 22 Cdo 2163/2000)." Právní názory vyjádřené v citovaném rozsudku jsou dle názoru stěžovatele správné a výstižné. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR") a dále i čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Praze a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout a to z následujících důvodů.
K tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy a čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud připomíná, že tyto články samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají; nelze se jich tudíž v řízení o ústavní stížnosti dovolávat samostatně.
K tvrzení, že byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, který spolu s čl. 38 odst. 2 Listiny zakotvuje právo na spravedlivý proces, stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Ústavní soud připomíná, že citované články konkrétně nic neuvádí (jak je z jejich znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Ústavní soud dále připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v citovaných článcích Listiny a Úmluvy je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý. Podstatou námitky stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces je tvrzení, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, jež nelze označit za spravedlivý proces. Nespravedlivost procesu pak stěžovatel spatřuje ve vadném právním posouzení věci. Stěžovatel tak nesouhlasí především s právním názorem ve věci rozhodujících obecných soudů, dle něhož, i kdyby předmětné nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu, vylučuje současná judikatura (rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001) možnost hledat řešení v obecném právním předpisu ať již formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126 občanského zákoníku, nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, tehdy, existuje-li specielní úprava v zákoně zvláštním. Ústavní soud ovšem není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, Svazek 8, č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla; z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Rozhodnutí všech obecných soudů pak v dostatečné míře uvádějí důvody, na nichž jsou založena.
Dle názoru Ústavního soudu by ústavní stížnost mohla být posouzena také z hlediska (stěžovatelem nenamítaného) článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jež zní:
"Článek 1
Ochrana majetku
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.",
neboť stěžovatel by mohl namítat, že v důsledku zamítnutí jeho žaloby mu bylo zabráněno pokojně užívat svůj majetek, resp. majetek, jež původně patřil jeho otci.
Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku velkého senátu ze dne 28. 9. 2004 ve věci Kopecký proti Slovensku (Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2005, str. 71) definoval následující relevantní principy aplikace článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě:
* Zbavení vlastnického nebo jiného práva k věci (in rem) je v principu jednorázovým aktem, který nevytváří pokračující situaci "zbavení práva".
* Čl. 1 Protokolu č. 1 nezaručuje právo na nabytí majetku.
* Stěžovatel může namítat porušení čl. 1 Protokolu č. 1 pouze tehdy, vztahují-li se inkriminovaná rozhodnutí k "majetku" ve smyslu tohoto ustanovení. Pojem "majetek" zahrnuje jak "existující majetek", tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději" na získání skutečného vlastnického práva. Naproti tomu za "majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 nelze považovat naději, že bude uznáno původní vlastnické právo, které nemohlo být účinně vykonáváno; totéž platí o podmíněné pohledávce, jež zanikla z důvodu nesplnění podmínky.
* Čl. 1 Protokolu č. 1 nemůže být vykládán tak, že smluvním státům ukládá obecnou povinnost přistoupit k restituci majetku, který byl do jejich vlastnictví převeden před ratifikací Úmluvy. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit rozsah restitucí majetku a stanovit podmínky, za kterých lze majetek vrátit bývalým vlastníkům. Smluvní státy pak zejména disponují širokou mírou uvážení, pokud jde o možnost vyloučit z práva na restituci některé kategorie bývalých vlastníků. Žádosti osob, které spadají do takové kategorie, potom nemohou zakládat "legitimní naději" chráněnou čl. 1 Protokolu č. 1. Pokud ovšem smluvní stát poté, co ratifikoval Úmluvu i Protokol č. 1, přijme legislativu umožňující celkovou či částečnou restituci majetku zkonfiskovaného za předchozího režimu, lze takovou legislativu vykládat tak, že dává vzniknout novému vlastnickému právu chráněnému čl. 1 Protokolu č. 1 ve prospěch osob, které splňují restituční podmínky. Stejný princip lze aplikovat ve vztahu k ustanovením o restituci či odškodnění obsaženým v zákonech přijatých před ratifikací Úmluvy, pokud tyto zůstávají v platnosti i po ratifikaci Protokolu č. 1.
Při aplikaci uvedených zásad na projednávaný případ Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatel založil svůj restituční požadavek na obecných ustanoveních občanského zákoníku o ochraně vlastnictví. Jeho restituční požadavek tak má povahu tvrzení existence zákonného nároku. Tvrzený zákonný nárok ovšem nemůže být bez dalšího považován za "existující majetek" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Proto je nutno posoudit, zda uvedený restituční nárok představoval "majetkovou hodnotu", tj. zda byl dostatečně konkrétní, aby mohl požívat záruk čl. 1 Protokolu č. 1. V této souvislosti je významné, zda stěžovatel měl "legitimní naději" na získání majetku konfiskovaného jeho otci. Za okolností daného případu tato legitimní naděje by existovala, pokud by měla dostatečný základ v zákoně a byla by potvrzována ustálenou judikaturou obecných soudů. S ohledem na skutečnosti obsažené v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, zejména soudu odvolacího, je zřejmé, že řešení konkrétních právních otázek ve věci nečinilo obecným soudům jakékoli zásadní právní obtíže. Je sice skutečností, že judikatura obecných soudů v otázce aplikace obecných předpisů na případy upravené předpisy restitučními dříve, tj. před vydáním citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, nebyla jednotná, a to ani na úrovni Nejvyššího soudu. Z toho důvodu právě senát č. 22 Nejvyššího soudu, v souladu s ust. §20 odst. 1 zák.č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, postoupil svoji věci velkému senátu občanskoprávního kolegia. Nejvyšší soud pak zcela v souladu se svým posláním dle §14 citovaného zákona, tj. zajišťovat jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí obecných soudů a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů, nejednotné rozhodování obecných soudů, na které ostatně i stěžovatel v odůvodnění své stížnosti poukázal, citovaným rozsudkem sjednotil.
V této souvislosti nutno zmínit i stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS st. 21/05, ve věci žaloby na určení vlastnického práva, publikované jako Sdělení č. 477/2005 Sb., dle jehož bodu II. výroku "Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." Toto stanovisko se promítlo mj. do nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 14/04.
Výše uvedeným stanoviskem a nálezem byl při rozhodování této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán [§23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to přesto, či zejména, za situace, kdy soudce zpravodaj v nyní projednávané věci pro citované stanovisko nehlasoval a publikoval své nesouhlasné stanovisko. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl.ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR). " (publikováno na www.judikatura.cz).
Vzhledem k tomu, že podmínky pro změnu vlastní judikatury, blíže konkretizované v citované Sdělení č. 477/2005 Sb., dle přesvědčení senátu v současné době nejsou dány, postrádal by i případný vyhovující nález v dané věci jakoukoliv efektivnost a v konečném důsledku by vedl pouze ke zbytečným průtahům v řízení a zvýšeným nákladům řízení.
Výše citovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, Ústavní soud považuje za ústavně konformní s čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu