ECLI:CZ:US:2006:4.US.772.05
sp. zn. IV. ÚS 772/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) M. K. a 2) M. B., obou zastoupených JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, AK se sídlem Mariánská 531, 470 01 Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1065/2005, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8. 3. 2005, čj. 55 To 338/2004-165, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 5. 2004, čj. 3 T 129/2001-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci, kterým byli uznáni vinnými pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona, za což jim byl uložen trest odnětí svobody v délce dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osmnácti měsíců.
Stěžovatelé vytkli obecným soudům libovůli v jejich rozhodování, kterou spatřovali v tom, že jak okresní, tak i krajský soud dovodily, že dodatek ke kupní smlouvě byl antidatován, aniž tento závěr měl oporu v dokazování, neboť obžaloba v tomto směru nepředložila jediný důkaz, a jakékoliv domněnky, které soudy obou stupňů prezentovaly ve svých rozhodnutích, nebyly podloženy důkazy. Dle jejich názoru tak nebyly prokázány okolnosti nasvědčující, že se trestný čin stal tak, jak jej vymezila a kvalifikovala obžaloba; zejména nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, a jejich jednání tak nemohlo být pod tuto kvalifikaci podřazeno. Postup v řízení byl veden spíše v duchu presumpce viny než neviny a toto pochybení neodstranil ani dovolací soud, přestože příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, veden jistými pochybnostmi, navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud ČR zrušil, čemuž však dovolací soud nevyhověl a podaná dovolání odmítl.
Z rozsudků okresního a krajského soudu připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli uznáni vinnými trestným činem pojistného podvodu a odsouzeni k podmíněnému trestu odnětí svobody, neboť "předložili a zaslali na IPB Pojišťovnu, a.s., Pardubice a na její pobočku v Liberci dodatek ke kupní smlouvě o prodeji vozu MITSUBISHI PAJERO 2,8 TDI, podepsaný J. K. a obžalovaným M. B., který byl účelově sepsán a zpětně datován dnem 10. 6. 1999, v úmyslu dosáhnout vyplacení pojistného plnění z pojistné smlouvy č. 6000097839 za odcizení tohoto motorového vozidla dne 19. 7. 1999 v Mimoni, okres Česká Lípa, které by činilo 591 930,- Kč, na které však podle pojistných podmínek nevznikl nárok, k vyplacení pojistného však nedošlo". Za to byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněně odloženým výkonem na zkušební dobu osmnácti měsíců. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zrušil rozsudek Okresního soudu v Liberci, to však pouze z důvodu kvalifikace skutku spáchaného nikoliv jako dokonaného, ale ve stádiu pokusu [§8 odst. 1 tr. zákona k §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona]; popis skutku (skutková věta) zůstal totožný a o druhu trestu a jeho výměře krajský soud rozhodl ve zcela stejném rozsahu jako soud okresní. Krajský soud potvrdil správnost a úplnost dokazování provedeného okresním soudem a s jeho skutkovými zjištěními se bez jakýchkoliv pochybností ztotožnil. Odvolací námitky stěžovatelů krajský soud označil za opakování obhajoby uplatněné a bezezbytku vypořádané okresním soudem.
Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ČR shora označeným usnesením odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu s odůvodněním, že dovolatelé, ačkoliv formálně deklarovali dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, fakticky uplatnili námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se trestného jednání, jímž byli uznáni vinnými, nedopustili. Skutkové námitky však žádný z důvodů dovolání podle ustanovení §265b tr. řádu nezakládají.
Ústavní soud učinil předmětem svého přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu ČR. Stěžovatelé výslovný návrh na jeho zrušení do petitu své ústavní stížnosti sice nezahrnuli, Ústavní soud ho však dovodil z obsahu jejich ústavně právní argumentace. Opačný postup, tj. pouze podle petitu, bez přihlédnutí k obsahu, by mohl představovat nadměrně formalistický přístup Ústavního soudu k věci (jak mu byl vytknut Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004).
Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93, publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, č. 5 a 28 a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, ÚS, sv. 3, č. 34 a sv. 4 č. 79 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy (a to ani kdyby se s nimi neztotožňoval), ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatelů zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Ústavně právní argumentace stěžovatelů, byť opřená o shora označená ustanovení Listiny, směřovala proti provedenému důkaznímu řízení a koncentrovala se do jejich nesouhlasného názoru se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud však ve své rozhodovací praxi již dříve stanovil podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, a to zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Vyložil, že v řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavně právní relevance pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, vyčlenit případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a konečně případy svévolného hodnocení provedených důkazů. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 135/99, I.ÚS 129/2000, III.ÚS 190/01, II.ÚS 291/2000 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. nálezy např. sp. zn. III.ÚS 150/93, III.ÚS 61/94, IV.ÚS 185/96, II.ÚS 213/2000, I.ÚS 549/2000 a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy či bez jejich opory (srov. např. nálezy sp. zn. III.ÚS 84/94, III.ÚS 166/95, a další).
V projednávané věci stěžovatelé sice tvrdili, že okresní soud učinil závěr (plně převzatý krajským soudem) o antidatování dodatku ke kupní smlouvě bez opory v jakémkoliv důkazu. Ústavní soud však namítanou vadu důkazního řízení schopnou přivodit jeho zásah ve formě kasačního nálezu neshledal. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že soud považoval obhajobu stěžovatelů v tomto směru za vyvrácenou na základě hodnocení obsahu samotné kupní smlouvy a jejího dodatku, výpovědí obou obžalovaných, protokolu o trestním oznámení ze dne 19. 7. 1999, výpovědí svědků K. a H. a za podpory dalších listinných důkazů v odůvodnění blíže popsaných. Ústavní soud shledal, že při provádění a hodnocení důkazů se Okresní soud v Liberci nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, neboť postupoval podle pravidel stanovených trestním řádem (zejména §2 odst. 6, §125 tr. řádu). Závěry z hodnocení vyvozené a jejich podřazení pod příslušná ustanovení tr. zákona, jak je provedl Krajský soud v Ústí nad Labem, je přiměřeně transparentní a vyčerpávající. Ústavní soud má za to, že zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu lze označit za výraz lidsky dosažitelné jistoty plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následujícího vyhodnocení rozhodných skutečností, což platí i pro subjektivní stránku trestného činu, vyvozenou Okresním soudem v Liberci z chování a jednání stěžovatelů směřujících k získání pojistného plnění. To, že stěžovatelé hodnotí provedené důkazy jinak a ve věci samé zastávají názor odlišný, nezakládá samo o sobě opodstatněnost jejich tvrzení o důvodnosti uplatněné ústavně právní argumentace, primárně se upínající k ústavním procesním právům podle hlavy páté Listiny.
K výtce stěžovatelů směřující k dovolacímu soudu Ústavní soud připomíná, že nezjistí-li dovolací soud existenci dovolacího důvodu, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat. Stěžovatelé označili za zákonný dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy existenci vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle právního názoru Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, nepublikováno) odmítl-li Nejvyšší soud ČR dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tedy zda svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelů na to, aby jejich návrh byl stanoveným postupem projednán, a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm, neboť závěr Nejvyššího soudu ČR v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústavy nepřísluší.
Kautely pro posouzení libovůle v postupu Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 564/02 (ÚS, sv. 30, č. 108), když konstatoval, že při současném výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšším soudem ČR, dle kterého nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a Nejvyšší soud ČR musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, je povinen Nejvyšší soud ČR zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Podle zjištění Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR postupoval v projednávaném případě v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, věnoval dovoláním stěžovatelů náležitou pozornost a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. b) ve spojení s §265b odst. 1 písm g) tr. řádu odůvodnil, přičemž nevybočil ani z rámce ústavně konformní interpretace uvedených ustanovení jednoduchého práva, jak tato byla rozvedena v judikatuře Ústavního soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost: Ivana Šmerdová