ECLI:CZ:US:2007:1.US.1804.07.1
sp. zn. I. ÚS 1804/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. S., zastoupené Mgr. Lenkou Holendovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 211, adresa pro doručování Kopřivnice, Ignáce Šustaly 1085, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. března 2007 sp. zn. 11 Co 206/2007, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2007 sp. zn. 55 C 21/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil – pro porušení čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) – v záhlaví označená rozhodnutí, jímž soud prvního stupně zastavil řízení poté, co žalobce vzal žalobu zpět a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a odvolací soud rozhodnutí potvrdil.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla stěžovatelka, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno – v řízení postupovaly v rozporu s ústavně zaručenými právy i procesními předpisy (§96 odst. 2, 3 o. s. ř.), když důvody jejího nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nevyhodnotily jako důležité a zastavily řízení, a tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces i libovůli v rozhodování obecných soudů.
S postupem obecných soudů stěžovatelka nesouhlasila, neboť měla za to, že soud prvního stupně měl po tak dlouhé době (osmi letech) soudního řízení ve věci meritorně rozhodnout. Dále uvedla, že zájem na pokračování řízení nemusí být jen čistě procesně právní, ale soud by měl přihlédnout k morálnímu a ekonomickému hledisku, kdy žalobce přesto, že byl dlužníkem stěžovatelky (v době kdy disponoval pravomocným rozhodnutím), podal návrh na exekuci a exekutor skutečně do bytu stěžovatelky pronikl s úmyslem věci odvézt. Stěžovatelka uvedla, že postupem obecného soudu došlo k porušení práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a nedotknutelnost soukromí, neboť obecný soud ve věci meritorně nerozhodl a tím stěžovatelce nedal možnost domoci se určité satisfakce.
Dále stěžovatelka mimo jiné v obecné rovině namítala, že řízení neprobíhalo spravedlivě, protože obecné soudy nepřihlédly k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny, a to ohledně žaloby vedlejšího účastníka, jež byla od počátku naprosto bezdůvodná, šikanózní, s cílem poškodit stěžovatelku a pomstít se jí. Stěžovatelka argumentovala rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2006 sp. zn. III ÚS 210/02 a navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), a tak jej není možno považovat za jakousi „superrevizní“ instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší „hodnotit“ hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95).
V daném případě se jednalo o sporné řízení, ve kterém žalobce se žalobou domáhal vydání věcí po stěžovatelce s tím, že tyto věci zůstaly v bytě stěžovatelky z doby, kdy jej měl v podnájmu a stěžovatelka mu tyto věci nevydala. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. července 2000 stěžovatelce uložil předmětné věci žalobci vydat, neboť vzal za prokázané, že věci se nachází bez právního důvodu v bytě stěžovatelky. Proti němu stěžovatelka podala odvolání a namítala, že věci zadržela k zajištění splatné pohledávky, kterou má stěžovatelka vůči žalobci. Dále probíhalo odvolací i dovolací řízení, poté teprve Krajský soud v Ostravě usnesením z 16. září 2004 rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě zrušil a vrátil věc soudu k novému projednání a současně v rozhodnutí vyslovil závazný právní názor. V říjnu 2006 žalobce vzal žalobu zpět v plném rozsahu a soud prvního stupně řízení zastavil i přes nesouhlas stěžovatelky. Odvolací soud usnesení soudu o zastavení potvrdil a ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že důvody uvedené stěžovatelkou nepředstavují vážné důvody dle ust. §96 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ust. §167 o. s. ř. jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. K této části argumentace stěžovatelky Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelky, že má vážné morální nebo ekonomické důvody, které opodstatňují její nesouhlas se zpětvzetím žaloby. Podstatou jednání je ryze majetkový spor. Pokud obecné soudy se z jiných soudních spisů dozvěděly, že movité věci byly prodány v dražbě, jež byla provedena Okresním soudem v Ostravě dne 24. srpna 2005 a žalovaná obdržela výtěžek z dražby ve výši 1.661,- Kč, lze přisvědčit názoru obecného soudu, že za dané situace vyhověl návrhu žalobce, který vzal žalobu zpět s ohledem na efektivnost řízení a faktickou nemožnost již požadované věci získat. Dále obecný soud konstatoval, že stěžovatelka nemůže mít ani žádné ekonomické důvody, neboť byla osvobozena od placení soudních poplatků, zastupoval ji advokát určený ČAK. Nelze ani dospět k závěru, že dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že obecný soud měl meritorně rozhodnout. Z rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl věc u prvního jednání a další jednání již nebyla konána, neboť žalobce vzal žalobu zpět, neboť řízení bylo bezpředmětné.
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelkou namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces a porušení práva na zachování důstojnosti, cti osobní pověsti a právo na soukromý život (čl. 10 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst.1 Úmluvy), když argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána případnou, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. srpna 2007
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu