ECLI:CZ:US:2007:2.US.1131.07.1
sp. zn. II. ÚS 1131/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. R., zastoupeného JUDr. Evou Nýdlovou, advokátkou Advokátní kanceláře Nýdlová - Šimek - Úlehla, se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 6/10, České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 7 T do 1063/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2006, sp. zn. 3 To 65/2005, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. února 2005, sp. zn. 17 T 15/2003, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky a k poštovní přepravě dne 4. května 2007 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. února 2005, sp. zn. 17 T 15/2003, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatků a jiné podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a 4 trestního zákona (účinného od 1. ledna 2002), kterého se měl dopustit tím, že po předchozí dohodě společně s I. R. a F. U., a dále s Mgr. L. Z. v devatenácti případech nakoupili zlato v bance v Rakousku, a toto zlato převezli do tuzemska aniž by je ohlásili celním orgánům, přetavením v elektrické peci z něj odstranili identifikační znaky, a poté je prodali obchodním společnostem Safira a Benet, čímž zkrátili daň z přidané hodnoty v celkové výši 5.229.347 Kč, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, peněžitému trestu ve výši 500.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání deset měsíců a k trestu propadnutí věci, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. ledna 2006, sp. zn. 3 To 65/2005, kterým byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody a znovu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem a zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2007, sp. zn. 7 Tdo 1063/2006, kterým byl zrušen celý výrok o trestu odnětí svobody a výrok o zamítnutí odvolání z rozsudku odvolacího soudu a ve výrocích o trestech propadnutí věcí a peněžitém trestu soudu prvého stupně a posledně uvedenému soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozsudky byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel rekapituluje některé aspekty řízení a namítá, že se nemohl zúčastnit prvého výslechu R. P., který byl pro uznání jeho viny rozhodující, a to ani prostřednictvím svého obhájce, neboť tento výslech byl proveden v přípravném řízení předtím, než bylo stěžovateli sděleno obvinění. V dalším průběhu trestního řízení již R. P. vyslechnut nebyl a neměl tedy možnost se jej na cokoli dotazovat a v době čtení tohoto výslechu byl R. P.l po smrti. Domnívá se, že za situace, kdy se zdržoval v místě bydliště, uplynulo teprve několik hodin od zadržení R. P. a byl tedy dostatečný časový prostor pro rozhodování o vazbě, nebyl učiněn ani pokus o doručení sdělení obvinění stěžovateli a nešlo o úkon neodkladný. Z toho uzavírá, že ve vztahu k němu jde o "neprocesní" výslech. Poukazuje na to, že věc R. P. byla s ohledem na jeho onemocnění po zahájení hlavního líčení vyloučena a bezprostředně před jeho úmrtím opět spojena s věcí stěžovatele a dalších obžalovaných, přičemž toto rozhodnutí již zemřelému nebylo doručeno. Přesto u hlavního líčení byla prve uvedená výpověď přečtena jako výpověď spoluobviněného. Z toho dovozuje, že nebyly podmínky pro čtení této výpovědi coby výpovědi spoluobviněného.
Dále namítá, že soud hodnotil provedené důkazy ve vztahu k "manželům R.", a v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu tedy nezkoumal jeho individuální vinu.
Konečně namítá, že k části jemu vytýkaného jednání nebyl proveden žádný důkaz, který by vypovídal o jeho vině. V té souvislosti rozebírá jednotlivé důkazy, které ve vztahu ke své osobě hodnotí.
Nesouhlasí ani s výměrou svého trestu v souvislosti s tím, že byl označen za iniciátora vedle dalšího spoluobviněného, kterému byl uložen trest jiný.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a zásadně mu nepřísluší posuzovat výklad a aplikaci podústavního práva ze strany obecných soudů při výkonu jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem či rozhodnutím současně nedochází k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy možné založit ústavní stížnost pouze na argumentaci použité převážně nebo úplně v opravných prostředcích před obecnými soudy, neboť takový postup staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Nesprávná aplikace podústavního práva má přitom za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, anebo v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. souhrnně in sp. zn. III. ÚS 671/02 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 10. str. 69). V posuzovaném případě k pochybením ústavněprávní relevance ze strany obecných soudů nedošlo.
Stěžejní námitkou - provedením důkazu přečtením protokolu o výslechu R. P. ze dne 26. listopadu 2001 - se zabýval již soud prvého stupně, který uvedený výslech posoudil i ve vztahu ke stěžovateli jako úkon neodkladný s ohledem na procesní situaci v době zahajování trestního stíhání v této věci (podrobněji str. 15 rozsudku). Odvolací soud se s tímto hodnocením ztotožnil a uvedl, že u námitek uplatňovaných s velkým časovým odstupem je při hodnocení adekvátnosti neodkladnosti nutno brát v úvahu onen časový odstup. I odvolací soud tedy konstatoval, že se v době pořízení tohoto výslechu jednalo o důkaz neodkladný (str. 8 rozsudku). Soud prvého stupně si přitom evidentně byl vědom zvláštnosti dané procesní situace, neboť výslovně připustil námitky obžalovaných vůči skutečnostem obsaženým v předmětném protokolu o výslechu.
Dovolací soud jednak konstatoval na straně obecných soudů opomenutí existence výpovědi R. P. v souvislosti s rozhodováním o jeho vazbě (aniž by se touto výpovědí dále sám zabýval), která se uskutečnila dne 28. listopadu 2001, tj. po zahájení trestního stíhání i stěžovatele, za přítomnosti obhájce stěžovatele. Dále pak dovolací soud konstatoval, že závěr obecných soudů o vině je založen na celé řadě důkazů provedených soudem prvého stupně, a nikoliv jen na předmětné výpovědi R. P. Na to navázal poukazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a neshledal v provedení předmětné výpovědi k důkazu extremní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné, a právním posouzením skutku na straně druhé.
Tyto závěry považuje Ústavní soud za ústavně souladné, a to především s ohledem na obsáhlé a podrobné vyhodnocení všech provedených důkazů, jejich vzájemných vztahů, a k nim se vztahujících námitek, tak jak je provedl soud prvého stupně. V jeho jednotlivých částech je patrné, že části předmětné výpovědi R. P. bral především jako potvrzení jinak prokázaných skutečností. Z postupu soudu prvého stupně je tedy zcela zřejmý respekt k procesním právům všech obžalovaných, a námitku stěžovatele lze proto brát jako polemiku se závěry obecných soudů, která sama o sobě není důvodem k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481). Základní procesní práva totiž nelze vykládat jako práva samoúčelná, nebo jako práva zaručující procesní úspěch, neboť jejich účelem je "pouze" zajištění fair procesu (sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.). Jako obiter dictum lze ve vztahu k námitce vývoje postavení R. P. v řízení poukázat na to, že čtení dřívější výpovědi za stejných procesních podmínek je podle §211 odst. 2 trestního řádu možné jak ohledně svědka, tak spoluobžalovaného.
Ústavní soud nesouhlasí s názorem, že obecné soudy vyhodnocovaly provedené důkazy paušálně vůči oběma obžalovaným "manželům R.", jakkoliv se tento obrat v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně vyskytuje. V řízení evidentně byly prováděny jak důkazy vztahující se ke každému z obou manželů zvlášť tak k nim společně, což bylo s ohledem na povahu věci jediné možné. Z toho plyne, že se Ústavní soud neztotožnil ani s názorem, že by výlučně proti stěžovateli nebyl ve vztahu k vytýkaným skutkům proveden vůbec žádný důkaz.
Ve vztahu k posledně uvedené námitce Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost s ohledem na princip subsidiarity může směřovat pouze proti rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, tedy proti rozhodnutí konečnému. Ve vztahu k výroku o trestu však rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím konečným s ohledem na kasační povahu jeho výroku. Stěžovateli tudíž nadále zůstávají zachovány všechny procesní prostředky k ochraně práva vztahující se k výroku o trestu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu