ECLI:CZ:US:2007:2.US.1486.07.1
sp. zn. II. ÚS 1486/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti Domira, spol. s r.o., se sídlem Koněšín 24, IČ 46994190, zastoupené JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem Zlín, Lešetín II./385, proti výrokům IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2007, č. j. 28 Co 298/2006-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2007, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroků IV. a V. rozsudku Krajského soudu v Brně, jimiž bylo rozhodováno o nákladech řízení. Tvrdí, že těmito výroky byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 90 věty první Ústavy, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu Zlín, sp. zn. 12 C 1/95, bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 8. 1998, č. j. 12 C 1/95-100, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2002, č. j. 28 Co 149/99-139, bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci M. Š. částku 35.702,- Kč. Rozhodnutí soudu I. stupně bylo zrušeno v rozsahu uplatněného příslušenství pohledávky, tj. 17% úroku z prodlení z částky 35.702,- Kč od 13. 6. 1993 do zaplacení a souvisejících výroků o nákladech řízení.
Uvedené rozsudky přezkoumal na základě ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud, který usnesením ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 584/02, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Okresní soud ve Zlíně poté rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č. j. 12 C 1/95-197, zastavil řízení pro zaplacení úroku z prodlení ve výši 17 % z dlužné částky 6,- Kč od 13. 6. 1993 do 27. 5. 2003 (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 17 % z dlužné částky 35.702,- Kč od 12. 5. 1994 do 27. 5. 2003 (výrok II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal úroku z prodlení ve výši 17 % z dlužné částky 35.702,- Kč od 13. 6. 1993 do 11. 5. 1994 (výrok III.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit českému státu na účet Okresního soudu ve Zlíně částku 559,40 Kč (výrok IV.) a dále jí uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 17.764,- Kč.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 4. 2007, č. j. 28 Co 298/2006-246, rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve výroku II. je potvrdil (výrok II.), ve výroku IV. je změnil tak, že žalobce je povinen nahradit České republice náklady řízení 33,60 Kč a zaplatit je Okresnímu soudu ve Zlíně (výrok III.), a ve výroku V. je změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit žalobci náklady dosavadního řízení 36.364,- Kč a zaplatit je zástupkyni žalobce (výrok IV.). Současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady odvolacího řízení 10.601,90 Kč a zaplatit je zástupkyni žalobce (výrok V.).
Stěžovatelka napadla posledně uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, a to jeho výroky IV. a V., projednávanou ústavní stížností. Má za to, že tento soud při vyčíslení nákladů řízení nesprávně interpretoval a aplikoval normy občanského soudního řádu, čímž zasáhl do jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a na nedotknutelnost vlastnictví a pokojného užívání majetku. Přitom odkazuje na nálezy Ústavního soudu, jež vyslovují, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu. Dle stěžovatelky se soud dopustil dvou zásadních pochybení. Jednak výrok V. rozsudku soudu prvního stupně změnil na základě jejího odvolání v její neprospěch, což se stěžovatelce jeví jako překvapivé. Namísto původní částky žalobci přiznaných nákladů řízení ve výši 17.764,- Kč jí totiž uložil povinnost zaplatit mu 36.364,- Kč, tedy částku dvojnásobnou. Přitom dle ní pochybil, pokud jde o vyčíslení odměny právní zástupkyně žalobce za vyjádření k dovolání a pokud jde o přiznání částky odpovídající DPH. V této souvislosti nabízí svůj vlastní výpočet těchto nákladů, dle něhož by měla být žalobci přiznána částka o 7.774,- Kč nižší. Pochybení spatřuje i ve vyčíslení nákladů odvolacího řízení, když dle jejího výpočtu mělo být oproti přiznané částce 10.601,90 Kč přiznáno toliko 3.021,60 Kč. Takové rozhodnutí nepovažuje za správné ani za spravedlivé.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze stabilní judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoli se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z tohoto hlediska zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, III. ÚS 255/05, II. ÚS 125/06). Pouze ve výjimečných případech Ústavní soud připustil, že i konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může dojít k dotčení práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. III. ÚS 826/06, II. ÚS 125/06).
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že odvolací soud při vyčíslení nákladů řízení přiznaných žalobci pochybil ve vyčíslení odměny právní zástupkyně žalobce za vyjádření k dovolání a odpovídající DPH, a ve vyčíslení nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel přitom nezpochybňuje soudy aplikované ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř. ani rozsah vyjádřeného procesního úspěchu stran, ale namítá toliko nesprávnost v aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb. a nabízí svůj vlastní výpočet nákladů.
Rozdílný názor na interpretaci právního předpisu, v případě stěžovatele dokonce jenom podzákonného právního předpisu - bez ohledu na to, zda namítaný nebo i autoritativně zjištěný - ovšem sám o sobě nemůže zasáhnout ústavně garantovaná práva stěžovatele (srov. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, nález č. 66, usnesení II. ÚS 125/06). Ústavní soud není nadřízenou instancí obecných soudů a jeho úkolem není perfekcionalisticky předělávat řízení, které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Tím spíše nelze dovozovat jeho speciální pravomoc pro přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, a to ani z důvodů, že třetí instance (když dovolání není přípustné) v právním řádu ustanovena není. Právě z okolnosti, že zákonodárce nepovažoval rozhodnutí o nákladech řízení za to, které je třeba podřídit přezkumu dovolacího soudu, je nutno dovodit, že Ústavní soud přistoupí ke zrušení takovýchto rozhodnutí jen ve velmi závažných případech.
V projednávaném případě, kdy se stěžovatel v podstatě dožaduje početní kontroly výše nákladů řízení přiznaných žalobci, ovšem Ústavní soud neshledal pochybení, které by mohlo představovat "kvalifikovanou vadu" takové intenzity, jež by ospravedlňovala kasaci napadeného rozhodnutí.
K další námitce stěžovatelky, že odvolací soud stanovil povinnost náhrady nákladů vyšší částkou než soud I. stupně, a porušil tak zásadu zákazu reformace in peius, Ústavní soud poukazuje na to, že koncepce úpravy rozhodování o nákladech občanskoprávního řízení stojí na zásadě oficiality, kdy soud rozhoduje o nákladech řízení z úřední povinnosti, aniž by byl nucen vyčkávat na návrhy účastníků řízení, či jimi byl vázán (srov. §151 o.s.ř.). Zásada zákazu reformace in peius není v tomto případě uplatnitelná (srov. I. ÚS 654/03, II. ÚS 130/2006, IV. ÚS 603/06). Přezkum rozhodování o náhradě nákladů řízení v odvolacím řízení je činěn na základě principu legality tak, aby bylo zajištěno, že rozhodnutí je učiněno plně v souladu se zákonnou úpravou. Pokud soud I. stupně učinil výpočet nákladů řízení, který takovému požadavku nevyhovoval, bylo na odvolacím soudu, aby takové rozhodnutí zkorigoval bez ohledu na přiznanou výši náhrady nákladů řízení prvostupňovým soudem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu