ECLI:CZ:US:2006:4.US.54.05
sp. zn. IV. ÚS 54/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Kateřinská 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 40/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 To 467/2004-33, a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 8. 2004, č. j. 2 Nt 706/2003-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 2. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 8. 2004, č. j. 2 Nt 706/2003-23, jímž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 2 T 163/1999, a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 To 467/2004-33, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí okresního soudu.
Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti zrekapituloval předchozí průběh řízení, tedy že byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 11. 2000, č. j. 2 T 163/99-225, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2001, č. j. 8 To 57/2001-242, shledán vinným trestným činem zpronevěry ve smyslu §248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvou a půl roku. Trestná činnost, za níž byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně řečeno, v tom, že jako příslušník Policie ČR, zařazený na Obvodní oddělení Policie ČR - Prostějov 2, při šetření ve věci odcizení vkladních knížek M. L., po provedeném umořovacím řízení vybral, již jako soukromá osoba, z nově založených vkladních knížek bez souhlasu shora jmenované její vklady, přičemž částku 630 600 Kč si ponechal pro vlastní potřebu. Ústavní stížnost, kterou stěžovatel proti výše uvedeným rozhodnutím podal, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 201/01, jako zjevně neopodstatněná. Uložený trest odnětí svobody stěžovatel ovšem nevykonal, neboť mu byla dne 23. 12. 2002 prezidentem republiky udělena milost.
Ve vztahu k rozhodování o návrhu na obnovu řízení pak stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů, že nejsou splněny předpoklady pro povolení obnovy řízení, neboť důkazy, které stěžovatel předložil, tedy znalecký posudek PhDr. V. M. a výpověď svědka I. G., nejsou důkazy soudu dříve neznámé, jež by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Stěžovatel se domníval, že výše uvedené závěry obecných soudů jsou chybné a poukázal v této souvislosti na skutečnost, že v původním trestním řízení byl znalecký posudek, svědčící v neprospěch stěžovatele, klíčovým důkazem obžaloby, zatímco znalecký posudek, předložený stěžovatelem v rámci návrhu na povolení obnovy řízení, jež jednoznačně vyznívá v jeho prospěch, byl obecnými soudy shledán nezpůsobilým odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Stěžovatel rovněž odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 25/99, dle nějž je třeba vyloučit libovůli v rozhodování obecných soudů a zajistit právně účinnou soudní ochranu, jejíž neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání věci, což se dle názoru stěžovatele v jeho případě nestalo. Toto pochybení obecných soudů mělo dle stěžovatele za následek porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala všechny formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu, sp. zn. 2 Nt 706/2003, a sp. zn. 2 T 163/1999, a vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že akceptoval návrh stěžovatele na výslech svědka I. G., nicméně z této výpovědi nevyplynuly žádné nové důkazy a skutečnosti, jež by mohly soud vést k povolení obnovy řízení. Pokud jde o znalecký posudek zpracovaný PhDr. M., stěžovatel v rámci veřejného zasedání po konstatování obsahu předchozího řízení na provedení tohoto důkazu netrval. Okresní soud dále poukázal na to, že znalecký posudek, resp. odborné vyjádření, jež bylo k dispozici již v průběhu původního řízení, nebyly jedinými důkazy, jež soud hodnotil. Hlavním důkazem byla výpověď poškozené M. L. a výpovědi dalších svědků, kteří tuto výpověď případně potvrzovali. Okresní soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Krajský soud pak k výzvě Ústavního soudu konstatoval, že svůj právní názor vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud jde o námitky obsažené v ústavní stížnosti, stěžovatel pouze opakuje argumenty uplatněné v řízení před stížnostním soudem a domáhá se jiného hodnocení důkazů, což Ústavnímu soudu nepřísluší. Krajské státní zastupitelství v Brně i Okresní státní zastupitelství v Prostějově se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Výše uvedená vyjádření účastníků byla stěžovateli zaslána na vědomí, ten však možnosti vyjádřit se k nim nevyužil.
III.
Dne 8. 6. 2005 byl Ústavnímu soudu doručen přípis, jehož prostřednictvím stěžovatel informoval Ústavní soud o tom, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 40/2005, zamítl stížnost pro porušení zákona směřující proti týmž rozhodnutím, jež byla napadena ústavní stížností. Z obsahu tohoto přípisu vyplynulo, že stěžovatel vztahuje důvody, pro něž ústavní stížnost podal, i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, nicméně neuvedl výslovně, že se domáhá zrušení tohoto rozhodnutí. Ústavní soud postupoval v tomto případě v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004 (publikován v Přehledu rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125), z nějž vyplývá, že existence rozporu mezi odůvodněním ústavní stížnosti a jejím petitem nezakládá důvod k odmítnutí ústavní stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu. S ohledem na výše předestřenou argumentaci Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání a v rámci řízení o ústavní stížnosti přezkoumal bez dalšího rovněž předmětné usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem k dostatku shromážděných podkladů pro rozhodnutí ve věci již Ústavní soud nepožadoval, aby se Nejvyšší soud k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), povolí soud obnovu řízení, jež skončilo pravomocným rozsudkem, pouze tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení tedy představuje mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o návrhu na povolení obnovy soudy nepřezkoumávají zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž výlučně otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé mohou ve spojení s důkazy již provedenými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se tyto skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč považovaly stěžovatelem předložené důkazy za nezpůsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257 a násl.). Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41 a násl.). Platí-li tyto principy v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí tím spíše platit i v řízení o mimořádném opravném prostředku. Je tedy na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci, což obecné soudy učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním. Pokud jde o výpověď svědka I. G., je zcela zřejmé, že z ní žádné nové skutečnosti, jež by mohly odůvodnit povolení obnovy řízení, nevyplynuly. Stěžovatel ostatně v tomto směru ani ve své ústavní stížnosti žádnou konkrétní námitku nevznesl. Ve vztahu ke znaleckému posudku potom možno odkázat na odůvodnění obou napadených rozhodnutí a zejména na velice podrobný rozbor provedený Nejvyšším soudem České republiky v usnesení ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 40/2005, jímž zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ve prospěch stěžovatele ministrem spravedlnosti z týchž důvodů, jež stěžovatel uplatnil i v ústavní stížnosti. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí stejně jako z odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu jednoznačně vyplývá, že znalecký posudek předložený stěžovatelem nelze považovat za nový důkaz ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, neboť se skutečnostmi v něm uvedenými obecné soudy zabývaly již v původním řízení, byť tehdy byly stěžovatelem předloženy pouze ve formě pouhého odborného vyjádření. Nadto nebyla dle názoru obecných soudů splněna ani podmínka druhá, tedy že by tento důkaz mohl ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Obecné soudy v této souvislosti dovodily, že skutečnosti uvedené ve znaleckém posudku nejsou způsobilé zásadním způsobem zpochybnit svědeckou výpověď poškozené, jež byla ve věci hlavním důkazem, a tento závěr řádně odůvodnily.
Z výše uvedeného plyne, že se stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhá pouze jiného hodnocení důkazů a staví tak Ústavní soud do role, jež mu zásadně nepřísluší. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 4. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu