ECLI:CZ:US:2006:4.US.24.05
sp. zn. IV. ÚS 24/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele M. E., právně zastoupeného Mgr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Smetanova 17, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1118/2004, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 7 To 7/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 1. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1118/2004, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 7 To 7/2004.
Výše uvedenými rozsudky mělo údajně dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o ÚS).
II.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 10 T 138/2002, byl M. E. uznán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle ustanovení §197a zákona č. 140/1961. Tohoto trestného činu se měl dopustit tím, že dne 21. 6. 2002 v době kolem 18:30 hod. v Brně - Kníničkách na ulici K Bukovinám verbálně napadl Ing. M. P., a to způsobem popsaným v rozsudku. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 7 To 7/2004, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Dovolání k Nejvyššímu soudu ČR pak bylo usnesením ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1118/2004, odmítnuto.
Stěžovatel spatřuje základní pochybení obecných soudů v tom, že neaplikovaly zásadu trestního řízení "in dubio pro reo", ačkoliv v této věci byly pro její aplikaci splněny podmínky. K odsouzení stěžovatele tak došlo v rozporu s trestními předpisy a v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Podkladem pro odsouzení stěžovatele byl jediný přímý důkaz, a to výpověď poškozené paní Ing. M. P. Dalšími, ovšem pouze nepřímými důkazy, jsou výpovědi svědků K. a K., jež však vypovídali pouze o tom, co se dozvěděli od poškozené. Přímé svědky, manželku a syna stěžovatele, přitom posoudil soud jako nevěrohodné. V souvislosti s uvedeným pak stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 542/2000, jenž uvádí, že nevěrohodnost důkazu je nutné natolik zdůvodnit, aby bylo zřejmé, jaké skutkové okolnosti ve vztahu k podané výpovědi věrohodnost snižují. V dalším pak poukazuje stěžovatel též na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 1542/02 (zřejmě usnesení, sp. zn. IV. 154/02).
Porušení základních práv a svobod shledává stěžovatel také v tom, že jednání, z něhož byl obviněn, nesplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu. Slova, jež pronesl v souvislosti se vztyčenými vidlemi, bylo lze chápat toliko jako nevhodnou výzvu, aby poškozená uhnula z cesty a nechala obžalovaného projít. Zcela jistě se nejednalo o výhružku usmrcení či způsobení těžké újmy na zdraví, jež by vyvolala v poškozené důvodnou obavu.
III.
Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v rámci dotčeného trestního řízení byla plně šetřena práva stěžovatele a z toho důvodu navrhuje, aby byla stížnost odmítnuta.
K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, Krajský soud v Brně, jenž navrhl, aby byla stížnost odmítnuta, neboť napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod.
Nejvyšší soud ČR se ve svém přípisu ze dne 19. 10. 2005 zaměřil na tu skutečnost, zda pronesená výhružka vyvolala u poškozené důvodnou obavu z jejího uskutečnění. K tomu uvádí, že poškozená si v době setkání se stěžovatelem byla vědoma toho, že s obviněným nemá dobré vztahy, přičemž jde o osobu prudké povahy, fyzicky zdatnější. K setkání došlo na odlehlém místě, kde by se poškozená nemohla dovolat pomoci. Z toho důvodu lze dle náhledu Nejvyššího soudu ČR dospět k závěru, že vedle formální stránky trestného činu byla naplněna i stránka materiální.
Městské státní zastupitelství se přípisem ze dne 12. 10. 2005 vyjádřilo k ústavní stížnosti v tom smyslu, že probíhajícího řízení před Ústavním soudem se nebude účastnit jako vedlejší účastník.
Krajské státní zastupitelství setrvalo na svém stanovisku, jež bylo uplatněno u veřejného zasedání Krajského soudu v Brně, konaném dne 1. 4. 2004 pod sp. zn. 7 To 7/2004.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Napadá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti otázku věrohodnosti důkazů a odůvodnění příklonu ke konkrétní verzi případu, je třeba uvést, Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Argumentuje-li stěžovatel v dané věci zamítavým nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 542/2000, je třeba konstatovat, že tento postup není zcela přiléhavý, neboť citovaný nález se týká jednak navržených a neprovedených důkazů a jednak také práva na projednání věci ve své přítomnosti.
K námitce nevěrohodnosti důkazu lze uvést tolik, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl úvahy, v nichž se věnoval hodnověrnosti výpovědí jednotlivých svědků a své úvahy také náležitě logicky odůvodnil - k otázce věrohodnosti důkazu srov. též usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 154/02. Skutečnost, dle níž nalézací soud považoval výpovědi rodinných příslušníků stěžovatele za méně věrohodné, byla opět opřena o logické závěry, kdy obecný soud prováděl srovnávání výpovědi jednotlivých svědků, přičemž z jejich výpovědi nevyplynulo, že by stěžovatel v inkriminovanou dobu nemohl být na místě, jež označila poškozená. Věrohodnost tvrzení poškozené byla též ověřena výpovědí svědků F. K. a L. K., jež se s ní setkali bezprostředně po činu. Naopak stěžovatel je ve svém bydlišti známý jako člověk konfliktní.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
V dalším pak stěžovatel argumentuje tím, že jeho jednání vůbec nenaplňuje znaky trestného činu dle ustanovení §197a. K této námitce je třeba konstatovat, že se jí zabýval již Nejvyšší soud ČR, na jehož odůvodnění lze v dalším odkázat.
Ústavní soud projednal návrh stěžovatele a nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. 6. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu