ECLI:CZ:US:2007:1.US.313.07.2
sp. zn. I. ÚS 313/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. F., zastoupeného Mgr. Ing. J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, č.j. 15 Cmo 37/2006-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 12. 2005, č.j. 22 Cm 53/2004-55, zamítl ve věci žalobce Z. F. (dále jen "stěžovatel) proti žalovanému Ing. S. K., SKP úpadce INGOSTAV, s.r.o., IČ 25234102, žalobu o vyloučení částky Kč 976.598,50 zaplacené společností Alstom Power, s.r.o., Alstom Group, IČ 479160444 (dále jen "dlužník"), ze soupisu konkursní podstaty úpadce Ingostav, s.r.o. (dále jen "úpadce"; výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.).
Krajský soud v Plzni vycházel ze zjištění, že před uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky [poznámka: kterou dne 30. 6. 2004 postoupil úpadce stěžovateli předmětnou pohledávku za dlužníkem (dále jen "postupní smlouva")] byly úpadci doručeny exekuční příkazy soudního exekutora (včetně usnesení soudů o nařízení exekuce). Krajský soud proto dospěl k závěru o neplatnosti postupní smlouvy pro rozpor s ustanovením §44 odst. 7 a §47 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"). Soud prvního stupně současně odmítl argumentaci stěžovatele, že postupní smlouva byla uzavřena v rámci běžné obchodní činnosti (ve smyslu ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu). Dále uvedl, že s přihlédnutím k finanční situaci úpadce a k tomu, že smlouva o postoupení pohledávky byla navíc uzavřena mezi úpadcem a jeho statutárním zástupcem, šlo o postup účelový.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2006, č.j. 15 Cmo 37/2006-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výroková část II.).
Odvolací soud, který vycházel ze skutkových a právních závěrů krajského soudu, zdůraznil, že v době uzavření postupní smlouvy trval dle ustanovení §44 odst. 7 exekučního řádu (jímž je založen procesní institut tzv. generálního inhibitoria) zákaz dispozice s veškerým majetkem pozdějšího úpadce. Vrchní soud (stejně jako krajský soud) konstatoval, že postupní smlouvu nelze podřadit pod běžnou obchodní činnost či pod udržování a správu majetku úpadce. Postupní smlouva není úkonem nezbytným ke spravování majetku ani k udržení jeho rozsahu a pod běžnou obchodní činnost postupitele lze podřadit pouze takové činnosti, které představují předmět podnikání zapsaný v obchodním rejstříku.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 10. 2006, č.j. 29 Odo 1426/2006-91, dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výroková část II.).
Nejvyšší soud v prvé řadě uvedl, že stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v potvrzujícím výroku ohledně nákladů řízení. Tyto výroky (soudu prvního i soudu druhého stupně), ač součásti rozsudku, mají povahu usnesení a přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání v tomto rozsahu bez dalšího odmítl.
V otázce přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud konstatoval, že v souzené věci nejde o případ uvedený v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozsudek soudu prvního stupně byl prvním rozsudkem ve věci). Nejvyšší soud současně uvedl, že však nemá důvod založit přípustnost dovolání ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť z pohledu stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení neshledal rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Zdůraznil, že právní posouzení otázky, zda postupní smlouva je úkonem překračujícím běžnou obchodní činnost či udržování a správu majetku pozdějšího úpadce závisí na konkrétních skutkových okolnostech souzené věci, má význam právě a jen pro projednávanou věc a tudíž postrádá potřebný judikatorní přesah. Nejvyšší soud dále prohlásil, že neakceptovatelnost stěžovatelovy argumentace je zřejmá již proto, že sporným právním úkonem (postoupením pohledávky) byla z majetku pozdějšího úpadce (postižitelného v rámci exekuce) vyvedena pohledávka vůči třetí osobě, aniž by se pozdějšímu úpadci dostalo adekvátního "exekučně využitelného" protiplnění, sloužícího k uspokojení některé z exekuovaných pohledávek za pozdějším úpadcem. Přitom právě skutečnost, že se povinný zbavuje svého majetku bez adekvátního protiplnění, vede k závěru o neplatnosti postupní smlouvy pro rozpor s účelem zákona nebo pro obcházení zákona podle ustanovení §39 o.z. (poznámka: Nejvyšší soud dále poukázal na obsáhlou a publikovanou vlastní judikaturu).
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, č.j. 15 Cmo 37/2006-74, napadl stěžovatel ústavní stížností.
Stěžovatel v podstatě uvedl, že Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem "naprosto zásadním způsobem" zasáhl do jeho ústavně garantovaných základních práv, neboť se ztotožnil s argumentacá soudu prvního stupně. Uvedeným skutkovým zjištěním došlo k nesprávnému právnímu hodnocení věci. Stěžovatel tvrdí, že postupem odvolacího soudu došlo v plném rozsahu k "zohlednění" tvrzení vedlejšího účastníka, avšak nebyl brán ohled na pozici stěžovatele, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dle stěžovatele navíc došlo k porušení principu rovnosti (rovnosti zbraní) a nezávislosti a nestrannosti rozhodujícího soudu. V této souvislosti se dovolal čl. 96 Ústavy a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, č.j. 15 Cmo 37/2006-74, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37odst. 3 Listiny (a čl. 96 Ústavy ČR). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v čl. 36 odst. 1 Listiny upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Sám Ústavní soud pak porušení zákonných procesních ustanovení neshledal.
Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), proto připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu podústavního (zákonného) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Konstatuje, že soudní orgány učinily na základě posouzení jednotlivých důkazů i jejich souhrnu konzistentní závěry. Za této situace Ústavní soud usuzuje, že tyto závěry odpovídají zjištěnému stavu věci, takže nelze dovozovat, že by mezi skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, nastal extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Z obsahu spisového materiálu rovněž neplyne, že by v postupu soudních orgánů existovala v souzené věci jakákoli svévole, ať již při výběru a hodnocení důkazů či při interpretaci práva. Proto Ústavní soud usuzuje, že soudy postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad dotčených ustanovení, který provedl Vrchní soud v Praze (a Krajský soud v Plzni), je výkladem standardním. Za těchto okolností je proto rozhodnutí v souzené věci záležitostí posouzení obecných soudů, jejichž argumenty (uváděné v odůvodněních napadených rozsudků) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Se zřetelem k tomu - a k obsahu spisu vůbec - nelze dovozovat ani porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení, jehož se stěžovatel - jak již bylo uvedeno - rovněž dovolal.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a ostatně i ostatní soudní rozhodnutí v této věci, jsou logická, jasná, srozumitelná a přesvědčivá a jsou i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Vojen Gűttler
předseda senátu Ústavního soudu