ECLI:CZ:US:2006:4.US.9.06
sp. zn. IV. ÚS 9/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Pavla Rychetského a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. V. a 2) H. V., zastoupených JUDr. Martinem Vlasákem, advokátem v Kouřimi, Mírové nám. 119, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2005, sp. zn. 27 Co 409/2005, v části potvrzující usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. května 2002, č.j. 9C 133/2001-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas ve vztahu ke stěžovateli 1) [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadli stěžovatelé usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2005 (27 Co 409/2005- 75) v rozsahu potvrzujícího výroku o nepovolení obnovy řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn.9 C 133/2001 a tvrdili, že v řízení o povolení obnovy řízení před obecnými soudy bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), dle nichž jsou soudy povolány k tomu, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům, dále ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je Česká republika demokratickým právním státem.
Dle tvrzení stěžovatelů k porušení jejich práv mělo dojít tím, že obecné soudy neshledaly důvody pro povolení obnovy řízení i přes to, že stěžovatelé předložili nové důkazy (tabulky výkazů záloh, opis účetního deníku, znalecké posudky), které splňovaly podmínku ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a mohou přivodit příznivější spravedlivé rozhodnutí ve věci a tvrdili, že prokazují, že jim bylo uloženo plnit to, co plnit neměli.
Stěžovatelé poukázali na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (III. ÚS 269/99, I. ÚS 336/2000, II. ÚS 431/01), ve které se Ústavní soud zabýval podmínkami, za kterých nesprávná aplikace "jednoduchého práva" obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod, a to v důsledku svévole nebo důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Dále v řízení došlo k odepření jejich možnosti účastnit se jednání soudu a rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo z nesprávně zjištěného skutkového stavu soudu nalézacího, a proto stěžovatelé navrhli zrušit napadené rozhodnutí obecného soudu, jak je vpředu označeno.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem opožděně podaná.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 9C 133/2001, z něhož vyplynuly dále uvedené základní skutečnosti. Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 7. května 2002 (9C 133/2001-32) zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali obnovy řízení vedené u téhož soudu pod sp. zn. 11C 100/96, neboť ji neshledal důvodnou. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. listopadu 2002 (27 Co 423/2002-46) zastavil odvolací řízení o odvolání stěžovatelů, které vyhodnotil jako neúplné a z toho důvodu neprojednatelné, současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud ČR k dovolání žalovaných usnesením ze dne 28. července 2005 (26 Cdo 1133/2004-70) zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. října 2005 (27 Co 409/2005- 75) mimo jiné potvrdil výrok o nepovolení obnovy řízení nalézacího soudu.
Ve věci posuzované ústavní stížnosti bylo podrobeno přezkumu řízení o povolení obnovy, v němž nebylo shledáno porušení stěžovatelem 1) tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod, neboť usnesení napadené návrhem na obnovu řízení bylo vydáno v řízení dle dosavadních právních předpisů (bod 16 přechodných a závěrečných ustanovení o.s.ř. ve znění zák. č. 30/2000 Sb.).
Podle §228 odst. 1 o.s.ř., ve znění účinném do 31. prosince 2005, pravomocný rozsudek nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, může účastník napadnout návrhem na obnovu řízení:
a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohly přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci;
b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, pokud mohly přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
V této souvislosti lze v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994) a že mu nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelem 1) navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení za předpokladu, že v řízení o ní nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele; takovéto porušení však shledáno nebylo, neboť obecné soudy návrh stěžovatele 1) na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele 1) souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení obnovy řízení (§167 odst. 2, §157 odst. 2 o. s. ř.), z čehož je patrno, že ve věci posuzované ústavní stížnosti nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud podotýká, že právní posouzení věci obecným soudem tak spočívá na dostatečně zjištěném skutkovém základu. Návrhy stěžovatele 1) na provedení důkazu tabulkami výkazů záloh, opisem účetního deníku, znaleckým posudkem, jímž stěžovatel 1) odůvodňuje povolení obnovy řízení, byly v řízení před obecnými soudy vzneseny a obecné soudy se jimi zabývaly a uvedly, proč k nim nepřihlédly a z jakého důvodu nebyl proveden revizní znalecký posudek (č. l. 34b, 34c). Jinými slovy řečeno, důkazy, na základě nichž žádal stěžovatel povolení obnovy řízení, novými důkazy (skutečnostmi) nejsou.
Za tohoto stavu jsou stěžovatelova tvrzení projevem jeho nesouhlasu s meritorním rozhodnutím obecného soudu co do povolení obnovy řízení. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by obecný soud v jeho rozhodnutí porušil ústavně zaručené právo stěžovatele, když argumentace judikaturou Ústavního soudu není případná.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu); takovýmto rozhodnutím v posuzované věci je usnesení odvolacího soudu, a proto lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet u stěžovatelky 2) dnem doručení 14. listopadu 2005 č.l. 78, (§72 odst. 2 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li však podána dne 17. ledna 2006 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta nebyla zachována a že takto podaná ústavní stížnost je opožděná. Jestliže tedy stěžovatelka 2) ústavní stížnost podala ve lhůtě delší než stanoví zákon (64. den lhůty), založila tímto pro její meritorní posouzení procesní překážku, kterou nelze překonat.
Z výše rozvedených důvodů byl návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu posouzen dílem jako opožděný, dílem jako zjevně neopodstatněný [§43 odst. 1 písm. b), §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]
a jako takový jej Ústavní soud odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. března 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu