ECLI:CZ:US:2007:1.US.798.07.1
sp. zn. I. ÚS 798/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. května 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. R. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, č. j. 20 Co 529/2006-155, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 12. 2003, č. j. 10 C 1/2003-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. 3. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků obecných soudů.
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu v části výroku, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit žalobci smluvní pokutu. Ve svém rozhodování byl přitom odvolací soud vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2006, č. j. 33 Odo 1385/2004-133. Nejvyšší soud ČR v tomto rozsudku dospěl k závěru, že smluvní pokuta ve výši 1.000 Kč denně, tedy 365.000 Kč ročně, při dlužné částce jistiny 300.000 Kč je přiměřená, neboť odpovídá 0,33% za každý den prodlení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomuto závěru a naopak se domnívá, že obecné soudy nesprávně aplikovaly §3 občanského zákoníku, pokud jde o soulad výkonu práv a povinností s dobrými mravy.
V daném případě měly podle stěžovatele obecné soudy přihlížet ke skutečnosti, že k říjnu 2006 byla pohledávka splatná již téměř 10 let (od 20. 12. 1996) a že k tomuto datu již celková výše smluvní pokuty přesáhla částku 3.600.000 Kč (čímž smluvní pokuta dosáhla více než dvanáctinásobku původní pohledávky). Stěžovatel přitom poukázal na další - podle něj rozhodující okolnosti - a to, že žalobce podal žalobu bez jakékoliv předchozí výzvy až tři roky po splatnosti pohledávky, a především že to byly samotné obecné soudy, které ve věci rozhodovaly již sedm let, přičemž ve stěžovateli svými zamítavými rozhodnutími vyvolávaly přesvědčení, že bude ve sporu úspěšný a že se mu podaří prokázat neexistenci dluhu, resp. jeho zaplacení.
Stěžovatel dále odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 14/07, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti shora citovanému rozsudku Nejvyššího soudu ČR z části jako zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná, avšak Ústavní soud současně ve formě obiter dicta v podstatě naznačil, že obecné soudy mají ohledně smluvní pokuty určité moderační právo, a to právě prostřednictvím rozporu s dobrými mravy.
V této souvislosti stěžovatel upozornil na skutečnost, že předchozí ústavní stížnost, o níž bylo rozhodnuto výše uvedeným usnesením, doplnil zasláním podání dne 19. 1. 2007, tedy v otevřené šedesátidenní lhůtě k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud však na toto podání reagoval přípisem, v němž mu oznámil, že o ústavní stížnosti již bylo rozhodnuto, a proto je jakékoliv další podání bezpředmětné. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem jej Ústavní soud zkrátil na jeho právech, neboť neprojednal námitky uváděné v rozšířeném podání.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, neboť podle jeho tvrzení jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze sdělení Okresního soudu v Mladé Boleslavi a Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze souběžně s ústavní stížností opět i dovolání, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 26. 3. 2007.
II.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu ČR, že nebyl přípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti.
Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelem podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu ČR posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.
Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu ČR a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§236 a násl.) výslovně vyloučena. Za řádnost dovolání si ručí dovolatel (povinně právně zastoupený) a Ústavní soud by vykonával nepřípustný zásah do svobodné vůle dovolatele, pokud by "jaksi v předstihu" posuzoval, zda vůle stěžovatele byla uplatněna formálně řádně a vyvozoval ze svých posouzení důsledky promítající se do řízení o ústavní stížnosti.
Jak uvedeno shora, stěžovatel podal proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Je tedy zřejmé, že sám stěžovatel svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. S ohledem na to posoudil soudce zpravodaj ústavní stížnost za dané procesní situace jako nepřípustnou.
Současně však soudce zpravodaj považuje za nutné zdůraznit poznámku, kterou Ústavní soud učinil již v usnesení ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 14/07. Ústavní soud je názoru, že při posuzování rozporu výše smluvní pokuty s dobrými mravy je třeba přihlížet i k okolnostem, na něž poukázal v ústavní stížnosti stěžovatel. Především samotná skutečnost, že jsou to obecné soudy, které přispívají celkovou délkou řízení k růstu výše smluvní pokuty, nemůže zůstat zcela mimo pozornost obecných soudů. Nelze přehlížet, že až do vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2006, č. j. 33 Odo 1385/2004-133, opíral stěžovatel své jednání (nečinnost) stran příslušenství pohledávky o pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem, podle kterého lze pouze smluvní pokutu buď nepřiznat vůbec a hodnotit její sjednání jako rozporné s dobrými mravy, nebo ji přiznat v nezměněné a případně takto nepřiměřené výši. Jakkoliv občanský zákoník o moderaci dohodnutých, resp. splatných smluvních sankcí mlčí, je třeba hodnotit, zda přiznáním smluvní pokuty ve výši, která více než desetinásobně překračuje jistinu, a to za okolností a z důvodů uvedených shora, nepředstavuje již neproporcionální zásah do základního práva stěžovatele vlastnit majetek, způsobený ústavně nekonformním výkladem občanského zákoníku ze strany obecných soudů. Obecné soudy by proto měly v těchto případech cestou dotváření práva nalézt takové řešení, které případně umožní i moderaci výše smluvní pokuty.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že na základě skutečností uvedených stěžovatelem v nyní posuzované ústavní stížnosti bylo podání stěžovatele ze dne 19. 1. 2007 označené jako "Ústavní stížnost - rozšíření", doručené Ústavnímu soudu po datu vydání výše uvedeného usnesení, kvalifikováno jako nová ústavní stížnost, která bude samostatně projednána a rozhodnuta pod sp. zn. II. ÚS 1311/07.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2007
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj