ECLI:CZ:US:2007:1.US.692.06
sp. zn. I. ÚS 692/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Dagmar Kuželové, soudní exekutorky se sídlem Novodvorská 1010, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem Nad Šutkou 1811/12, 182 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2006 č. j. 16 Co 350/2006-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze pro porušení čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 16. 12. 2005 č. j. Nc 1413/2003-32, dle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastavil pro nemajetnost exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 9. 2003, č.j. Nc 1413/2003-5, proti povinnému SAMO, spol. s r.o., (výroková část I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.) a současně uložil povinnému zaplatit soudní exekutorce JUDr. Dagmar Kuželové (dále jen "stěžovatelka") náklady exekuce ve výši 4 250,68 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení (výroková část III.).
K odvolání soudní exekutorky Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 21. 7. 2006 č. j. 16 Co 350/2006-47, usnesení soudu prvního stupně v napadené výrokové části III. o povinnosti uhradit náklady exekuce stěžovatelce povinným potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu mimo jiné uvedl, že soudní praxe vychází ze znění ustanovení §87 odst. 3 a §89 exekučního řádu (dále jen "e.ř."), dle kterých náklady exekuce hradí exekutorovi povinný; dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady on. Ustanovení §89 e.ř. je třeba chápat jako výjimku ze zásady, že náklady exekuce platí ten, kdo nesplnil dobrovolně povinnost. Rozhodování dle §89 e.ř. přichází při zastavení exekuce podle ustanovení §267 odst. 1 písm. e) o.s.ř. v úvahu jen za situace, kdy to bude odůvodněno procesním zaviněním oprávněného, který podal návrh na exekuci, např. pro pohledávku, která již byla dobrovolně povinným uhrazena, případně proti subjektu, který již neexistuje, např. pro výmaz z obchodního rejstříku. Nelze však zásadně aplikovat ustanovení §89 e.ř. z důvodu, že povinný nemá dostatečný majetek. To, že by oprávněný zavinil svým jednáním zastavení exekučního řízení, ze spisu bez dalšího nevyplývá a není žádným účastníkem ani stěžovatelkou tvrzena. V této souvislosti není relevantní ani argument, že se exekutor nebude moci nákladů exekuce s úspěchem na povinném domoci, neboť povinný je nemajetný. Usnesení o povinnosti povinného k náhradě nákladů exekuce je samostatným titulem, který exekutor může v budoucnu použít, a nelze vyloučit, že se majetkové poměry povinného změní. Napadené rozhodnutí soudu I. stupně je standardním rozhodnutím, které je v souladu i s bodem XVI. Stanoviska Nejvyššího soudu ČR k e.ř., které bylo publikováno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006 a s judikaturou Ústavního soudu. Pokud stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že oprávněným byla faktura za exekuci uhrazena, pak k takové argumentaci nemůže odvolací soud přihlédnout. Stěžovatelka netvrdí, že by šlo o zálohu vybranou v rámci exekučního řízení a podle příslušných ustanovení exekučního řádu, nýbrž pouze tu skutečnost, že oprávněný uhradil jí vystavenou fakturu. Jde tedy zřejmě o smluvní vztah mezi oprávněným a stěžovatelkou, který nemůže soud při rozhodování o nákladech řízení brát v úvahu. Otázku zálohy řešil rovněž Nejvyšší soud ČR ve shora uvedeném stanovisku; v odůvodnění čl. XVI. praví, že posouzení otázky zálohy musí vycházet z obecného vnímání zálohy coby plnění, které podléhá vyúčtování a rozlišovat mezi situacemi, kdy povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce má povinný a kdy oprávněný. V případě, kdy je tato povinnost uložena povinnému, tvoří oprávněným složená záloha jeho náklad (náklad oprávněného podle §87 odst. 2 e.ř.) a náklady exekuce, jež na povinném může žádat exekutor, se tím snižují. Takovou skutečnost však exekutorka ve svém odvolání netvrdila.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obvodního soudu a městského soudu formulovanými v jejich rozhodnutích a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Je přesvědčena, že soudy ve svých rozhodnutích interpretovaly a aplikovaly jednotlivá ustanovení exekučního řádu natolik extrémně, že vybočily z mezí hlavy páté Listiny a zasáhly tak do jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka poukazuje na zákonem předvídanou nezávislost soudních exekutorů, zabezpečenou mj. právem na odměnu (§3 odst. 1 e.ř.) a připomíná, že soudní exekutor je v zásadě povinen provést každou exekuci, kterou jej soud pověří. Ustanovení exekučního řádu je podle stěžovatelky nutno vykládat a aplikovat jak s ohledem na zajištění nezávislosti exekutora - neboť i faktické odepření úplaty exekuční činnost ohrožuje nezávislost exekutora - tak i s ohledem na jeho zvláštní postavení v exekučním řízení. Protože podle ust. §3 e. ř., je exekutorovi garantována úplata za exekuční činnost, není podle stěžovatelky fakticky možné odmítnout právo exekutora na zaplacení nákladů exekuce tím, že tato povinnost je stanovena povinnému a nikoli oprávněnému.
Stěžovatelka dále poukazuje na svou povinnost odvést státu daň z přidané hodnoty z odměny, a na to, že dnem právní moci napadeného usnesení Městského soudu v Praze jí vzniká pohledávka vůči povinnému ve výši 4.250,68 Kč, kterou je povinna zahrnout do svých daňových příjmů a zaplatit z ní daň z příjmů, zaplatit zdravotní a sociální pojištění z přiznané pohledávky, ačkoliv tato pohledávka nebude zaplacena. Postupem soudu prý došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny a k porušení čl. 26 odst. 3 Listiny a čl. 28 Listiny. Stěžovatelka poukazuje na to, že uvedeným postupem soudů byla zbavena svého nároku na odměnu za práci a nemá ani nárok na úhradu vynaložených hotových výdajů, které ze svého zaplatila, a nadto ze svého má ještě uhradit státu daně, zdravotní a sociální pojištění z vypočtené odměny, kterou jí soud fakticky odepřel. Tím prý došlo i k porušení jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 9 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Je přesvědčena, že nemajetný povinný žádné náklady exekutorovi nezaplatí, a pokud stěžovatelka požádá oprávněného o zaplacení zálohy, po rozhodnutí soudu, že náklady hradí povinný, je exekutor povinen tuto zálohu oprávněnému vrátit, neboť ji nemůže proti ničemu zúčtovat. Při nepřiznání povinnosti oprávněného uhradit stěžovatelce náklady řízení, které týž svým návrhem vyvolal, by se oprávněný a stěžovatelka dostali do nerovného postavení, čímž by byl porušen ústavní princip rovnosti před zákonem obsažený v čl. 1 Listiny.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s právními závěry Ústavního soudu vyjádřenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, č.j. Pl. ÚS-st. 23/06. Současně se domnívá, že judikát Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Musselle, citovaný ve zmíněném stanovisku, se týká zcela jiné situace, než jsou věci exekutorů.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody příslušného stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně poukazuje na to, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se opakovaně zabýval. Vyslovil jednoznačný názor ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 vydaném podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce.
V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Ačkoli s tímto stanoviskem stěžovatelka nesouhlasí, dopadá plně i na její situaci popsanou v ústavní stížnosti. Stanoviskem pléna je první senát Ústavního soudu ve svém rozhodování vázán a další přezkum tímto stanoviskem dotčené problematiky je vyloučen. S ohledem na to, že stanovisko obsahuje komplexní rozbor otázky, které se týká tato ústavní stížnost, a toto stanovisko je stěžovatelce známo, Ústavní soud na ně pro stručnost odkazuje.
K postavení exekutora a jeho nárokům na úhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. II. ÚS 150/04, sp. zn. III. ÚS 118/05, sp. zn. III. ÚS 42/06, sp. zn. IV. ÚS 54/06, sp. zn. III. ÚS 225/06).
Exekutor je Ústavním soudem pojímán jako podnikatel (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, sp. zn. III. ÚS 118/05), jehož podnikání s sebou nese rysy výkonu veřejnoprávní funkce (sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. II. ÚS 294/05, sp. zn. III. ÚS 42/06).
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že ustanovení §87 až §89 e. ř. nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 o.s.ř.), neboť vystihují jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 e.ř.). Tam i zde se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 e.ř.).
V dosavadní rozhodovací praxi týkající se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce je zastáván názor, že je zásadně na povinném, aby hradil náklady exekuce (§87 odst. 3 e.ř.). Od oprávněného nelze spravedlivě požadovat, aby mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku na straně povinného, pokud toto zastavení řízení oprávněný sám procesně nezavinil. V takovém případě se pro zkoumání, z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce, uplatňují kritéria zakotvená v §271 o.s.ř., neboť o kritériích, podle nichž má být uložena oprávněnému náhrada nákladů exekuce, exekuční řád nic nestanoví (ust. §52 odst. 1 e.ř.).
V případě zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem výslovně vztahuje §89 e.ř. Zákon tak doplňuje §271 o.s.ř., o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád z povahy věci pamatovat nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť ohledně povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 e.ř. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria, obsažená v ustanovení §271 o.s.ř. (ust. §52 odst. 1 e.ř.).
Jestliže tedy po zhodnocení hledisek zakotvených v §271 o.s.ř. (tj. z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o.s.ř., naopak oprávněnému, je oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení §89 e.ř.
Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (ust. §89 e.ř., §271 o.s.ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 e.ř., §271 o.s.ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
Okolnost, že ne vždy bude exekutor uspokojen v plné výši, je rizikem, které je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol obhajování a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora. Osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.
Námitka odlišnosti posuzované situace, kterou stěžovatelka vznáší, se jeví Ústavnímu soudu jako nepřípadná. V postavení každého podnikatelského subjektu a při provádění jeho činnosti je obsaženo riziko, že náklady na tuto činnost vynaložené nebudou pro nesolventnost druhé strany uhrazeny. Toto riziko je u exekutora o to patrnější, že předmětem jeho činnosti je vymáhání výkonu soudních rozhodnutí, z větší části peněžitých plnění od osob, které k plnění nepřistoupily dobrovolně, bezpochyby často nikoliv proto, že by plnit nechtěly, nýbrž proto, že jim to jejich situace běžně neumožňuje; je tedy třeba hledat disponibilní prostředky na úhradu jejich pohledávek způsoby, jež za zcela běžné označit nelze, neboť by k takovému způsobu získávání prostředků ony osoby samy dobrovolně nepřistoupily. Takový postup evidentně obsahuje i riziko, že prostředky na úhradu pohledávek nebo na proces, v němž byly vymáhány, nebude úspěšný zčásti nebo vůbec, neboť povinná osoba v tu chvíli nemá majetek, na němž by bylo možno tyto nucené procesy uplatnit. Nejde-li však o případ, kdy povinná osoba následkem exekuce nebo následkem výroku o tom, že zde žádný postižitelný majetek není, zaniká, zůstává exekutorovi nadále rozhodnutím přiznané právo na jeho odměnu realizovatelné v průběhu další doby, kdy osoba povinná může nabýt majetek, z nějž by tato pohledávka mohla být exekutorovi uhrazena. To, že riziko odkladu úhrady této odměny je pro samu povahu činnosti exekutora součástí jeho postavení a není od ní oddělitelné, bylo zřejmé od počátku zřízení exekutorského stavu a jmenování exekutorů. Lze však hovořit pouze o riziku odkladu, míra rizika absolutního neuhrazení odměny exekutora není závislá od napadaného rozhodnutí soudu, nýbrž (zvláště) od aktivity exekutora v průběhu doby, po kterou je možné rozhodnutí soudu vůči povinnému vykonat. Stěžovatelka však automaticky předjímá, že jí pohledávka nebude uhrazena; takový postoj považuje Ústavní soud za nepřípadný a nesouladný s postavením exekutora jako podnikatele, o nějž, jak již nejednou konstatoval, se zde bezpochyby jedná.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, týkající se její daňové povinnosti a povinnosti k dalším odvodům státu, ani tu nelze považovat za důvodnou. Stěžovatelka totiž apriori předjímá, že jí přiznaná pohledávka nebude zaplacena. Nicméně, tento závěr v dané procesní fázi učinit nelze. Povinný nyní insolventní jím nemusí být později. S ohledem na to, že povinná osoba nezanikla a je nadále oprávněna nabývat majetek a podléhá exekuci, závěr o porušení vlastnických práv stěžovatelky učinit nelze. Provedením exekuce dle exekučního řádu nelze nadto spolehlivě usuzovat na naprostou insolventnost povinného. To lze učinit až v rámci konkurzu. Tento závěr Ústavního soudu je ostatně v souladu s již citovaným stanoviskem jeho pléna.
K požadavku stěžovatelky, aby se Ústavní soud v rámci tohoto řízení o ústavní stížnosti vypořádal také s jejími námitkami proti bodu 9) Stanoviska pléna ÚS sp. zn. Pl.-st. 23/06, lze poznamenat následující.
Stěžovatelka předestírá úvahy, že ve Stanovisku naznačený postup [tj. využití oprávnění soudního exekutora požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce (ust. §90 odst. 3 e.ř.), možnost exekutora odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena [§30 písm. b) e.ř.] a využití legitimace soudního exekutora k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena (§55 odst. 2 exekučního řádu)], by prý byl zjevně neúčinný. Vyslovuje názor, že soudní exekutor by musel zálohu zúčtovat a vrátit ji oprávněnému, protože pokrytí exekutorových nákladů ze zálohy poskytnuté oprávněným by mohlo být bylo kvalifikováno jako bezdůvodné obohacení. Ústavní soud se těmito stěžovatelčinými úvahami nemůže zabývat, protože tvrzená neefektivnost naznačeného postupu vychází z hypotetických předpokladů, které v dané věci nebyly nijak aprobovány. V nyní projednávané právní věci stěžovatelky nebyl postup naznačený v citovaném bodu 9) Stanoviska vůbec použit a úspěšnost nebo neúspěšnost zmíněného postupu nenalezla výraz ani v rozhodnutí soudu, napadeném ústavní stížností, ani v žádném jiném pravomocném rozhodnutí v řízení, jehož účastníkem byla stěžovatelka.
Není posláním Ústavního soudu, aby v řízení o ústavní stížnosti vyslovoval abstraktní názory o otázkách aplikace norem obyčejného práva, jestliže v posuzované věci nebyly tyto normy vůbec použity.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jichž se dovolává.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stejný názor vyslovil Ústavní soud v usneseních sp. zn. II. ÚS 451/06, sp. zn. II. ÚS 508/06, sp. zn. II. ÚS 518/06, sp. zn. II. ÚS 601/06, sp. zn. II. ÚS 646/06, sp. zn. III. ÚS 407/06, sp. zn. III. ÚS 861/06, sp. zn. IV. ÚS 294/06, sp. zn. III. ÚS 282/06, sp. zn. III. ÚS 158/05, sp. zn. II. ÚS 508/06 a sp. zn. III. ÚS 118/05. Uvedená rozhodnutí Ústavního soudu se ve své většině týkají obdobných právních věcí stěžovatelky. Názory Ústavního soudu k otázkám nastíněným v předmětné ústavní stížnosti jsou stěžovatelce velmi dobře známy, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v podrobnostech odkazuje.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2007
Vojen Gűttler
předseda senátu Ústavního soudu