ECLI:CZ:US:2006:4.US.822.05
sp. zn. IV. ÚS 822/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., právně zastoupeného Mgr. Petrem Galiou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Litoměřice, Sovova 709/5, směřující proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 4 To 806/2005-284, a Okresního soudu v Mostě ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 7 T 159/2005-267, a dále i proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 2005, č.j. 4 To 633/2005-252, a Okresního soudu v Mostě ze dne 22. července 2005, č.j. 7 T 159/2005-184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tímto návrhem se domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 7 T 159/2005-267, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 4 To 806/2005-284, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je přesvědčen, že obecné soudy popsanými rozhodnutími porušily jeho základní práva. Zejména se mělo jednat o právo nebýt stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon [čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 odst. 2 Listiny), a právo obviněného na přípravu obhajoby za pomoci obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny).
Stěžovatel uvedl, že o rozhodování o vazbě nebyl informován jeho obhájce, resp., že informován byl až několik minut před zahájením výslechu, a proto se nemohl k výslechu dostavit. Ač stěžovatel trval na účasti obhájce, na kterou měl plné právo, soud ve věci jednal a rozhodl. Krajský soud pochybení soudu prvého stupně nenapravil, když podle názoru soudu byl obhájce stěžovatele informován v přiměřené lhůtě. Stěžovatel však nepovažoval informování obhájce v den jednání za úkon učiněný v přiměřené lhůtě. Rovněž nesouhlasil s tvrzením stížnostního soudu, podle kterého se měl jeho obhájce z jednání omluvit.
Ačkoli v petitu samém stěžovatel přímo neoznačil rozhodnutí předcházející, tak v ústavní stížnosti i v jejím doplnění opakovaně napadal i rozhodnutí Okresního soudu v Mostě (ze dne 22. července 2005, č.j. 7 T 159/2005-184) a Krajského soudu v Ústí nad Labem (ze dne 21. září 2005, č.j. 4 To 633/2005-252), o jeho ponechání ve vazbě. Rovněž tato rozhodnutí měla být učiněna v rozporu s jeho zaručenými právy. Tato rozhodnutí sice již napadl v samostatné ústavní stížnosti, přesto proti nim brojil i v právě projednávané ústavní stížnosti. Uvedl, že nalézacímu soudu byla jeho žádost o propuštění z vazby doručena 14. července 2005, soud o ní však rozhodl teprve po šesti pracovních dnech 22. července 2005. Navíc v tomto rozhodnutí absentuje informace o doručení jeho žádosti. Z toho stěžovatel dovozuje zřejmý úmysl soudu "zakamuflovat" nesprávný postup v řízení. I na tuto okolnost stěžovatel poukazoval při svém výslechu konaném dne 1. listopadu 2005.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis Okresního soudu v Mostě vedený pod sp. zn. 7 T 159/2005.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a spisu soudu prvého stupně, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části brojící proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 4 To 806/2005-284, a Okresního soudu v Mostě ze dne 1. listopadu 2005, č.j. 7 T 159/2005-267, zjevně neopodstatněná; v části směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 2005, č.j. 4 To 633/2005-252 a Okresního soudu v Mostě ze dne 22. července 2005, č.j. 7 T 159/2005-184 je ústavní stížnost podaná po lhůtě.
Rozhodnutí Okresního soudu v Mostě o ponechání ve vazbě ze dne 22. července 2005, č.j. 7 T 159/2005-184, a rozhodnutí o stížnosti proti tomuto usnesení vydaného Krajským soudem v Ústí nad Labem dne 21. září 2005, č.j. 4 To 633/2005-252, napadl stěžovatel, jak konečně sám uvedl, v samostatné ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. II. ÚS 629/05. Ta byla posouzena jako nepřípustná, neboť stížnost proti rozhodnutí soudu prvého stupně byla podána po zákonné lhůtě, a stěžovatel tak nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv přiznává (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Rozhodnutí soudu prvého stupně bylo stěžovateli i jeho obhájci doručeno dne 28. července 2005, rozhodnutí krajského soudu bylo obhájci doručeno 7. října 2005, stěžovateli 10. října 2005.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti stanovena lhůta v trvání 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práv přiznává.
Tato lhůta marně uplynula dne 9. prosince 2005. Ústavní stížnost napadající rozhodnutí Okresního soudu v Mostě č.j. 7 T 159/2005-184, a Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 4 To 633/2005-252, tedy byla podána k poštovní přepravě dne 23. prosince 2005.
V této části byla proto ústavní stížnost odmítnuta jako podaná po lhůtě podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ze spisu soudu prvého stupně je dále patrné, že rozhodování o vazbě stěžovatele probíhalo v době, kdy se soud zabýval věcí samou, přičemž hlavní líčení proběhla dne 17. října 2005 a následně 16. listopadu 2005. O předvolání stěžovatele k výslechu na den 1. listopadu 2005 bylo písemně informováno státní zastupitelství, stěžovatel, jeho právní zástupce a věznice stěžovatele. Státní zastupitelství převzalo vyrozumění dne 25. října 2005, stěžovatel dne 27. října 2005, jeho obhájce dne 1. listopadu 2005. Stěžovatel se osobně k výslechu dostavil, pro nepřítomnost svého obhájce uvedl, že nesouhlasí s výslechem. Dále uvedl, že s ohledem na odvykací léčbu družky nezasílal soudu žádosti o propuštění z vazby, učiní tak až po ukončení léčby družky. Vazební řízení považoval za protiústavní, neboť při prvním rozhodování o vazbě soud porušil zákon.
Problematikou rozhodování o ponechání ve vazbě se Ústavní soud opakovaně zabýval, o čemž svědčí jeho ustálená judikatura. Jedná se zejména o nález sp. zn. Pl. ÚS. 45/04 (viz 239/2005 Sb.). Plénum Ústavního soudu v něm uvedlo, že mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody náleží i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 269/05 (viz www.judikatura.cz) Ústavní soud judikoval, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů.
Podle usnesení Ústavní soud sp. zn. IV. ÚS 374/05 (doposud nepublikováno) však z těchto závěrů nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. To znamená, že výslech obviněného má význam materiální, a formální podoba tohoto úkonu, je podružná. Tak připadá v úvahu že se soud seznámí s argumenty obviněného například u hlavního líčení, aniž by takovým postupem došlo k porušení práva na slyšení.
V právě projednávané věci byl stěžovatel k takovému samostatnému slyšení předveden. Nelze však předestírat soudu formální pochybení, že se k jednání nedostavil obhájce stěžovatele. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že si obhájce stěžovatele vyzvedl zásilku s oznámením o konání slyšení až teprve v den slyšení, nelze považovat za pochybení soudu.
Ústavní soud rovněž k otázce vazby jako takové poznamenává, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází, a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody, což v daném případě učinily. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. Zejména za situace, kdy obecné soudy pracují s konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry, není místo pro jurisdikci Ústavního soudu, který je, dle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci, vzhledem k okolnostem předmětu jednání u Okresního soudu v Mostě, nebyla lhůta, s jakou byli účastníci řízení informováni o slyšení stěžovatele, přiměřená. Přiměřenost lhůty je totiž třeba posuzovat komplexně podle okolností případu s přihlédnutím ke složitosti věci a k jednání stěžovatele a orgánů projednávajících případ. Takový závěr vychází i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu