ECLI:CZ:US:2006:4.US.400.06
sp. zn. IV. ÚS 400/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 29. listopadu 2006 v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Vladimírem Lamaczem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Týnská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006 sp. zn. 5 Tdo 339/2006 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. 6 To 388/2005 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 2 T 40/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práv zaručovaných čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), postup soudů byl v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny a došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, který je zaručován čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 2 T 40/2004, který si Ústavní soud připojil, byl stěžovatel shora označeným rozsudkem obvodního soudu ze dne 17. 8. 2004 uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., který podle skutkové věty tohoto rozsudku - stručně řečeno - měl spáchat tím, že dne 26. 9. 2003 v 15.00 hod. jako majitel společnosti Agentura Matt, s. r. o. uzavřel pojistnou smlouvu týkající se osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia, přesně označené SPZ a VIN, u pojišťovny Allianz, a. s., kterou zastupoval F. Š., a následně dne 28. 9. 2003 ohlásil, že mu bylo vozidlo odcizeno v době od 19.00 hod dne 26. 9. 2003 do 16.00 hod. dne 28. 9. 2003 v Praze, ačkoliv musel vědět, že již dne 25. 9. 2003 bylo toto vozidlo I. G. vyvezeno přes hraniční přechod Kuznica Bialostocka mezi Polskem a Běloruskem, tedy v té době bylo mimo území ČR, neboť I. G. předal klíče, OTP a plnou moc a následně dne 1. 10. 2003 u pojišťovny uplatnil pojistnou událost ve výši 144.100,- Kč. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let. (Spoluobviněný F. Š., pracovník pojišťovny, byl obžaloby pro trestný čin pojistného podvodu tímtéž rozsudkem zproštěn).
Městský soud v Praze, který se věcí z podnětu odvolání stěžovatele zabýval, rozhodl poprvé tak, že odvolání jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí podal dovolání, jemuž dovolací soud vyhověl. Napadené rozhodnutí totiž podle něj spočívalo na nesprávném právním posouzení, neboť skutek, tak jak byl vymezen v napadeném rozhodnutí, neobsahoval všechny zákonné znaky dokonaného trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 trestního zákona, neboť pojistné plnění nebylo poskytnuto. Napadené rozhodnutí proto dovolací soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil, stejně tak i rozhodnutí obsahově navazující, a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze pak ve smyslu pokynu Nejvyššího soudu věc projednal a znovu rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu a znovu sám podle §259 odst. 3 písm. a), b) trestního řádu uznal stěžovatele vinným, tentokrát však, s ohledem na nevyplacené pojistné plnění, "pouze" pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 trestního zákona, za což ho odsoudil ke stejnému trestu jako soud I. stupně. Kromě výtky přehlédnutí skutečnosti nevyplacení pojistného plnění odvolací soud konstatoval i nepřesvědčivost některých závěrů učiněných nalézacím soudem ve skutkovém zjištění s tím, že tato i ve skutkové větě upravil tak, aby odpovídala výsledkům provedeného dokazování. Nebylo z nich podle odvolacího soudu totiž možno dovodit, že to byl stěžovatel, kdo předával svědkovi G. klíče a doklady od vozidla a že měl vědomost o tom, že jmenovaný svědek předmětné auto převážel do Běloruska. Z provedeného dokazování však i podle odvolacího soudu možno učinit jednoznačný závěr, že stěžovatel, v době, kdy vozidlo bylo vyvezeno I. G. přes hraniční přechod mezi Polskem a Běloruskem, tedy v době, kdy již vozidlo bylo mimo území České republiky, dne 26. 9. 2003 v 15.00 hod. přijel do sídla společnosti Allianz, a. s., a uzavřel s jejím pracovníkem F. Š. novou pojistnou smlouvu na toto vozidlo, přičemž následně nepravdivě uvedl, že mu vozidlo bylo odcizeno od 19.00 hod. dne od 26. 9. 2003 do 16.00 hod. dne 28. 9. 2003 v Praze, u pojišťovny uplatnil tuto pojistnou událost a požadoval vyplacení pojistného ve výši 144.100,- Kč. Takto zjištěný skutkový děj je podle závěru odvolacího soudu prokázán nepochybně jednak výpovědí stěžovatele, dále výpovědí F. Š. i výpovědí svědka I. G., který potvrdil, že dne 25. 9. 2003 převážel toto vozidlo do Běloruska (sice s tím, že vozidlo mu předal A., muž ukrajinské národnosti, v Praze na Andělu, s nímž se seznámil v srpnu 2003, vozidlo mu předal společně s klíčky a technickým průkazem, celní deklarací a plnou mocí k převozu vozidla, přičemž všechny tyto doklady měl připraveny, na hranicích pouze podepsal celní doklad), nicméně svědek uvedl, že při převzetí vozidla si zkontroloval, že VIN vozidla souhlasí s údaji uvedenými v technickém průkazu k vozidlu a stejně tak že souhlasí SPZ vozidla. Stěžovatele pak podle závěru odvolacího soudu usvědčují i zprávy firmy Taurus, Výboru pro boj s organizovaným zločinem a korupcí Ministerstva vnitra Běloruské republiky, Grodněnské regionální celnice, Interpolu Praha i celní deklarace (obsahující mj. SPZ převáženého vozidla i č. karoserie), z nichž bylo zjištěno, že předmětné vozidlo bylo dopraveno dne 25. 9. 2003 z Polska přes hraniční přechod Kužnica Bialostacka -Bruzgi mezi Polskou republikou a Běloruskem na území Běloruska, přičemž toto vozidlo bylo řízeno právě svědkem G. Z termínu uzavření pojistné smlouvy plyne, že tato byla uzavřena den po přepravě vozidla do Běloruska, a z hlášení pojistné události provedeného dne 1. 10. 2003 pak, že stěžovatel oznámil odcizení vozidla s tím, že bylo odcizeno v době od 19.00 hod. dne 26. 9. 2003 do 16.00 hod. dne 28. 9. 2003. Soud tak dovodil, že stěžovatel si v době uzavírání smlouvy musel být vědom skutečnosti, že vozidlo nemá k dispozici a že pojistnou smlouvu uzavírá na vůz, který se již ocitl mimo jeho dispozici. Doplnění dokazování navrhované stěžovatelem ohledně pravosti dokladů užitých k přepravě vozidla - posouzením rukopisu a písma na nich - považoval odvolací soud za nadbytečné, neboť doplňováním dokazování v uvedeném směru by podle něj byla toliko objasňována účast dalších osob na trestné činnosti, z hlediska právní kvalifikace i z hlediska zavinění stěžovatele je však tato skutečnost nerozhodná. Konstatoval také, že u této trestné činnosti je pravidlem, že doklady k vozidlu jsou kurýrem původnímu majiteli vozidla vráceny, aby tento mohl následně na policii oznámit odcizení vozidla v době, kdy toto je již bezpečně převezeno na území jiného státu. Za lichou považoval odvolací soud i námitku stěžovatele, která se týkala údajné přepravy téhož vozidla dne 20. 12. 2003, opět řízeného svědkem G., z Polska do Běloruska, jíž se stěžovatel snažil zpochybnit tvrzení o přepravě vozidla uskutečněné již dne 25. 9. 2003. V tomto směru odvolací soud odkázal na to, že dne 20. 12. 2003 se jednalo o převoz jiného vozidla Chrysler Voyager přes tentýž přechod, uskutečněný opět svědkem G., z čehož plyne, že stejný den nemohl svědek převážet i předmětné vozidlo. Konečně pak k námitce, týkající se možného získání majetkového prospěchu v návaznosti na vlastnictví předmětného vozidla, odvolací soud uvedl, že z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu není podstatné získání majetkového prospěchu, nýbrž způsobení škody na cizím majetku, přičemž tato, v případě, že by k vyplacení pojistného došlo, byť by i bylo vyplaceno společnosti Škofin, s níž měl stěžovatel na předmětné vozidlo uzavřenu leasingovou smlouvu, by pojišťovně vznikla.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel opět dovolání, které však tentokrát Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §265i písm. e) trestního řádu odmítl, neboť převážnou část dovolacích námitek představovaly námitky skutkové, jimiž se však dovolací soud nezabýval, neboť podle něj nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, o který stěžovatel své dovolání opíral. Za jedinou námitku právní, podřaditelnou pod ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, považoval dovolací soud námitku, týkající se okolnosti, zda pojistná smlouva byla platná a zda stěžovatel na jejím základě mohl případně získat jakýkoliv prospěch. V tomto směru dovolací soud odkázal na zdůvodnění odvolacího soudu, který se s touto námitkou vypořádal. V důvodech svého rozhodnutí dovolací soud také podrobně rozvedl, že není dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, neboť odvolací soud jako soud II. stupně konal odvolací řízení a o odvolání stěžovatele, jemuž částečně vyhověl, rozhodl rozsudkem ve veřejném zasedání, opravný prostředek stěžovatele tedy ani neodmítl ani nezamítl a v předcházejícím řízení také, jak plyne ze shora uvedeného, nebyl naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Proti všem těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jako v předcházejícím řízení, dává najevo své přesvědčení, že v jeho věci obecné soudy nedostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a na odůvodnění rozhodnutí - které podrobně v obecné poloze rozvádí - a nezajistily mu tak právo na spravedlivý proces. Konkrétně pak uvádí, že pokud odvolací soud považoval rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám vyhodnotil jinak než soud I. stupně, nemohl rozhodnout rozsudkem, aniž by důkazy zopakoval. Závěry obecných soudů podle stěžovatele nevychází ze skutkových zjištění, ale pouze z úvahy odvolacího soudu, která není ničím podložena, stejně jako jeho úvaha vycházející z postupů pachatelů stejné trestné činnosti. Stejně jako v předchozím řízení upozorňuje na rozpornost listinných důkazů, z nichž byl vyvozen nepochybný závěr o tom, že předmětné vozidlo bylo vyvezeno již dne 25. 9. 2003, aniž byly rozpory mezi jednotlivými zprávami odstraněny. Nebylo také postaveno najisto, že šlo, pokud jde o vozidlo, které je zprávách označováno, stále o jedno a totéž vozidlo, k němuž bylo uzavřeno pojištění, když je na druhé straně evidentní, že on sám policii a pojišťovně předal všechny doklady a klíče v rámci nahlášení ztráty a odcizení vozidla. Již z toho podle něj plyne, že tyto nemohl mít svědek G., a pokud je měl, nebyly to originály. Ani v tomto směru soud neprovedl důkazy, které stěžovatel navrhoval. Z listinných důkazů také nevyplynulo, že by v rámci průjezdu vozidla přes hranice byla blíže zkoumána jeho identita. Nebylo tedy nijak hodnověrně prokázáno, že by v rámci sjednávání pojistné smlouvy stěžovatel do pojišťovny nepřijel předmětným vozidlem a rovněž tak nebylo prokázáno ani vyvráceno, že svědek G. se nemohl pohybovat s vozidlem zcela jiným, u něhož došlo k pozměnění identifikačních znaků a jeho vybavení falešnými doklady pro pozdější odcizení identického vozidla. Znovu také zdůrazňuje, že na předmětné vozidlo byla uzavřena leasingová smlouva u společnosti Škofin s. r. o., která do ukončení smlouvy pravděpodobně mohla být i vlastníkem vozidla. V této souvislosti stěžovatel navozuje otázku, zda vůbec jeho právní úkon měl požadované náležitosti, byl platný a perfektní, zda mu také vůbec do budoucna náleželo pojistné plnění a zda tedy mohl mít z pojistné smlouvy prospěch anebo zda vlastně na vozidlo sjednával pojištění pouze na základě požadavku leasingové společnosti. Tvrdí tak, že se nedopustil jednání, které je popisováno ve výrokové části soudního rozhodnutí a že jeho jednání nelze vůbec po subjektivní a objektivní stránce kvalifikovat jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 trestního zákona. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel v podstatě vytýká, že velmi úzce interpretoval ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a v důsledku takové interpretace nastává stav, kdy nelze napravit žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění a v tomto směru se dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 558/02. V podstatě z těchto a dalších, v ústavní stížnosti blíže rozvedených, důvodů se domáhá zrušení všech shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní stížnost není důvodná.
Již ve svých dřívějších rozhodnutích dal Ústavní soud mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy, jímž vytýká, že učinily nesprávná skutková zjištění, aniž vyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Opakuje tak v podstatě námitky uplatněné již v odvolání i dovolání a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně, jak shora uvedeno, nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy pak v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, hodnocení důkazů se týkající, také plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo -nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, III. ÚS 23/1993 a další). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí, jak shora rozvedeno, dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a proč neuvěřil obhajobě stěžovatele, tento svůj postup logicky zdůvodnil a s výhradami stěžovatele se vypořádal. Ze zásad spravedlivého procesu také nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, soud však musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (III. ÚS 369/04 a další). I této povinnosti uvedený soud, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, dostál. V posuzovaném případě tak nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť soud vyložil, proč důkazním návrhům stěžovatele nevyhověl, když dovodil jejich nadbytečnost a tento svůj postoj dostatečně vysvětlil. Výtku stěžovatele, týkající se odlišného hodnocení důkazů odvolacím soudem, nepovažuje Ústavní soud za relevantní, když odlišné hodnocení důkazů se ve prospěch stěžovatele promítlo do úpravy skutkové věty vypuštěním její části a bylo tak stěžovateli v uvedeném směru fakticky částečně vyhověno, nehledě k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani blíže nespecifikuje jaké konkrétní důkazy, jež měly být odvolacím soudem odlišně hodnoceny, měl na mysli.
Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, je nutno dodat, že z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí je patrno, že dovolání stěžovatele směřující do usnesení městského soudu bylo odmítnuto poté, co Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné dovolací námitky, jím podřazené pod dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu - s jedinou dále uvedenou výjimkou - směřovaly do oblasti skutkových zjištění. Těmito námitkami se sice dovolací soud nezabýval, nicméně, jak plyne ze shora uvedeného, s těmito se podle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádal již odvolací soud. Stran dovolacího důvodu formulovaného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu reagoval co do jeho nepřiléhavosti Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem. Stejně tak reagoval na výtku týkající se okolnosti, zda pojistná smlouva byla platná a zda stěžovatel na jejím základě mohl případně získat jakýkoliv prospěch - tj. výtku, jíž jedinou dovolací soud uznal jako podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod. Závěru odvolacího soudu, na jehož odůvodnění dovolací soud ohledně této námitky odkázal, protiústavnost vytýkat nelze, když tento zcela správně v souladu se zákonnou úpravou vysvětlil, že významným z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu není získání majetkového prospěchu, nýbrž způsobení škody na cizím majetku, kterážto škoda by nepochybně v případě vyplacení pojistného plnění pojišťovně vznikla.
Ústavní soud tak uzavírá, že z uvedených důvodů v daném případě porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006