ECLI:CZ:US:2007:1.US.726.06.1
sp. zn. I. ÚS 726/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného JUDr. L. R., proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 T 99/2005-243, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 9 To 25/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 918/2006, za účasti Okresního soudu v Domažlicích, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 T 99/2005-243 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s patnáctiměsíční zkušební dobou. Zároveň mu bylo uloženo, aby podle §59 odst. 2 trestního zákona ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a též aby podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") uhradil České pojišťovně a. s. jako poškozenému škodu ve výši 422 662 Kč. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 9 To 25/2006 (dále jen "usnesení"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 918/2006, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení.
Činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala stručně shrnuto v tom, že na Policii České republiky nahlásil krádež svého vozidla a na základě údajů, které poskytl své manželce, ji tato dále nahlásila i na České pojišťovně a. s., která následně vyplatila pojistné plnění ve výši 422 662 Kč. Dané vozidlo však bylo ve skutečnosti odvezeno neznámou osobou s jeho souhlasem.
Stěžovatel v prvé řadě upozorňuje na požadavek transparentnosti soudního rozhodování spojený s nutností vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky a přesvědčivě odůvodnit důkazní postup. V případě důkazních pochybností je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy sp. zn. II. ÚS 418/99, IV. ÚS 438/2000, a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, např. rozhodnutí Barbera, Messequé a Jabardo z roku 1988.
Tvrdí, že nebylo prokázáno, že jeho auto bylo odvezeno s jeho souhlasem. Spolu s manželkou odjeli na víkend mimo trvalé bydliště a když se vrátili zpět, vozidlo se na místě nenacházelo. Nahlášení této skutečnosti Policii České republiky a příslušné pojišťovně bylo logickým krokem. Na základě jakých skutečností soud dovodil, že třetí osobě způsobil škodu, nechápe.
Dále uvádí, že byl původně stíhán pro trestný čin pojistného podvodu. Tím, zda se jej mohl dopustit, se zabýval Nejvyšší soud ve svém dřívějším rozhodnutí ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 853/2005, přičemž dospěl k závěru, že mohlo jít nejvýše o účastenství na takovémto trestném činu a proto věc vrátil soudu prvého stupně. S tím stěžovatel nesouhlasil a navrhl okresnímu soudu vrácení věci státnímu zástupci podle §221 trestního řádu. Tomuto návrhu nebylo vyhověno, byť stěžovatel má za to, že jeho právo na spravedlivý proces by mělo být zaručeno možností provést s ohledem na tuto změnu i další důkazy, případně již provedené důkazy zopakovat. Především výslechy svědků byly prováděny s ohledem na předchozí právní kvalifikaci.
Stěžovatel je přesvědčen, že nerespektováním zásady in dubio pro reo došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K ústavní stížnosti byl připojen návrh na odklad vykonatelnosti, kterému Ústavní soud již dříve dne 23. 11. 2006 vyhověl svým usnesením č. j. I. ÚS 726/06-21 z důvodů v něm uvedených.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že stěžovatel zmiňuje již dříve uváděné skutečnosti. Má za to, že nedošlo k poručení žádných práv, která příslušejí osobám, proti nimž se vede trestní řízení. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Okresní státní zastupitelství v Domažlicích uvedlo, že soudy se vypořádaly se všemi provedenými důkazy a zvolená právní kvalifikace plně odpovídá popisu skutku a jednání odsouzeného. Změněná výpověď obviněného při jednání před soudem byla vyhodnocena jako účelová, což plně odpovídá ostatním provedeným důkazům.
Krajský soud sdělil, že se nebude vyjadřovat, neboť v napadených rozhodnutích již bylo vše řečeno.
Vedlejší účastníci Krajské státní zastupitelství v Plzni, Nejvyšší státní zastupitelství a Česká pojišťovna a. s. poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Nejvyšší soud uvedl, že skutkové námitky nepředstavují zákonný dovolací důvod a proto k nim považuje za nutné konstatovat jen to, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů není žádný extrémní rozpor, který by mohl vést k závěru, že bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Pokud jde o právní posouzení, odkazuje na odůvodnění svého usnesení. Napadené rozhodnutí o dovolání není v rozporu s usnesením dřívějším z 12. 7. 2005. Nešlo ani o tzv. překvapivý rozsudek, neboť návrh na změnu právní kvalifikace učinil v řízení před okresním soudem státní zástupce, tedy obvinění věděli, že se tato právní kvalifikace stává aktuální, nijak, zejména pak žádnými návrhy na doplnění dokazování, na to však nereagovali. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, případně odmítnuta.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Domažlicích předmětný spis sp. zn. 2 T 99/2005 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Obecné soudy při svém rozhodování měly k dispozici řadu svědectví i listinných důkazů, včetně např. vlastní, byť nakonec odvolané, výpovědi stěžovatele, ve které se ke své trestné činnosti v podstatě přiznal.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o požadavek stěžovatele na vrácení věci státnímu zástupci, není zřejmé, proč by návrhy na provedení důkazů nemohly být dostatečně reflektovány v řízení před soudem, ve kterém přitom (tedy nikoliv v řízení přípravném) těžiště dokazování spočívá. Pokud v něm na hrozbu nové právní kvalifikace žádnými návrhy na doplnění dokazování nereagoval, jak uvádí ve svém vyjádření Nejvyšší soud (s čímž přes poskytnutou možnost repliky stěžovatel nepolemizoval), nemůže nyní dotčená rozhodnutí napadat z důvodu porušení kontradiktornosti řízení. Lze též poznamenat, že v ústavní stížnosti ani neuvádí žádný konkrétní znak nové právní kvalifikace, odlišný od právní kvalifikace předchozí, jehož naplnění hodlal svými případnými důkazními návrhy vyvrátit.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Tímto rozhodnutím pozbývá účinku usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2006, č. j. I. ÚS 726/06-21, o odkladu vykonatelnosti rozsudku okresního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Vojen Güttler
předseda senátu