ECLI:CZ:US:2007:2.US.1454.07.1
sp. zn. II. ÚS 1454/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. B. K., zastoupeného JUDr. Marií Stodolovou, advokátkou, se sídlem Radhošťská 24, Praha, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2007 č. j. 1 Co 31/2007 54, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Lidových novin, a. s., se sídlem Pobřežní 20, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení rubrikovaného rozsudku, a to výslovně pouze výroku pod bodem I. v části, kterou bylo rozhodnuto o náhradě jeho nákladů za řízení před soudem prvního stupně. Uvedeným výrokem mělo být porušeno základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení nezohlednil změnu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl ve výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v zamítavé části tak, že stěžovateli bylo přiznáno vyšší finanční zadostiučinění, a ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že mu byla přiznána náhrada nákladů řízení vypočtená jednak podle advokátního tarifu, a jednak podle úhradové vyhlášky č. 484/2000 Sb. Stěžovatel zpochybňuje výpočet nákladů řízení odvolacím soudem a podrobně v ústavní stížnosti specifikuje položky, které mu měly být podle jeho názoru správně přiznány.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že odvolací soud nesprávně aplikoval předpisy upravující náhradu nákladů řízení. Jedná se tak de facto o polemiku stěžovatele s výkladem jednoduchého práva ze strany obecného soudu. V této souvislosti je třeba poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž Ústavní soud nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, a nezkoumá proto celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Jeho úkolem z toho důvodu není zabývat se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem, neboť Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, ve stěžovatelově případě dokonce toliko podzákonného právního předpisu - bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný - sám o sobě nemůže zasáhnout ústavně garantovaná práva stěžovatele (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97 in: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 8. N. 66. str. 149 a násl.).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Pouze ve výjimečných případech Ústavní soud připustil, že i konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může dojít k dotčení práva na spravedlivý proces, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. sp. zn. III. ÚS 826/06).
Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Tím spíše nelze dovozovat speciální pravomoc Ústavního soudu pro přezkum rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, a to ani z důvodu neexistence jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) v právním řádu. Právě z okolnosti, že zákonodárce nepovažoval rozhodnutí o nákladech řízení za rozhodnutí, která je třeba podřídit přezkumu dovolacího soudu, je nutno dovodit, že Ústavní soud přistoupí ke kasaci takovýchto rozhodnutí jen ve velmi závažných případech. Za situace, kdy podstata právních závěrů soudu z rozhodnutí jednoznačně vyplývá a napadené rozhodnutí navíc není způsobilé přivodit stěžovatelům závažné důsledky, se však o takovýto případ nejedná.
S ohledem na shora citovanou judikaturu Ústavní soud zdůrazňuje, že aplikace a interpretace ustanovení §142 a násl. občanského soudního řádu (včetně aplikace a interpretace prováděcích vyhlášek) je výlučně věcí obecných soudů. Ve stěžovatelově případě Ústavní soud při respektování takto vytyčených kriterií přezkumu výroku o nákladech řízení neshledal, že by v projednávané věci případné pochybení obecného soudu mohlo představovat "kvalifikovanou vadu" takové intenzity, že by mohlo zasáhnout některé stěžovatelovo ústavně chráněné právo, jež by ospravedlňovalo kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud tak z výše uvedených důvodů návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu