ECLI:CZ:US:2006:4.US.614.05
sp. zn. IV. ÚS 614/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele Ing. Z.H., právně zastoupeného advokátem JUDr. Stanislavem Pavelkou, Libická 1832/5, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2005, č.j. 32 Odo 27/2005-227, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2004, č.j. 28 Co 153/2004-207, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2003, č.j. 11 C 398/99, a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 9. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2005, č.j. 32 Odo 27/2005-227, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2004, č.j. 28 Co 153/2004-207, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 9. 2003, č.j. 11 C 398/99. Své podání pak spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti předmětných rozhodnutí.
Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou mu zaručena čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo rozhodnutími obecných soudů dojít k porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti (Pražská energetika, a.s.) se domáhala na stěžovateli (žalovaném) zaplacení dlužné částky za dodávku elektřiny, kterou mu jako odběrateli, s nímž uzavřela smlouvy o dodávce elektřiny do příslušného odběrního místa, vyúčtovala podle podmínek smlouvy. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že v předmětné kupní smlouvě vystupuje jako odběratel stěžovatel, jež však v průběhu soudního řízení poukazoval na skutečnost, že smlouvu uzavřel jako správce nemovitosti na základě plné moci udělené vlastníkem nemovitosti. V ústavní stížnosti pak mimo jiné vyzvedl ten fakt, že nelze dovodit jeho vztah k dotčené nemovitosti. Stěžovatel dále uvedl, že odběr elektřiny nerealizoval pro sebe, cena za poskytnutá média mu nebyla řádně vyfakturována, neustále se měnila dlužná částka, účetní doklady nebyly zasílány na adresu stěžovatele a pokud se tak stalo, nejednalo se o originály dokladů. Porušení povinnosti žalobkyně při podpisu smlouvy, kdy musí žadatel předložit souhlas majitele domu nebo doklad o tom, že má k nemovitosti vztah, soudy neakceptovaly, i když se jedná o základní podmínku pro odběr elektrické energie. Obecné soudy pochybily, když nepřihlédly k důkazům označeným žalovaným v řízení u soudu prvního stupně. Tyto důkazy neprovedly s tím, že pro řešení případu nejsou podstatné. Dle názoru stěžovatele dospěly soudy na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu k nesprávnému právnímu posouzení věci. Nepřibráním soudního znalce z oboru ani auditora ve věcech účetních a finančních, nepřipuštěním výpovědi svědka J. H. a neprovedením dalších navrhovaných důkazů došlo dle stěžovatele k závažnému opomenutí důkazů, jež zcela konkrétním způsobem prokazují jednání stěžovatele jako správce.
Obecné soudy považovaly v nastíněné skutkové situaci za rozhodné to, že došlo k uzavření smlouvy o dodávce elektřiny mezi účastníky, přičemž na jedné straně vystupovala Pražská energetika, a.s., a na straně druhé stěžovatel. Oba subjekty bylo možno dle smlouvy jednoznačně identifikovat. Další okolností, jež vzaly obecné soudy v úvahu při hodnocení daného případu, bylo dodání elektřiny odběrateli a včasné a řádné nezaplacení kupní ceny za dodávku. Tvrzení žalovaného, že smlouvu uzavíral v zastoupení hl. m. Prahy, případně, že ji uzavřel ve prospěch této osoby, pak považovaly soudy za rozporné s jazykovým obsahem smlouvy.
V rámci ústavněprávní argumentace poukázal stěžovatel na zamítavý nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 278/96, v němž se mimo jiné uvádí, že obecné soudy musí rozhodovat na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci. Stejně tak musí soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí uvést, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jak skutkový stav posoudily. Pokud soudy neprovedly navržené důkazy, nepřezkoumaly účetnictví žalobce, nenechaly zpracovat znalecký posudek soudním znalcem, neprovedly výslech navrženého svědka, nevzaly v úvahu předložené důkazy, porušily tak práva účastníka garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
III.
Na výzvu Ústavního soudu se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, jenž uvedl, že stěžovatel opakuje své dovolací námitky.
Přípisem ze dne 16. 6. 2006 se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, jenž krátce zrekapituloval průběh řízení a následně v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Obdobné stanovisko zaujal svým přípisem ze dne 19. 6. 2006 i Obvodní soud pro Prahu 4.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádné nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Z čl. 83 Ústavy vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem jednoduchého práva, neboť tato povinnost v zásadě svědčí obecným soudům.
Co se týče námitky stěžovatele, že v řízení před obecným soudem došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces, je třeba uvést, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí mimo jiné proti té skutečnosti, že obecný soud neakceptoval všechny jím navržené důkazy, jež mohly ovlivnit výsledek soudního sporu. K tomu je třeba uvést, že obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování jako důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. S návrhy důkazů, jež nebyly připuštěny, se obecné soudy ve svých odůvodněních vypořádaly a nelze jim v tomto směru ničeho vytknout.
V souvislosti s výše uvedeným odkazuje Ústavní soud na svoji ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Stěžovateli nelze přisvědčit ani co do námitek, týkajících se porušení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, neboť to, jakým způsobem je ten který závazek veden v účetní evidenci, nemá vliv na jeho samotnou existenci.
Stěžovatel se snažil v řízení před obecnými soudy poukázat především na své postavení správce nemovitosti, jež je odlišná od vlastníka a faktického spotřebitele dodané elektřiny. Obecné soudy dospěly k závěru, že z pohledu dané kupní smlouvy je podstatné, který subjekt je ve smlouvě uveden jako odběratel. Tento závěr je logický a jak plyne z výše uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší jej měnit.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 7. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu