ECLI:CZ:US:2006:4.US.243.05.1
sp. zn. IV. ÚS 243/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele F. M., právně zastoupeného JUDr. Janem Soldátem, Sažinova 763, Milevsko, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 2. 2005, č.j. 12 C 108/2001-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z předmětné ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývají následující skutečnosti případu. Stěžovatel Ing. František Mejta byl ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 12 C 108/2001 předvolán k ústnímu jednání jako svědek. Stěžovatel se na výzvu soudu dne 23. 11. 2004 k výslechu dostavil s tím, že měl vypovídat o skutečnostech, o nichž se dověděl v souvislosti s poskytováním daňového poradenství pro společnost APEX, s.r.o. Při samotném výslechu odmítl vypovídat s poukazem na to, že je zapsán v seznamu daňových poradců a je tedy povinen zachovávat mlčenlivost o dotazovaných skutečnostech. Současně s tím požádal, aby byl této mlčenlivosti zbaven. Za účast u jednání mu bylo přiznáno a proplaceno svědečné.
K dalšímu podání svědecké výpovědi se stěžovatel dostavil dne 10. 2. 2005, kdy mu byla předložena listina, kterou byl zbaven mlčenlivosti jednatelem společnosti Ing. Jiřím Rajtmajerem. Stěžovatel však i přes tuto skutečnost odmítl podat svědeckou výpověď, neboť předloženou listinu nepovažoval za dostatečnou - smlouvu měl uzavřenu se společností APEX, s.r.o., a nikoli se jmenovaným Ing. Rajtmajerem. Soud konstatoval, že zbavení svědka mlčenlivosti považuje za řádné a upozornil jej, že bezdůvodným odepřením svědecké výpovědi se vystavuje riziku uložení pořádkové pokuty. Stěžovatel i přesto setrval na svém názoru a svědeckou výpověď nepodal. Následně požádal o proplacení svědečného, které vyúčtoval do tří dnů. Usnesením obvodního soudu ze dne 10. 2. 2005 byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 10.000,- Kč, která mu byla posléze prominuta. Napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 21. 2. 2005, č.j. 12 C 108/2001-175, bylo rozhodnuto o svědečném tak, že se nepřiznává.
S citovaným usnesením obvodního soudu se stěžovatel neztotožnil, neboť je toho názoru, že žádným výkladem ustanovení §139 o.z. nelze dospět k závěru, že předseda senátu je oprávněn i přes splnění podmínek daných ustanovením §139 odst. 1 o.z. svědečné nepřiznat. Uvedeným postupem obecného soudu tak mělo, dle názoru stěžovatele, dojít k zásahu do jeho základních práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Na výzvu Ústavního soudu se k případu vyjádřil obvodní soud, který ve svém přípise ze dne 16. 8. 2005 shrnul průběh celého případu.
V replice k vyjádření obvodního soudu stěžovatel konstatoval, že nepřiznání svědečného nebylo soudem nikdy nijak odůvodněno a z okolností případu lze usuzovat na jistou duplicitu k pořádkové sankci. Dále stěžovatel doplnil, že řízení ohledně správnosti jeho postupu (odvolání proti uložené pokutě) bylo prakticky ukončeno bez jakéhokoli výsledku, a to vlastním usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým byla dříve uložená pokuta zrušena. Důvod pro nepřiznání svědečného je tak ještě více nejasný.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
V minulosti Ústavní soud již nejednou konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, č. 66).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.
V souvislosti s projednávaným případem je třeba konstatovat, že stěžovatel napadá rozhodnutí obecného soudu, kterým mu nebylo přiznáno svědečné ve výši 1459,- Kč. Je patrno, že se jedná v podstatě o bagatelní věc, která ovšem může z hlediska kvantitativního zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele jen stěží. Tato skutečnost pak nalezla svůj odraz i v zákonu č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dle jehož ustanovení §202 odst. 1 písm. g) není v obdobných věcech přípustné ani odvolání. Zásah ze strany Ústavního soudu je tak v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - vyloučen (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 405/04). Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadené rozhodnutí považovat nelze.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu