ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.59.06
sp. zn. Pl. ÚS 59/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu Okresního soudu v Přerově na zrušení §29 odst. 3 občanského soudního řádu, za účasti 1) Poslanecké sněmovny Parlamentu, a 2) Senátu Parlamentu, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 4. srpna 2006 podal stěžovatel podle §64 odst. 3 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") návrh na zrušení §29 odst. 3 občanského soudního řádu "v části o ustanovení opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám".
Z návrhu a jeho příloh Ústavní soud zjistil, že u navrhovatele bylo zahájeno řízení, ve kterém se GE Money Multiservis, a. s., domáhá po Josefu Habáňovi zaplacení 24.816 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 1. září 2003. Navrhovatel v této věci vydal 3. října 2005 platební rozkaz, č. j. 23 Ro 2152/2005-7, kterým žalobě zcela vyhověl. Zásilka s platebním rozkazem adresovaná žalovanému se navrhovateli vrátila zpět s poštovní relací, že se adresát odstěhoval bez udání adresy. Následně navrhovatel zjistil z centrální evidence obyvatel, že žalovaný je hlášen k trvalému pobytu na ohlašovně (Městského úřadu v Přerově), aniž by byly evidovány údaje o pobytu jeho rodičů. Od Městského úřadu v Přerově, odboru sociálních dávek, navrhovatel zjistil, že žalobce není zabezpečován dávkou sociální péče, neboť mu byla odejmuta s účinností od 1. listopadu 2003 s tím, že skutečný pobyt ani kontaktní adresa nejsou tomuto úřadu známy. Obecní živnostenský úřad téhož městského úřadu navrhovateli sdělil, že žalovaný není zapsán v živnostenském rejstříku. Okresní správa sociálního zabezpečení v Přerově navrhovateli sdělila, že žalovaný není veden jako zaměstnanec malé organizace ani jako osoba samostatně výdělečně činná, a není ani poživatelem dávky důchodového pojištění. Úřad Práce v Přerově navrhovateli sdělil, že žalovaný byl s účinností od 26. května 2005 sankčně vyřazen z jeho evidence pro maření spolupráce. Generální ředitelství Vězeňské služby navrhovateli sdělilo, že žalovaný není ve výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody. Navrhovatel se platební rozkaz pokusil doručit žalovanému i na adresu osoby jménem Ivan Jano, kterou zjistil z úřední činnosti, avšak tato zásilka se vrátila s relací, že žalovaný na uvedené adrese dva roky nebydlí. Usnesením ze dne 19. ledna 2006, č. j. 23 Ro 2152/2005-21, navrhovatel svůj platební rozkaz zrušil a opatrovníkem žalovanému ustanovil justičního čekatele, který u navrhovatele působí. Následně Město Přerov navrhovateli sdělilo, že není ochotno dělat opatrovníka žalovanému, a že mu není známa jiná osoba, která by tuto funkci mohla vykonávat. Konečně usnesením ze dne 5. června 2006, č. j. 10 C 47/2006-25, navrhovatel zrušil ustanovení justičního čekatele opatrovníkem a řízení podle §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přerušil.
V návrhu se po rekapitulaci případu uvádí, že funkce opatrovníka účastníka neznámého pobytu byla zřejmě vytvořena, aby mohly být hájeny zájmy takového účastníka způsobem, kterým by to činil smluvní zástupce. K vytvoření této funkce přitom zřejmě došlo nedůsledným převzetím právní úpravy provedené v §6 až 19, 116 a 117 zákona č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), a to v době nesvobody, jako výraz poručnického přístupu totalitního státu k právům jedince. Podle jeho názoru při existenci zásady rovnosti účastníků řízení, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), je ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod tím, že by mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu. To je dáno tím, že nikoho nelze nutit k výkonu funkce opatrovníka, jak bylo dovozeno v nálezu sp. zn. II. ÚS 27/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 23. N. 97. str. 3), přičemž nelze shledat správným ustanovení justičního čekatele, a lze ustanovit advokáta či notáře, jak vyplývá z nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 36. N. 69. str. 731). Navrhovateli je z úřední činnosti známo, že se s pochopením nesetkala ani snaha některých jiných obecných soudů ustanovit opatrovníkem osobě neznámého pobytu veřejného ochránce práv, který s takovým postupem nesouhlasí. Ustanovení §29 odst. 3 občanského soudního řádu považuje za neefektivní, neboť neumožňuje soudu zajistit ochranu zájmů nepřítomného účastníka řízení a vede k neústavnímu potlačení práva jednotlivce na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že uvedená zákonná norma selhává, vyvstává podle navrhovatele potřeba neprodlené korektivní reakce, neboť při právní regulaci je důležitá zpětná vazba, která spočívá v soustavné vědomosti řídícího subjektu (regulátoru) o působení regulace a zabezpečování reakce regulátoru na odchylky předmětu regulace od cílového stavu (Knapp, V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995. str. 40).
Jedním z komponentů ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces je zásada rovnosti účastníků řízení, výslovně zakotvená v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 37 odst. 3 Listiny, jak navrhovatel správně podotýká. Pokud pobyt účastníka řízení není znám, a z povahy věci tedy není možné vykonávání jeho práv osobně nebo skrze zmocněného zástupce, je nutné zajistit obhajobu jeho práv v řízení jiným možným způsobem. V opačném případě by se jednalo spíše o popření a ne o naplnění této zásady.
V civilním procesu je tato situace řešena pouze v §29 odst. 3 občanského soudního řádu, které navrhovatel napadá. Tímto ustanovením je stanovena povinnost soudu takovému účastníkovi řízení ustanovit opatrovníka. Toto zákonné ustanovení přitom ale výslovně neřeší, kdo má opatrovníkem být, a neřešil to ani civilní řád soudní, na který navrhovatel poukazuje. Lze považovat za systémovou chybu, že recentní úprava podústavního práva nestanoví nikomu povinnost přijetí ustanovení opatrovníkem v této situaci, jak bylo konkrétně ve vztahu k obcím dovozeno v nálezu sp. zn. II. ÚS 27/2000 a jiných, jak správně uvedl navrhovatel. Absence navazující (resp. související) právní úpravy však nemůže být důvodem pro zrušení zákonného ustanovení, které je provedením ústavně zaručeného práva, a nemůže tak být z podstaty věci samo o sobě v rozporu s ústavním pořádkem. To může být pouze důvodem pro podnět či apelaci k právotvorné činnosti "regulátoru", o němž se zmiňuje navrhovatel. Tím je i podle autora, na nějž navrhovatel odkazuje, zákonodárný, resp. právotvorný orgán, a nikoliv Ústavní soud.
Nikoliv nepodstatná je přitom skutečnost, že protiústavnost napadeného ustanovení navrhovatel shledává pouze v jeho neefektivitě, kterou ukazuje na jím posuzovaném případě. V tom byl ustanoven opatrovníkem žalovanému justiční čekatel, jehož ustanovení byl následně zrušeno. Obec, ve které je žalovaný formálně hlášen k trvalému pobytu, odmítla své ustanovení opatrovníkem, a pokusy zjistit osoby blízké žalovanému či jiné, které by byly ochotny přijmout ustanovení opatrovníkem se soudu zjistit nepodařilo. Z úřední činnosti je přitom navrhovateli známo, že tuto funkci nepřijímá ani veřejný ochránce práv. Tento výčet možností však rozhodně nelze považovat za vyčerpávající, neboť pomíjí složky justičního systému vytvořené podústavním právem k zastupování účastníků v řízení před soudem. I opatrovník je přitom zástupcem účastníka řízení, jak bylo dovozeno např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 559/2000 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 27. N. 111. str. 233). Pokud jde o ryze státní subjekty jedná se o Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Obecně se pak jedná o advokáty, jak bylo uvedeno již v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04, na který odkazuje i sám navrhovatel. Z úřední činnosti je přitom Ústavnímu soudu známo, že s procesem ustanovování advokátů do funkce opatrovníků účastníkům řízení neznámého pobytu zpravidla nejsou spojeny obtíže spočívající v absenci souhlasu advokátů. Pokud tedy sám navrhovatel nevyužil této možnosti k ustanovení opatrovníka, pak evidentně nevyčerpal všechny možnosti, a nelze tudíž hovořit o neefektivitě §29 odst. 3 občanského soudního řádu v posuzovaném případě.
Zákonem stanovenou možnost, aby o abstraktní a konkrétní kontrole norem rozhodl senát Ústavního soudu, je vždy nutno interpretovat restriktivně. Jedná se totiž o výjimku z pravidla, podle kterého v takových případech rozhoduje plénum Ústavního soudu. V posuzovaném případě se právě o takovou výjimku z pravidla jedná. Jak bylo shora vyloženo, je §29 odst. 3 občanského soudního řádu provedením zásady rovnosti v konkrétní neideální situaci, a lze jej (a je to i nutné) vykládat v souladu s regulativními idejemi představovanými ústavně zaručenými právy a svobodami, a tím i v souladu s principy spravedlnosti (srov. III. ÚS 224/98 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 15. N. 98. str. 17; Pl. ÚS 15/98 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 15. N. 48. str. 341 - 83/1999 Sb. aj.). Z návrhu nevyplývá, že by to nebylo možné. Z návrhu není patrný nejen rozpor, ale dokonce ani omezení jakéhokoliv ústavně zaručeného práva nebo svobody v důsledku aplikace napadeného zákonného ustanovení. Z argumentace obsažené v návrhu je zřejmý právě a jenom názor o neefektivnosti tohoto zákonného ustanovení a tím i o zbytečné komplikovanosti řízení, ve kterém je nutno jej aplikovat. Tento názor však není namístě, a to ani v případě posuzovaném navrhovatelem (jak bylo shora vyloženo), a především z něj není možné vyvodit jakoukoliv opodstatněnost řízení o kontrole napadeného zákonného ustanovení.
Ze shora vyložených důvodů považuje Ústavní soud argumentaci navrhovatele proti §29 odst. 3 občanského soudního řádu za ústavněprávně zcela irelevantní, a proto návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul jako zjevně neopodstatněný, podle §43 odst. 2 písm. b) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu