ECLI:CZ:US:2007:1.US.552.07.1
sp. zn. I. ÚS 552/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Kružíka, správce konkursní podstaty se sídlem Příkop 2, Brno, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2006, č.j. 1 Ko 88/2006-2608, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2005, č.j. 38 K 32/96-2494, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 12. 2005, č.j. 38 K 32/96-2494, v právní věci úpadce TOS KUŘIM, a.s. (dále jen "úpadce"), při výkonu dohlédací činnosti soudu v konkursním řízení, zprostil funkce správce konkursní podstaty JUDr. Milana Kružíka, CSc. (dále jen "stěžovatel") a novým správcem konkursní podstaty ustavil Ing. Oldřicha Kalu (výroková část I.), dále rozhodl, že zproštění funkce správce a ustavení nového správce je vykonatelné ode dne doručení usnesení Ing. Oldřichu Kalovi (výroková část II.) a uložil dosavadnímu správci (stěžovateli), aby do 30 dnů ode dne doručení usnesení předložil soudu podrobný přehled výdajů vynaložených v období od předložení aktualizované verze konečné zprávy do 30. 11. 2005 (výroková část III).
Krajský soud v Brně mimo jiné uvedl, že usnesením ze dne 29. 4. 2005, č.j. 38 K 32/96-2401, schválil konečnou zprávu o zpeněžení majetku z podstaty (poznámka: konečná zpráva byla vyvěšena dne 6. 12. 2004), schválil hotové výdaje stěžovatele ve výši 785.868,- Kč, jeho odměnu ve výši 5.162.828,- Kč; tu snížil ze správcem vyúčtované částky 6.883.771,- Kč o 25 %, a to z důvodu stěžovatelových pochybení (uvedených v citovaném usnesení), přičemž usnesení o schválení konečné zprávy nabylo právní moci dne 24. 5. 2005. Stěžovatel předložil dne 13. 6. 2005 návrh na rozvrh, z něhož krajský soud zjistil, že řada věřitelů je označena nepřesně, nebylo z něj patrno, jak stěžovatel dospěl k částce, která měla být rozdělována, a nebyl uveden ani součet zjištěných pohledávek, takže soud nemohl provést kontrolu správnosti výpočtu procenta uspokojení pohledávek druhé třídy. Druhou verzi návrhu na rozvrh podal stěžovatel dne 27. 9. 2005 a opět z něj nebylo patrno, z jaké částky, určené na poměrné uspokojení pohledávek druhé třídy, vyšel. Krajský soud dal stěžovateli pokyn (usnesením ze dne 5. 10. 2005), aby návrh na rozvrh přepracoval; následně jej (usnesením ze dne 24. 10. 2005) vyzval k podání vysvětlení s tím, že z dosud předložených návrhů na rozvrh není uvedena jako výdaj platba DPH 984.1001,- Kč a upozornil jej na průtahy v řízení. Stěžovatel podáním doručeným soudu dne 9. 11. 2005 sdělil, že částka 984.101,- Kč je v převažující části DPH, o kterou byl povinen navýšit svou odměnu (schválenou soudem), neboť je jejím plátcem a uvedenou částku odvedl do státního rozpočtu. Podle správce takto vznikl po pravomocném schválení konečné zprávy nadměrný odpočet ve stejné výši, který byl uplatněn v daňovém přiznání k DPH za úpadce; jelikož je úpadce rovněž plátcem DPH, bude mu tato částka správcem daně vrácena zpět do konkursní podstaty. Protože stěžovatel přepracovaný návrh na rozvrh nepředložil, byl k tomu vyzván usnesením ze dne 14. 11. 2005. Stěžovatel dne 2. 12. 2005 předložil třetí verzi návrhu na rozvrh dle stavu ke dni 30. 11. 2005. Mimo jiné uvedl, že snížil částku určenou věřiteli č. 234 Finanční úřad Brno - venkov (který dle jeho názoru má již částečně uspokojenou pohledávku druhé třídy ve výši 989.998,- Kč), s nímž vede spor, neboť ač Finanční úřad Brno - venkov uznal odpočet stěžovatele v částce 989.998,- Kč, tuto částku si započetl na svoji pohledávku přihlášenou do konkursního řízení. Jiné skutečnosti stěžovatel neuvedl a žádnou DPH, jejímž zaplacením údajně vznikl úpadci nárok na nadměrný odpočet, jako výdaj z konkursní podstaty, nevykázal. Krajský soud proto uzavřel tak, že pokud stěžovatel uhradil DPH, jejímž je plátcem, ze svých prostředků (neboť bylo nutno postupovat dle ustanovení §8 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění platném do 30. 4. 2005) a nikoli z konkursní podstaty, pak mu částka 989.998,- Kč (původně uváděná ve výši 984.101,- Kč) nemůže v konkursní podstatě scházet a částka, o kterou vede s Finančním úřadem Brno - venkov (dále jen "FÚ") spor, by pak po případném úspěchu byla předmětem dodatečného rozvrhu. Pokud však stěžovatel DPH ze své odměny uhradil z prostředků konkursní podstaty (a jiné vysvětlení se v tomto případě nenabízí), pak hrubě porušil své povinnosti, neboť s prostředky podstaty nakládal v rozporu se zákonem. Podle názoru soudu správce (stěžovatel) hrubě porušil své povinnosti v konkurzním řízení i tak, že nebyl schopen, popř. ochoten předložit věcně správný návrh na rozvrh, čímž došlo v řízení k nežádoucím průtahům. Jelikož již dříve snížil soud stěžovateli odměnu pro liknavé plnění jeho povinností, ztratil důvěru v jeho odbornou způsobilost k předložení věcně správného návrhu na rozvrh. Proto jej funkce správce zprostil a jmenoval správce nového.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 10. 2006, č.j. 1 Ko 88/2006-2608, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud uvedl, že podle §8 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání (dále "ZKV"), ve znění platném od 30. 4. 2005, platí, že nárok správce na odměnu a náhradu hotových výdajů, je-li plátcem daně, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je správce povinen z odměny a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. Přechodná ustanovení k zákonu č. 179/2005 Sb. sice stanoví, že takto stanovená odměna a úhrada jeho hotových výdajů náleží správci i za řízení, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (poznámka: tj. před 1. 1. 2006), avšak s výjimkou konkursních řízení, ve kterých již byla vyvěšena na úřední desce soudu konečná zpráva o zpeněžování majetku z podstaty s vyúčtováním odměny a výdajů správce konkursní podstaty (dále jen "konečná zpráva"). Konečná zpráva slouží jako jeden z podkladů pro vydání rozvrhového usnesení. Odvolací soud poukázal na to, že z hlediska jednotlivých fází konkursního řízení má pravomocné usnesení o schválení konečné zprávy své pevné místo a ty otázky, k jejichž řešení především slouží (včetně výše odměny a hotových výdajů správce), by tedy zásadně neměly být předmětem přezkumné činnosti soudu později, např. při přezkoumání správnosti rozvrhového usnesení. Údaje uvedené v konečné zprávě, které se týkají vyúčtování odměny správce a jeho výdajů, výtěžku zpeněžení majetku podstaty a nákladů konkursu, jakož i údaje týkající se úplnosti zjištění majetku podléhající konkursu nebo procesních postupů, na jejichž základě byla taková zjištění učiněna, mohou být napadány a zkoumány pouze v tomto rámci a může být o nich rozhodnuto toliko usnesením vydaným podle §29 odst. 3 ZKV, proti němuž je odvolání přípustné. Konečnou zprávou a zejména pravomocným rozhodnutím o ní, je účastníkům konkursu dáno na vědomí, jaká částka má být správci na odměně a úhradě jeho výdajů vyplacena a jakou částkou bude soud disponovat v rámci rozvrhového usnesení (i když ta se však, na rozdíl od odměny a hotových výdajů správce, může v opodstatněných případech v následujícím řízení změnit). Vrchní soud proto dále konstatoval, že nezávisle na skutečnosti, zda správce konkursní podstaty je či není plátcem DPH, výše jeho odměny je ve vztahu mezi ním a úpadcem na základě pravomocného rozhodnutí konkursního soudu o konečné zprávě, konečná a správce (stěžovatel) proto nebyl oprávněn tuto schválenou odměnu a hotové výdaje navyšovat. Stěžovatel uvedenou zásadu nerespektoval, v rozporu s pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně o konečné zprávě ze dne 29. 4. 2005 (jež odvoláním stěžovatele napadeno nebylo) si svou odměnu a výdaje o částku, představující DPH, jejímž je plátcem, "neoprávněně navýšil". S ohledem na výši této částky a důsledky, jež pro předmětné konkursní řízení nastaly, neboť je skutečností, že nyní správce nemá v konkursní podstatě dostatek prostředků k rozvrhu, je to důležitým důvodem k tomu, aby byl stěžovatel výkonu funkce správce zproštěn. Stěžovatelovou vinou a jeho nezákonným postupem (pozn.: zde odvolací soud v zájmu stručnosti zcela odkázal "na úplná a správná skutková zjištění a závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožňuje") došlo k závažným průtahům v předmětném konkursním řízení, a to bez ohledu na nesprávný postup FÚ, který je dle názoru odvolacího soudu v souzené věci irelevantní. Odvolací soud v této souvislosti dodal, že osobu úpadce a správce (stěžovatele) nelze ztotožňovat, protože jde o dva různé daňové subjekty.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2006, č.j. 1 Ko 88/2006-2608, i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2005, č.j. 38 K 32/96-2494, napadl stěžovatel ústavní stížností. V prvé řadě uvedl, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci porušuje čl. 1 (pokud jde o rovnost v právech) a čl. 11 (pokud jde o právo vlastnit majetek) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě na ochranu základních práv a svobod (pokud jde o právo na pokojné užívání majetku; dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v podstatě uvádí, že ačkoli právní úprava v ZKV platná do 29. 4. 2005 (tj. do novelizace provedené zákonem č. 179/2005 Sb.) neobsahovala explicitně nárok správce konkursní podstaty na úhradu DPH (neboť tento nárok byl výslovně zakotven teprve citovanou novelou v §8 odst. 3 ZKV), nelze se domnívat, že takový nárok před účinností zákona č. 179/2005 Sb. neexistoval. V opačném případě by dle stěžovatele vznikala neodůvodněná nerovnost mezi správci konkursní podstaty, kteří byli plátci DPH ve srovnání s těmi, kteří plátci DPH nebyli. Stěžovatel se domnívá, že důvod zproštění funkce správce konkursní podstaty spočívající v tom, že zavinil nedostatek prostředků v konkursní podstatě tím, že navýšil odměnu o DPH (byť tento nárok měl), není dán; to platí navíc za situace, když "důvodně předpokládal, že správce daně vrátí úpadci nadměrný odpočet", neboť stanovisko Ústavního soudu k této problematice bylo již dostatečně známé.
Stěžovatel (který si je vědom akcesorického charakteru principu rovnosti) k porušení čl. 1 Listiny připomíná i to, že uvedený princip může být chápán i neakcesoricky; v daném případě vznikla protiústavní nerovnost nesprávným právním názorem soudu, podle něhož stěžovatel jako správce konkurzní podstaty návrh na navýšení odměny o DPH neměl. Stěžovatel současně odkázal na nález Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., v němž se Ústavní soud vyslovil k problematice odměňování správců konkursní podstaty. K porušení čl. 11 Listiny stěžovatel uvedl, že v souzené věci nebyla dodržena rovnost ochrany vlastnického práva, neboť rozsah majetku správce, který je plátcem DPH, na jejíž úhradu by neměl nárok z majetku podstaty, se sníží ve srovnání se situací, kdy správce plátcem daně není. K porušení čl. 1 Dodatkového protokolu 1 k Úmluvě stěžovatel vyslovuje domněnku, že je v důsledku stanoviska Vrchního soudu v Olomouci zbavován svého majetku, neboť by musel odvést DPH ze svého, nikoliv z prostředků podstaty.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2006, č.j. 1 Ko 88/2006-2608, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2005, č.j. 38 K 32/96-2494, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Sám Ústavní soud pak porušení zákonných procesních ustanovení neshledal.
Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), proto připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu podústavního (zákonného) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Konstatuje, že soudní orgány učinily na základě posouzení jednotlivých důkazů i jejich souhrnu konzistentní závěry. Oba soudy jasně dovodily důsledky (pravomocného) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2005 - kterým soud rozhodl o konečné zprávě - pro souzenou věc, takže stěžovatel nebyl oprávněn navyšovat odměnu a hotové výdaje. Ústavní soud usuzuje, že závěry obecných soudů odpovídají zjištěnému stavu věci, a nelze dovozovat, že by mezi skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily, nastal extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Z obsahu spisového materiálu rovněž neplyne, že by v postupu soudních orgánů existovala v souzené věci jakákoli svévole, ať již při výběru a hodnocení důkazů či při interpretaci práva. Ze soudního spisu a z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně rovněž plyne, že při předkládání a projednávání (jednotlivých verzí) návrhu na rozvrh, jeho (-jich) doplňování a upřesňování, docházelo na straně stěžovatele k nežádoucím průtahům v konkursním řízení (pro které soud již dříve v důsledku liknavého přístupu k plnění povinností snížil stěžovateli jeho odměnu); krajský soud dovodil, že dochází k hrubému porušení povinností stěžovatele - správce v konkursním řízení, který nebyl schopen, popř. ochoten předložit soudu věcně správný návrh na rozvrh.
Proto Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad dotčených ustanovení, který provedl Vrchní soud v Olomouci (a Krajský soud v Brně), není výkladem nestandardním. Za těchto okolností je proto rozhodnutí v souzené věci záležitostí posouzení obecných soudů, jejichž argumenty (uváděné v odůvodněních napadených rozsudků) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Stěžovatelova argumentace čl. 1 a čl. 11 Listiny (stejně jako čl. 1 Dodatkového protokolu 1 k Úmluvě) je tedy nepřípadná. Se zřetelem k tomu - a k obsahu spisu vůbec - nelze přijmout ani stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu č. 403/2002 Sb. a dovozovat porušení principu rovnosti správců konkursních podstat, neboť otázka (snížení) odměny stěžovatele jako správce konkursní podstaty v souzené věci není důsledkem (objektivním právem) zavedené nerovnosti mezi správci konkursních podstat, ale - jak již bylo výše vícekrát uvedeno - důsledkem postupu samotného stěžovatele; ten podle názoru obecných soudů, který Ústavní soud nezpochybňuje, odměnu neoprávněně navýšil. Ostatně, citovaný nález sám se skutkově i právně týká jiné problematiky než je tomu v této souzené věci.
Ústavní soud připomíná (a svědčí o tom i jeho rozhodovací praxe - srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 531/98 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 13. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 2000, str. 411), že základní právo být správcem konkursní podstaty přirozeně neexistuje. I z toho důvodu nemůže akceptovat stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 1 Listiny.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, a ostatně i prvoinstanční soudní rozhodnutí v této věci, jsou logická, jasná, srozumitelná a přesvědčivá a jsou i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2007
Vojen Gűttler
předseda senátu Ústavního soudu